Na všechny naše děti jsem pyšná

Na všechny naše děti jsem pyšná

Marie Kondrátová s manželem vytvořili rodinné zázemí celkem pro šest dětí, dvě z nich jsou děti biologické, jednu holčičku adoptovali a tři přijali do pěstounské péče. Dnes už všechny odrostly a paní Marie, původně učitelka, se pomalu připravuje na návrat do zaměstnání. Poprosili jsme ji, aby zavzpomínala, jak to všechno začalo a podělila se s námi svými zkušenostmi.

Zasáhl osud
Původně nic nenasvědčovalo tomu, že Kondrátovi budou mít tak velkou rodinu, právě naopak, paní Marie rodiny s větším počtem dětí vnímala jako nezodpovědné. Pak ale zasáhl osud a manželům zemřela na těžkou nemoc jejich osmiletá dcerka Alenka. „Ty stejné mnohodětné rodiny, které jsme potkávala na procházkách, jsem najednou začala vnímat úplně jinak, jako obrovské boháče a šťastlivce,“ říká paní Marie. Jelikož lékaři manželům sdělili, že další děti již mít nemohou, rozhodli se podat žádost o adopci. Jak už to v životě bývá, když to člověk nejméně čeká, osud ho překvapí. A tak Kondrátovým čas čekání a příprav na přijetí dítěte z dětského domova zpříjemnila zpráva o tom, že čekají vlastního potomka.

Dárek od sv. Zdislavy
„Nutno říci, že příbuzní i přátelé byli z naší situace spíše rozpačití. V podstatě až na jedny opravdové přátelé, nás nikdo nechápal,“ říká paní Marie. Nicméně Kondrátovi to viděli jinak a po pěti letech se jim zdála jejich rodina pořád malá a zažádali o pěstounskou péči. I tady opět zasáhl osud: „Jako věřící jsme se s manželem rozhodli přijmout svátost biřmování a mou biřmovací patronkou se stala sv. Zdislava. Na to se v tisku objevil inzerát, že se hledá rodina ke třem dětem z domu sv. Zdislavy, které by se jinak jako sourozenecká skupina do rodiny těžko dostaly.“ Manželé byli rozhodnuti.
Nastala doba příprav, školení, pohovorů, kterých se účastnily i děti manželů Kondrátových: „Bez jejich souhlasu bychom do toho rozhodně nešli. S takovým rozhodnutím musí souhlasit opravdu celá rodina,“ říká paní Marie. Navzdory všem přípravám však začátky společného soužití nebyly vůbec jednoduché. „Naše děti připravené byly, ať už povídáním, formou pohádek, probíráním všeho možného i nemožného. Přesto se u nás občas přehnaly chvilky zvané „černobil“. Buď bylo vše černé, nebo bílé,“ vzpomíná paní Marie a dodává se smíchem: „A tak se už sžíváme 13 let, a to jsem si původně myslela, že budeme mít „situaci pod kontrolou“ během půl roku.“

Děti nám dělají radost
Navzdory počátečním prognózám se přijaté děti se svými nedostatky úspěšně popraly a velmi mile rodiče překvapily. Jarek se vyučil tesařem a zvládnul i maturitní nástavbu, Eliška je 3. rokem na střední zdravotnické škole a Jirka je v 9. třídě a doposud prochází základní školu s vyznamenáním.
„Máme velkou radost, když se dětem daří, když jsou spokojené a radují se z toho, jak všechno zvládají,“ říká paní Marie a pyšně dodává: „Těší nás, že pomáhají ostatním, mají pěkně vztahy se svými vrstevníky, mezi sebou a navázaná přátelství“.

Co je dobré vědět, než se stanete pěstounem
Paní Marie přiznává, že jim pěstounství vzalo hodně nervů. „Vzpomínám, když teprve po 4 letech po přijetí dětí do rodiny bylo diagnostikováno všem třem biologickým sourozencům ADHD. Do té doby na nás okolí hledělo, že výchovu zcela nezvládáme.“
Manželé Kondrátovi si rovněž ověřili v praxi, že starší dítě by opravdu mělo být vždy dítě vlastní, aby byla zachována věková posloupnost dětí přicházejících do rodiny, a vzpomínají: „My jsme to podcenili a dlouho u nás docházelo k soupeření o vůdčí postavení smečky.“
Rovněž až po setkání s biologickými rodiči konečně pochopili některá jednání pěstounských dětí: „Geny jsou též velmi mocné. Jak se u nás na Valašsku říká: Geny nevyčůráš.“

Pěstounství se pro peníze dělat nedá
Paní Marie vzpomíná, jak se jí na začátku pěstounská péče nezapočítávala ani do důchodu a jak nějaký čas rodina pobírala dokonce životní minimum. „Dokonce jsme se setkávali s narážkami, jak si žijeme na vysoké noze. Tak to jsme všem vždy poradili, kam se mají přihlásit, aby se měli taky tak dobře. Ale to už se nikomu nechtělo.“ Souhlasí, že v současné době je finanční situace i celková podpora pěstounských rodin mnohem lepší. „My jsme se pro pěstounskou péči rozhodli, protože jsme chtěli někomu pomoct. Pěstounství se nedá dělat pro peníze, to musí jít od srdíčka,“ říká na závěr paní Marie.

O Marii Kondrátové
Původním povoláním je učitelka. Kromě Jarka, Elišky a Jirky, které mají s manželem v pěstounské péči, před 19 lety adoptovali Terezku. Biologické děti mají dvě: Jendu a nejstarší Verunku.
Rodina má společné koníčky, které jí stmelují. Jsou to především sport a zpěv.

Fotografie dětí před 14 lety…

kondratovi

… a dnes, aneb najdi šest rozdílů 🙂

kondratovi_2