Příběhy

Poděkování:

Příběhy a fotografie pěstounských rodin jsme zveřejnili vždy s laskavým svolením všech členů rodin.
Pokud si autoři přáli, některá jména a údaje v jednotlivých příbězích jsme změnili. Prosíme o respektování jejich přání o anonymitě a zachování mlčenlivosti i v případě, že při čtení poznáte kteréhokoliv z nich.

Všem pěstounským rodinám a jejím členům velmi děkujeme za vznik těchto příběhů, za jejich odvahu a neobvyklou otevřenost, se kterou nám nechávají nahlédnout na život s pěstounskou péčí.

Děkujeme

Pěstounem se člověk buď narodí, nebo nenarodí. Peníze to nezmění.

Reaguje paní Veronika Nedbalová na otázku, zda někdo může dělat pěstounství pro peníze. Společně s manželem vychovávají šest dětí a paní Veronice se tím splnil její sen o velké rodině.

nedbalovi_u_more

Jak jsme se stali pěstouny

Manželé Nedbalovi uvažovali o adopci už před narozením své první biologické dcerky. Jejich úvahy však nabraly konkrétní podobu až v době, kdy se jim nedařilo mít druhé dítě biologickou cestou. „Rozhodli jsme se tehdy pětileté Lili pořídit sourozence osvojením“, říká paní Veronika a vzpomíná: „Přišla se k nám podívat sociální pracovnice, vysvětlila nám, co nás přibližně čeká, podívala se, jak žijeme, promluvila si s dcerou a představila nám i ostatní formy náhradní rodinné péče“. Po zvážení všech možností se manželé rozhodli svou žádost rozšířit o pěstounskou péči a přidali požadavek ohledně věku dítěte. „My jsme si přáli holčičku do pěti let, aby nebyla starší od naší biologické dcery. Ostatní specifika jako etnikum dítěte, jeho zdravotní stav, tolerance k alkoholu a drogám v graviditě apod. pro nás nebyly rozhodující“, říká paní Veronika.
Po obstarání posudků z práce, obce a od lékaře byl spis manželů Nedbalových postoupen na krajský úřad, který je dále vyzval k psychologickému posouzení. Následně museli absolvovat také přípravu náhradních rodičů. A jak na školení paní Veronika vzpomíná? „Školením jsme procházeli před deseti lety. Ačkoliv nás tehdy překvapilo, že lektorky, které přípravu vedly, samy neměly osobní zkušenost s osvojeným dítětem, školení bylo skvělé. Přineslo nám spoustu pozitivního a potřebného do života náhradního rodiče. Už jen parta, která se tam vytvořila a která nám přinesla blízká přátelství na celý další život, je k nezaplacení“.

Po skončení přípravy a schválení nastává období očekávání, které v případě manželů Nedbalových bylo velmi krátké. „Ozvali se nám z krajského úřadu hned den po schválení a brzy jsme jeli navštívit holčičku do dětského domova na opačném konci republiky. Strávili jsme tam společně tři dny a domů jsme si jí potom odvezli na tzv. dlouhodobou hostitelskou péči, do doby, kdy rozhodnutí o pěstounské péči nabylo právní moci“. Manželé Nedbalovi se tak stali pěstounskými rodiči Kačenky.

2 v 1 aneb rodič a pěstoun v jedné osobě

Zásadní rozdíl mezi biologickým a pěstounským rodičovstvím Nedbalovi nevidí, „Pěstounem se stává člověk na celý život, to je stejné jako být biologickým rodičem. Měl by být rodičem milujícím a ochraňujícím. Měl by se opírat o vnitřní cit, o intuici. Samozřejmě že jsou nastavená pravidla, která musíme dodržovat a respektovat, ale dítě a jeho potřeby musí být pro nás vždy na prvním místě. Nutná je také obrovská míra tolerance, vůči dítěti, jeho jinakosti, i vůči jeho biologickým rodičům“, líčí paní Veronika a dodává, že pěstoun musí být bohužel připraven i na pomluvy a nepřejícnost okolí. „Přála bych si méně závisti a hloupých lidí, ale to je utopie, proto mým přáním je, abych byla vůči takovým lidem a jejich vlastnostem imunní. A to nejen já, ale i mé děti“.
Proč jsme přijali do své rodiny i další děti

