Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání

JOSEF LUSTIG, svářeč

S manželkou se starají o tři pěstounské děti ve věku 6,7 a 8 let. Mají vlastní dospělou dceru a vnuka.
josef-lustig1

„Když se nám odstěhovala dcera skoro na druhý konec republiky, uvažovali jsme s manželkou, že bychom si brali pravidelně nějaké dítě z dětského domova na hostitelskou péči. Šli jsme se poradit na úřad a nechali jsme se přesvědčit na pěstounskou péči. Naše původní představa byla, že bychom vychovávali jedno dítě v předškolním věku. Pokud by to byli dva sourozenci, tak bychom si vzali oba. Za tři měsíce po skončení přípravy nám volali z krajského úřadu a nabídli nám tři sourozence, nejmladšímu byl tehdy rok a půl. Neváhali jsme, i když jsme tím trochu překvapili naše příbuzné a známé, kteří o našich plánech věděli. Manželka odešla na mateřskou dovolenou, takže mohla s dětmi zůstat doma. To byla velká výhoda, protože děti z dětského domova vyžadují větší pozornost a kolikrát si taky nesou jizvy na duši a některé i na těle, pokud byly týrané. Když se jim věnujete, vidíte hned pokroky. Naše děti byly ještě malé, když k nám přišly, takže si na své rodiče ani na pobyt v dětském domově nepamatují. Matka o děti nejeví příliš zájem, ale kontaktu s ní se nebráníme. Setkání probíhají na neutrální půdě – na úřadě a domlouvá je sociální pracovnice. Je to pro nás i pro děti lepší. Občas jedeme i na nějakou akci dětského centra, kde děti žily, než se dostaly k nám domů. Kdykoli tam přijdu, hned mi visí na ruce pět šest dětí, protože chlap je v dětském domově nedostatkové zboží. Když to vidím, jsem moc rád za to, jak jsme se rozhodli, protože dětem je v rodině mnohem lépe.“

Fotografie a příběh byly pořízeny v roce 2014 pro výstavu „Jsem pěstoun“ kampaně Hledáme rodiče. Výstava měla za cíl přiblížít veřejnosti život pěstounských rodin a také ukázat, že pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání.