Opravdový život pro mě nezačal početím, ale převzetím do náhradní rodiny

Roman, dnes už mladý muž, vypráví svůj příběh o tom, jak mu příchod z dětského domova do adoptivní rodiny, změnil život a jak má svou novou rodinu rád.

roman

Jmenuji se Roman, je mi 22 let a do adoptivní rodiny jsem přišel, když mi byl rok a půl. Jsem nejstarší z osmi sourozenců, z toho dva mí bratři jsou také adoptivní a čtyři sestry s nejmladším bratrem jsou v pěstounské péči. Na prostředí dětského domova si vůbec nevzpomínám, protože jsem byl ještě malé dítě. Většina lidí, angažujících se v náhradní rodinné péči, se ptá právě na tyto vzpomínky, možná ve snaze pochopit a vcítit se do situace dítěte. Tato oblast je mi ale uzavřená. Jediná vzpomínka, která mě v této souvislosti napadá, je hodně mlhavá a váže se k tomu, jak si mě jako malé dítě vezli starou Škodou 120 domů a já byl zabalený ve žluté dece, u mámy v náručí. Vždycky, když si na to vzpomenu, dopadá na mě příjemný pocit jistoty a lásky. Jednou z nejdůležitějších osob v mém životě je od té doby máma. Je to adoptivní matka, která mě se svým manželem, mým tátou, přijala za vlastního a společně mě vychovali s láskou a pokorou.

Když budu ve vzpomínkách pokračovat dál, od nejstarších k těm, co se udály nedávno, napadá mě jeden důležitý životní milník: můj křest a přivítání do křesťanského společenství, ve kterém jsem vyrůstal. Píšu to z toho důvodu, že mi příchod do adoptivní rodiny, žijící v křesťanském společenství, připadá jako ta nejlepší kombinace. Moje máma učila katechizmus, a tak mě na křest připravovala už jako tříleté dítě. Ze samotného obřadu si nic nepamatuji, ale rodiče mi později vyprávěli, jak jsem všechny odpovědi říkal sám a že na mě bylo vidět, jak velkou mám radost.

Rád také vzpomínám na to, do jak velké rodiny jsem se dostal. Moje máma má sama tři sestry s dětmi v mém věku. Jako malý jsem tak chodil do školky se svým bratrancem a sestřenicí; s bratrancem jsem i seděl v první třídě. Na vyšším stupni jsem pak chodil do třídy s kamarády z naší vesnice. Jako krásné vzpomínky se mi teď vybavují velké oslavy, kdy se sešla celá rodina a děti si hrály společně. Také prázdniny jsme jako děti trávili u babiček, s bratranci a sestřenicemi. Dostal jsem se do prostředí, kde lidé věděli, odkud pocházím, a brali mě takového, jaký jsem. Myslím, že toto je v procesu přijetí dítěte do rodiny tím nejdůležitějším. Rodiče mi od malička říkali, že jsem adoptovaný, takže jsem měl plno času na to, abych si na to zvykl.

Vždy jsem byl nadaný v hudbě, chodil jsem také do výtvarného kroužku a s harmonikářským souborem jsme jezdili po soutěžích. Rodiče mě vedli k tomu, abych rozvíjel dary, kterých se mi dostalo. V době dospívání jsem byl velký extrémista, nosil jsem „kohouta“ na hlavě a roztrhané kalhoty. Rodiče ale tento můj tehdejší styl tolerovali a já cítil, že mi rozumí. Po základní škole jsem chtěl jít na chemickou průmyslovku do Brna, mamka mi to ale rozmluvila s tím, že v Brně je to se vztahy k Romům problematické a že bych se tam mohl dostat do špatné party. Po letech oceňuji, že mi raději doporučila Biskupské gymnázium v Letovicích. Během let studia jsem se stal členem několika kapel, učil jsem hrát spolužáky na kytaru, chodil do sboru a jezdil po koncertech. V tomto období pro mě bylo nejdůležitější cítit podporu. Potřeboval jsem vědět, že mi rodiče věří, že něco dokážu.

Po střední škole jsem hodně přemýšlel o tom, čím se budu živit. Nevzpomenu si na všechny věci, které mě v tomto rozhodování ovlivnily, ale mezi ty nejdůležitější patří vedení psychologů z různých organizací, se kterými jsem se setkával na pobytových akcích. Uvědomil jsem si, že můj život je neobvyklý a že mám co předat ostatním. I tenkrát mi rodiče velice pomáhali – stačilo vidět, jak je máma vytrvalá a táta pracovitý a poctivý, a hned jsem měl dobrý a inspirující příklad. Dostal jsem se na Vyšší odbornou školu sociálně právní v Brně, kde tento rok přistoupím k absolutoriu. Svoji budoucnost momentálně vidím v sociální práci s Romy a také v práci s lidmi, kteří jsou zainteresovaní v náhradní rodinné péči. Každému musí být jasné, že v žádné rodině není každý den jako z pohádky. Všichni mají své problémy, ale tento příběh není o nich…

* * *

Jsem vlastně úplně normální kluk, který měl krásné dětství. Možná i některé děti z „normálních“ rodin by mi mohly závidět spoustu zážitků. Tím, že jsem nejstarší, taky vidím náhradní rodinnou péči u nás doma trošku jinak; můj nejmladší sourozenec je ode mě skoro 20 let, takže si často říkám, jaké by to bylo, kdyby byl můj syn. Starší se u nás starají o mladší, a díky tomu, že je nás doma tolik, věřím ve své předpoklady stát se dobrým otcem vlastních dětí. Sice jsem vyrůstal v dětském domově, ale svůj vývoj považuji za přirozený. Některé děti začínají mluvit o dětství od doby, kdy byly v porodnici, pro mě je skutečným začátkem až okamžik, kdy si mě naši vzali k sobě. Opravdový život pro mě zkrátka nezačal početím, ale převzetím. Je pravda, že slavím narozeniny a vím, jak jsem starý, ale důležitější je jiná věc – že můžu být v této rodině, a že ji mám rád.

kruh_mladychPříběh Romana pochází z publikace „Kruh mladých“, ve které dnes už dospělí lidé vyrůstajících v náhradní rodinné péči vypráví své osudy. Publikaci připravila MUDr. Dagmar Zezulová, maminka, pěstounka a zakládající členka nestátní neziskové organizace Děti patří domů, z.s., která podporuje náhradní rodinnou péči v ČR. Příběh je krácený.