„Protože jsme chtěli dát domov ještě dítěti třetímu a díky shodě náhod potom i čtvrtému“, vzpomíná s úsměvem paní Veronika na období, kdy jim krajský úřad nabídl hned děti dvě – sestřičky Barunku a Gábinku. Později do rodiny přibyly překvapivě ještě dvě děti biologické. „Vždy jsem si přála mít velkou rodinu a to se mi splnilo i díky pěstounské péči. Na příchod všech dětí jsme se velmi těšili, je to nádherný adrenalin, obrovské štěstí, radost, ať už se jedná o biologické nebo pěstounské rodičovství. Musíte projít těhotenstvím – proces schvalování, porodem – vybrání konkrétního dítěte, a následně šestinedělím – příchod s dítětem domů. Psychicky se tato období prakticky v ničem neliší. Musíte se naučit spolu s dítětem žít, vnímat jeden druhého, naučit se navzájem číst své potřeby, znát své reakce…“ s nadšením vypráví paní Veronika.

Péče o velkou rodinu

Paní Veronika přiznává, že obstarat tak velkou rodinu je někdy těžké, zvláště když pracuje na celý úvazek v nepřetržitém provozu v nemocnici na LDN a manžel také v nemocnici na operačním sále na úvazek částečný. „Musíme se o činnosti spojené s chodem domácnosti dělit, když mám třeba dvě denní dvanáctihodinové služby, tak musí vše zajistit manžel. Ale jde to. Mám pocit, že čím více dětí člověk má, tím více má i energie na to, aby vše zvládl. Děti jsou skvělý tým a dokážou se spoustou věcí pomoci, často pomáhají starší mladším“. A jak to má paní Veronika s časem pro sebe a s relaxací? „Čas pro sebe samozřejmě mám, vyplňuji jej studiem na vysoké škole. Jako čas pro sebe vnímám i čas strávený s dětmi, v přírodě, na bruslích, na kole nebo v bazéně. Pro mě je celý život jeden veliký relax“, směje se.

Celá rodina žije hodně aktivní život a děti mají hodně zájmů. „Nejstarší dcera, patnáctiletá Lili, hraje na klavír, fotí, jezdí na koni, Kačka, které je deset, zase nádherně kreslí, má výborný hudební sluch a je skvělou gymnastkou. Devítiletá Barunka miluje taktéž koníky, je hasička, skautka, skvěle lyžuje, jezdí na kole a bruslí, osmiletá Gábinka hraje hokej, také jí jde skvěle lyžování a na kole je nepřekonatelná. Šestiletý Matyášek je trochu pohybuvzdorný, ale je to nadšený divák a občas se dá přesvědčit a sedne na kolo. Čerstvě se připojil i k hokejovému týmu, kde hraje i Gábinka. A náš tříletý benjamínek Danny je v tahu svých sestřiček – kolo, brusle, hory. Všichni plaveme, v létě se potápíme v moři nebo chodíme po horách“, líčí paní Veronika.

