„Pěstounství mi dalo dvě úžasné děti, od kterých se denně učím hlavně trpělivosti.“

To jsou slova maminky-pěstounky Hany Bojkové, která nám dovolila nakouknout pod pokličku života jejich pěstounské rodiny a vyprávěla nám svůj příběh.

www.jiristarha.cz

Paní Hana se stala pěstounkou v květnu 2014. V listopadu 2015 přijala se svým partnerem do rodiny druhé dítě. Společně nyní vychovávají sourozence ve věku 22 měsíců a 4 a půl roku.

Potřeba a touha někomu pomáhat

„Víte, já už jsem jako malé dítě sbírala všechna opuštěná zvířátka z okolí a nosila je, k nelibosti rodičů, k nám domů“, vzpomíná Hanka. O přijetí dítěte bez domova začala uvažovat poměrně brzy. Ve svých šestnácti letech ji ovlivnilo náhodné setkání s dětmi z dětského domova, později velkým impulzem byl fakt, že její teta nejprve adoptovala pětiletého chlapce a později přijala do pěstounské péče i starší dívku. „Jednou jsme tyto děti s přítelem hlídali, strávili jsme s nimi tři dny. Dětem začínala puberta a byli příšerní“, směje se Hanka. Ale ani tímto zážitkem se nenechali odradit. „Naopak, toto setkání spustilo lavinu dalších událostí. Zeptala jsem se partnera přímo, zda by souhlasil s přijetím cizího dítěte do rodiny a on souhlasil. Asi dva měsíce poté jsme si už lámali hlavu nad dotazníky pro OSPOD.“

Čas příprav

Protože byli v té době v Praze jedinými žadateli o dlouhodobou pěstounskou péči, proces příprav byl poměrně komplikovaný. Nicméně i díky zarputilosti Hanky celý proces – od podání žádosti po převzetí dítěte – trval rok. A jak vzpomínají na absolvovaná školení? „Obecně si myslím, že ta školení důležitá jsou. Nicméně chyběla mi praxe. Proto jsem chtěla po dobu čekání na přijetí dítěte pomáhat v dětském centru (dříve kojeneckém ústavu). Pro žadatele to však není možné. To mě mrzelo.“

Už je to tady

„Malého jsme v kojeneckém ústavu navštěvovali měsíc, než jsme si ho odvezli domů. Neměli jsme žádné pochyby, od prvního dne jsme věděli, že chceme, aby byl součástí naší rodiny. Byl to moc hezký, zdravý, čtrnáctiměsíční chlapeček“, vzpomíná pěstounka. Zato přijetí druhého chlapečka už v klidu neprobíhalo. „Další děti jsme sice chtěli, ale trochu později. Ale jak se říká: Když člověk začne plánovat, Bůh se směje…“. Po roce od převzetí syna se pěstounům opět ozval OSPOD s tím, že se narodil jeho sourozenec a zda ho nechtějí také do pěstounské péče. „Bylo to velmi náročné období, chlapečkovi byly tři týdny, byl hrozně malinký, měl abstinenční syndrom, nebylo vůbec jasné, jaký bude jeho zdravotní stav… Miminko jsme si vzali nakonec domů. Děkujeme moc úřadům, že nám i chlapci předání přímo z porodnice umožnili.  Od té chvíle nás už ani na chvíli nenapadalo řešit, co by bylo, kdyby se na nějaké postižení s časem přišlo. Prostě jsme vždy dělali a děláme maximum, abychom společně všechno zvládli“.