Pokrok dítěte v rodině

Psychologické studie dokazují, že dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje pocit jistoty, bezpečí a lásky, dále péči konkrétní osoby a dostatek pozornosti. Paní Veronika souhlasí a dodává: „Jistota je pro dítě základ a potom také důvěra v okolí a pevné zakotvení v rodině.“ A jak velkou roli podle paní Veroniky hrají zážitky dítěte z raného dětství před příchodem do nové rodiny? „Vše hraje svou roli, nejen zážitky z původní rodiny či z ústavního zařízení, také genetika a věk dítěte, potom i osobnost nového rodiče a prostředí, ve kterém bude dítě vyrůstat. Hodně zlého se dá v rodině napravit, něco už bohužel ne.“ Co se týče genetiky, paní Veronika vypráví zážitek z první návštěvy sestry jejich pěstounské holčičky: „sestry se nikdy neviděly, každá vyrůstá v jiné rodině, které bydlí 500 km od sebe. Děvčata ale mají naprosto stejná gesta, stejně mluví, mají stejné zájmy. To jsme byli hodně překvapení“, směje se.
Pěstounské děti manželů Nedbalových v rodinném prostředí udělaly velké pokroky. „Všechny děti jsou skvělé, navzdory těžkému životnímu startu všechny jsou pozitivní a radostné. Největší pokroky vidíme u nejmladší dcery Gábinky, která je veliký rváč. Narodila se hodně předčasně a její prognóza byla závažná. Přijímali jsme ji jako dítě, které nebude nejspíše pohybově moc samostatné a bude nevzdělatelné. V rodině se ale na tolik zlepšila, že dnes hraje hokej, jezdí bikerské závody a chodí do základní školy s integrací.“

Na závěr paní Veronika dodává: „Naše děti mi dělají velkou radost, je to obrovské štěstí a veliký zdroj inspirace a energie. Pěstounství mě naučilo toleranci, nastavilo mi zrcadlo. Je to vysoká škola rodičovství. A jestli mi něco vzalo? Vzalo mi pocit, že se něco nedá zvládnout nebo stihnout. Zjistila jsem, že kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Já jsem se naučila hledat způsoby – a ejhle, ono to jde :-)“.

Veronika Nedbalová, pracuje jako zdravotní sestra v gerontologickém centru. Pěstounkou je od roku 2006. Vychovává s manželem šest dětí. Nejstarší biologická dcera má patnáct let, potom jsou pěstounské holčičky 11, 9, 8 let a biologičtí kluci 6 a 3 roky. Má ráda přírodu, hory, vodu, sporty.

Příběhy mladých lidí z náhradní rodinné péče

Dagmar Zezulová připravila publikaci „Kruh mladých“ s příběhy dnes už dospělých lidí vyrůstajících v náhradní rodinné péči, kteří měli odvahu podělit se s ostatními o své osudy. Chtěli přiblížit myšlenky a prožitky dětí a dospívajících dalším pěstounským rodičům a všem, kteří se o pěstounskou péči zajímají. Všichni mají jedno společné, do jejich dětství vstoupili jiní lidé, noví rodiče, kteří je přijali do svých rodin a do svých srdcí, pomohli jim překonávat úskalí na jejich cestě, vyrovnat se s vlastní identitou a životními ztrátami.

Silné autentické příběhy „osmi statečných“ si můžete přečíst zde:

Kruh mladých

MUDr. Dagmar Zezulová

  • Maminka, pěstounka a zakládající členka nestátní neziskové organizace Děti patří domů, z.s., která podporuje náhradní rodinnou péči v ČR
  • O svých zkušenostech s pěstounskými dětmi napsala knihu Domov je místo, odkud tě nevyhodí… (V.U.G. 2006) a Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když vyrosteš (SmartPress, 2012).
  • V roce 2012 vydala další knihu Pěstounská péče a adopce (Portál, 2012)

Nevěřili jsme, že děti z ústavů jsou jiné

Manželé Tichánkovi jsou biologickými rodiči dvou dnes již dospělých synů, vysněnou holčičku přijali do své rodiny z dětského domova. Alexandra Tichánková, která v současnosti pracuje v neziskové organizaci jako klíčová pracovnice pro pěstounské rodiny, nám vypráví, jaké to bylo a je být pěstounkou.

alex_tichankova

Nabídnout domov dalšímu dítěti
„Vždycky jsem chtěla mít dva syny a dceru,“ vzpomíná paní Alexandra a dodává: „Když se ale kluci narodili, začal takový kolotoč, že na dceru už jaksi nedošlo…“ S časem děti odrostly a nepotřebovaly už tolik péče, tehdy začali manželé Tichánkovi uvažovat o přijetí holčičky z dětského domova. „My s manželem rádi cestujeme, žijeme celkem společenským životem, určitě jsme netrpěli syndromem prázdného hnízda. Pouze jsme cítili, že máme potenciál poskytnout sebe a náš domov ještě dalšímu dítěti,“ vysvětluje paní Alexandra jejich motivaci.

Adopce, nebo pěstounská péče?
Původní představa byla taková, že adoptují desetiletou slečnu s případným hendikepem nevyžadujícím zvláštní péči, která bude natolik samostatná, že oba manželé budu moci zůstat ve svém zaměstnání. Vše nakonec dopadlo jinak. „Na přípravě nám řekli, že takové dítě do adopce nemáme šanci dostat, že takové děti do adopce prostě nechodí. Takže jsme změnili adopci za pěstounskou péči.“ Představa o bezproblémovém dítěti a soužití vzala za své až později.

Přípravy
O době příprav a prověřování paní Alexandra hovoří jako o potřebné a zajímavé. „Teoreticky nás připravovali na různé situace, které můžeme s přijatým dítětem zažít. Musím ale říct, že člověk si to ve skutečnosti neumí představit. Vůbec jsme netušili, o čem ti lidé mluví… Proč by měla výchova cizího dítěte být jiná než vlastního? Slovo deprivace nám nic neříkalo a tomu, že děti z ústavů jsou „jiné“, jsme nevěřili. Asi jsme to tehdy ani nechtěli slyšet, mysleli jsme si, že to je přehnané, že nás pouze chtějí vystrašit, aby prověřili naše odhodlání. My se pokládali za skvělé rodiče svých vlastních dětí, tak proč bychom nezvládli vychovat jiné dítě?“

Den „D“
Tichánkovi si přesně pamatují den, kdy svou pěstounskou holčičku uviděli poprvé. „Byla úžasná! Desetiletá skoro slečna. Krásná, rozumná, milá.“ Měsíc a půl se snažili za ní jezdit každý týden do dětského domova, několik víkendů strávila holčička u budoucí rodiny doma. Všem se podařilo navázat hezký vztah, a tak se dívka k Tichánkovým přestěhovala.

Krušné začátky
Paní Tichánková přiznává, že byla myšlenkou pěstounské péče tak nadšená, že na začátku nepociťovala žádný strach a dodává humorné přirovnání: „Nedávno na jednom semináři lektorka s nadsázkou řekla, že pouze mentálně retardovaný člověk jde do pěstounky beze strachu. Já tehdy splňovala toto kritérium :-).“ Manžel paní Tichánkové jisté obavy měl, především z kontaktu s biologickými rodiči, a jak se po čase ukázalo, oprávněně. Jelikož tehdy ještě neplatila novela, nikdo pěstounskou péčí „neprovázel“, nikdo pěstounům neporadil, nepomohl. Kontakt s biologickou maminkou tehdy rodině hodně zkomplikoval první roky společného života. „ Po roce a půl jsme byli vyčerpaní neustálými „boji“ a lepením ran naší pěstounské dceři, která to samozřejmě odnášela úplně nejvíc. Byli jsme zklamaní sami ze sebe, protože jsme cítili, že to úplně nezvládáme.“ Naštěstí řízením osudu se některé věci začaly měnit k lepšímu. „Kamarádka mi náhodou přinesla časopis s rozhovorem s Petrou Vrtbovskou. Já jí napsala, ona obratem odpověděla a začali jsme spolupracovat s organizací Natama. Druhá náhoda byla, že jsem se dostala na víkendový pobyt maminek pěstounek, pořádaný organizací Děti patří domů. Když si myslíte, že nemůže být hůř, cítíte se frustrovaní z vlastní neschopnosti a nepochopení blízkého okolí, a potom si vyslechnete osudy jiných dětí, rodin, pěstounů, najednou vám vaše „nicotné“ problémy přijdou banální a hlavně se ve vás probudí nadhled a síla je zvládnout.“