Život pěstouna

Na otázku co by si měli lidé, kteří uvažují o pěstounské péči předem promyslet, odpovídá Hanka pragmaticky: „Měli by počítat s tím, že okolo pěstounství je hodně byrokracie: školení, návštěvy klíčové pracovnice, sociální pracovnice, návštěvy úřadu práce atd. Časově je to dost náročné.“  Na co ještě je potřeba být připravený? „Pěstouni by si neměli brát dítě s tím, že by jim mělo být vděčné. Naopak, čas od času vás bude dokonce nenávidět, jako každé jiné dítě, však si vzpomeňte sami na sebe“, a také je dle Hanky velmi důležité si uvědomit, že každé dítě má i svou biologickou rodinu. „Musíte počítat s tím, že i když se doposud o dítě nikdo nezajímal, může se to změnit. Nemusí se vám jeho biologická rodina líbit, ale měli byste ji kvůli dítěti respektovat.“

Mnoho lidí to nechápe. Jak lze žít s myšlenkou, že v některých případech se děti mohou do své původní biologické vrátit? „Snažíme se o tom nepřemýšlet. Víte, ono to je stejné jako s jakýmkoliv jiným člověkem, kterého milujete. Taky jej nevlastníte, taky může kdykoliv odejít, ať z vlastní vůle nebo z jiných důvodů. Je třeba žít přítomností, jinak by se člověk zbláznil“, míní pěstounka.

Dvě maminky

Hanka před časem sama na vlastní kůži zažila, jaké to je, když se z ničeho nic, ozve biologická maminka dítěte.

„Sešli jsme se a hovořily jsme spolu mezi čtyřma očima několik hodin. Obě jsme byly hodně upřímné. Může se zdát, že spolu nemáme nic společného – ona vyrůstala v úplně jiných poměrech, v životě zažila úplně jiné věci – ale děti nás spojují. Ať se nám to líbí, nebo ne. Obě dvě jsme jejich matkami – ona dala dětem život a já ho s nimi sdílím. Snažím se ji nesoudit. Naopak myslím si, že za jiných okolností by z ní byla dobrá máma.“

Společenský status pěstouna

Jaké je u laické veřejnosti povědomí o pěstounské péči a jaký mají pěstouni společenský kredit? Paní Bojková je dost skeptická, mluví z vlastní zkušenosti: „Společnost je absolutně neinformovaná. My jsme pěstouny čtyři roky a někdy nám spadne čelist, na co se nás lidé ptají. Neznají rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí, myslí si, že pěstouni záměrně odmítají adopci, aby mohli dostávat odměnu pěstouna apod. Nevědí, že pro pěstounskou péči se rozhodují lidé, pro které je na prvním místě touha pomoci ohroženému dítěti, které není právně volné, nemohlo by být adoptováno a žilo by v ústavním zařízení. Často se jedná o starší dítě, dítě menšinového etnika, dítě postižené nebo celou sourozeneckou skupinu. Často v zájmu dítěte je pěstoun povinen zajišťovat kontakt s jeho biologickou rodinou a pořád musí žít s vědomím, že se jeho pěstounské dítě může do své původní biologické rodiny vrátit.“

Děti jsou štěstí

„Pěstounství mi dalo dvě úžasné děti, od kterých se denně učím hlavně trpělivosti“, říká Hanka a dodává: „Největší radost mám z toho co je nyní. Z té upřímné dětské radosti a lásky. Z toho, že děti dávají své emoce plně najevo a ne vždy to musí být emoce pozitivní.“ S úsměvem Hanka rozhovor uzavírá: „Úplně nejlepší by bylo, kdyby děti nevyrostly. Kdyby byly pořád malé a roztomilé a chtěly se mazlit. Když si představím pubertu a hlavně tu svojí, tak bych šla nejraději brečet do polštáře :-).“

 www.jiristarha.cz _J8B1769 _DSF7617

Hana Bojková

  • Narodila se v roce 1986 v Třinci.
  • Dříve pracovala v logistice a také v public relations.
  • Nyní studuje na Evangelické teologické fakultě obor Pastorační a sociální práce.
  • Stala se pěstounkou v květnu 2014, druhé dítě přijala v listopadu 2015.
  • Stará se o sourozence ve věku 22 měsíců a 4 a půl roku.
  • Má ráda hudbu, tanec, filmy a především filmy Zdeňka Svěráka, cvičí jógu a začala navštěvovat kurzy břišního tance, má ráda masáže, dobré jídlo a víno.