Je pěstoun víc rodič, nebo profesionál?
Paní Alexandra říká, že je potřeba být obojím a to na 100%. „Dítě, které do rodiny přijde, je většinou pošramocené životem. Tyto děti ve své původní rodině zažívaly často mnoho zlého: agresi, týrání, ponižování, zneužívání, a v kojeneckém ústavu či dětském domově byly jen jedním dítětem z mnoha.“ Podle paní Alexandry pěstoun by měl být proto jak chápajícím a milujícím rodičem, který tu bude vždy pro něj a přijme ho se vším všudy, i s jeho traumaty, lhaním, krádežemi a chybami, tak rovněž profesionálem, který ví a chápe, proč se dítě tak chová, rozumí jeho potřebám a nebere si jeho chování a reakce osobně.

Má to smysl
Ačkoliv pěstounská péče vzala manželům Tichánkovým hodně sil, hodně jim toho i dala. „Přesto, nebo právě proto bychom do toho šli znovu“, říká paní Alexandra a dodává: „Člověk by si měl rozmyslet, zda je ochotný a schopný dát kus sám sebe úplně cizímu dítěti, hodně důležitá je také podpora manžela, rodiny a přátel.“ Manželé Tichánkovi chtěli pomoci nastartovat do života dítě, které by jinak velkou šanci na „normální“ život nemělo. Každý den prožívají radosti i strasti stejně s přijatým dítětem jako i dětmi biologickými. „Zrovna dnes mi třeba dcera psala ze školy, že se nechala vyzkoušet z fyziky. Dostala za dvě :-). No není úžasná?“ dodává na závěr paní Alexandra.

Kdo je Alexandra Tichánková

  • Narodila se 3. 2. 1968
  • Pracuje jako klíčová pracovnice pěstounských rodin. K této práci jsem se dostala právě přes své pěstounství
  • Stala se pěstounkou 19. 4. 2011 – to jsme naši přijatou dceru poprvé viděli 😉
  • Stará se o 1 pubertální dítě
  • Má ráda lidi

Na všechny naše děti jsem pyšná

Marie Kondrátová s manželem vytvořili rodinné zázemí celkem pro šest dětí, dvě z nich jsou děti biologické, jednu holčičku adoptovali a tři přijali do pěstounské péče. Dnes už všechny odrostly a paní Marie, původně učitelka, se pomalu připravuje na návrat do zaměstnání. Poprosili jsme ji, aby zavzpomínala, jak to všechno začalo a podělila se s námi svými zkušenostmi.

Zasáhl osud

Původně nic nenasvědčovalo tomu, že Kondrátovi budou mít tak velkou rodinu, právě naopak, paní Marie rodiny s větším počtem dětí vnímala jako nezodpovědné. Pak ale zasáhl osud a manželům zemřela na těžkou nemoc jejich osmiletá dcerka Alenka. „Ty stejné mnohodětné rodiny, které jsme potkávala na procházkách, jsem najednou začala vnímat úplně jinak, jako obrovské boháče a šťastlivce,“ říká paní Marie. Jelikož lékaři manželům sdělili, že další děti již mít nemohou, rozhodli se podat žádost o adopci. Jak už to v životě bývá, když to člověk nejméně čeká, osud ho překvapí. A tak Kondrátovým čas čekání a příprav na přijetí dítěte z dětského domova zpříjemnila zpráva o tom, že čekají vlastního potomka.

Dárek od sv. Zdislavy

„Nutno říci, že příbuzní i přátelé byli z naší situace spíše rozpačití. V podstatě až na jedny opravdové přátelé, nás nikdo nechápal,“ říká paní Marie. Nicméně Kondrátovi to viděli jinak a po pěti letech se jim zdála jejich rodina pořád malá a zažádali o pěstounskou péči. I tady opět zasáhl osud: „Jako věřící jsme se s manželem rozhodli přijmout svátost biřmování a mou biřmovací patronkou se stala sv. Zdislava. Na to se v tisku objevil inzerát, že se hledá rodina ke třem dětem z domu sv. Zdislavy, které by se jinak jako sourozenecká skupina do rodiny těžko dostaly.“ Manželé byli rozhodnuti.

Nastala doba příprav, školení, pohovorů, kterých se účastnily i děti manželů Kondrátových: „Bez jejich souhlasu bychom do toho rozhodně nešli. S takovým rozhodnutím musí souhlasit opravdu celá rodina,“ říká paní Marie. Navzdory všem přípravám však začátky společného soužití nebyly vůbec jednoduché. „Naše děti připravené byly, ať už povídáním, formou pohádek, probíráním všeho možného i nemožného. Přesto se u nás občas přehnaly chvilky zvané „černobil“. Buď bylo vše černé, nebo bílé,“ vzpomíná paní Marie a dodává se smíchem: „A tak se už sžíváme 13 let, a to jsem si původně myslela, že budeme mít „situaci pod kontrolou“ během půl roku.“

Děti nám dělají radost

Navzdory počátečním prognózám se přijaté děti se svými nedostatky úspěšně popraly a velmi mile rodiče překvapily. Jarek se vyučil tesařem a zvládnul i maturitní nástavbu, Eliška je 3. rokem na střední zdravotnické škole a Jirka je v 9. třídě a doposud prochází základní školu s vyznamenáním.
„Máme velkou radost, když se dětem daří, když jsou spokojené a radují se z toho, jak všechno zvládají,“ říká paní Marie a pyšně dodává: „Těší nás, že pomáhají ostatním, mají pěkně vztahy se svými vrstevníky, mezi sebou a navázaná přátelství“.

Co je dobré vědět, než se stanete pěstounem

Paní Marie přiznává, že jim pěstounství vzalo hodně nervů. „Vzpomínám, když teprve po 4 letech po přijetí dětí do rodiny bylo diagnostikováno všem třem biologickým sourozencům ADHD. Do té doby na nás okolí hledělo, že výchovu zcela nezvládáme.“

Manželé Kondrátovi si rovněž ověřili v praxi, že starší dítě by opravdu mělo být vždy dítě vlastní, aby byla zachována věková posloupnost dětí přicházejících do rodiny, a vzpomínají: „My jsme to podcenili a dlouho u nás docházelo k soupeření o vůdčí postavení smečky.“

Rovněž až po setkání s biologickými rodiči konečně pochopili některá jednání pěstounských dětí: „Geny jsou též velmi mocné. Jak se u nás na Valašsku říká: Geny nevyčůráš.“

Pěstounství se pro peníze dělat nedá

Paní Marie vzpomíná, jak se jí na začátku pěstounská péče nezapočítávala ani do důchodu a jak nějaký čas rodina pobírala dokonce životní minimum. „Dokonce jsme se setkávali s narážkami, jak si žijeme na vysoké noze. Tak to jsme všem vždy poradili, kam se mají přihlásit, aby se měli taky tak dobře. Ale to už se nikomu nechtělo.“ Souhlasí, že v současné době je finanční situace i celková podpora pěstounských rodin mnohem lepší. „My jsme se pro pěstounskou péči rozhodli, protože jsme chtěli někomu pomoct. Pěstounství se nedá dělat pro peníze, to musí jít od srdíčka,“ říká na závěr paní Marie.

O Marii Kondrátové

  • Původním povoláním je učitelka.
  • Kromě Jarka, Elišky a Jirky, které mají s manželem v pěstounské péči, před 19 lety adoptovali Terezku.
  • Biologické děti mají dvě: Jendu a nejstarší Verunku.

Rodina má společné koníčky, které jí stmelují. Jsou to především sport a zpěv.

Fotografie dětí před 14 lety…

kondratovi

 … a dnes, aneb najdi šest rozdílů 🙂

kondratovi_2

Chtěli jsme jedno, máme tři

Paní Michaela vypráví o tom, jak z původního záměru poskytnout jednomu dítěti hostitelskou péči nakonec vznikla nová – ještě větší rodina.

Náš příběh začal vlastně už dávno, už v době, kdy jsem pocítila touhu darovat lásku a domov nějakému dítěti, které se ocitlo v dětském domově. S mým bývalým manželem jsme ale nesdíleli stejnou touhu, uskutečnění tohoto mého snu muselo počkat dalších 15 let, až do doby, kdy byl můj současný partner této myšlence nakloněn. Oba dva jsme měli již odrostlé děti a bydlel s námi jen syn, který nás v tomto našem rozhodnutí podporoval. Při hledání možností, jak na to, jsme se „náhodou“ dostali na webové stránky organizace Dejme dětem šanci, a to byl vlastně první krok, který nás dovedl až k naší současné velké rodině.

Původně jsme si vybrali z projektu „Najdi si mě“ sedmiletého klučinu, ten ale mezitím začal docházet do jiné hostitelské rodiny, takže z kontaktu s ním sešlo. Dnes už víme, že vše se děje tak, jak má, a že život nám i dětem připravil v příhodném čase ještě větší dar. Bylo ale potřeba si počkat. Člověk si napíše scénář, ale život si to tak nějak zrežíruje po svém :o)

Po setkání v organizaci nám bylo doporučeno absolvování semináře o hostitelské péči, kde jsme se dozvěděli se o této problematice více. Naštěstí jsme z tohoto semináře neodjížděli odrazeni, ba naopak. Mezi zúčastněnými byla jako kompetentní osoba přítomna i ředitelka dětského domova, která nás pozvala do domova na Den otevřených dveří. Byli jsme naprosto uchváceni tím, jak tento domov děti vede a připravuje je na samostatný život v dospělosti.

Navázali jsme proto spolupráci a za dalšího půl roku na akci dětských domovů, jsme si začali více všímat tří sourozenců, kteří nás velmi zaujali svým pěkným sourozeneckým vztahem. A i když jsme původně uvažovali o jednom menším dítěti a 3 děti nám připadaly moc, navíc ve věku 10, 15 a16 let, kdy jsme zvažovali, jestli tak velkým dětem máme ještě vůbec co dát, tak i přesto jsme se do nich zamilovali a při dalších setkáních zjistili, že náklonnost je vzájemná. V podstatě od naší první návštěvy, kdy jsme přijeli jen za nimi, jsme nevycházeli z údivu, jak je možné, že si tak rozumíme a je nám spolu tak hezky, když se vlastně vůbec neznáme. Spontánnost, smích a radost byla takřka neuvěřitelná, takovou člověk hned tak nevidí ani u normálních rodin. No a od té doby jsme začali děti pravidelně navštěvovat a prožívat s nimi jejich starosti i radosti. Naše návštěvy přirozeně přešly do hostitelské péče, kdy jsme si děti brávali domů na víkendy, svátky, prázdniny. Vzhledem k tomu, že dětský domov je od našeho bydliště vzdálen přes 2 hodiny cesty autem, nebylo možné pro ně jezdit každý víkend, ale byli jsme s nimi v kontaktu takřka každodenně.

Oba dva s partnerem máme v živé paměti sms, která nám přišla jednoho dne od Matěje na zpáteční cestě domů, kdy jsme se od dětí vraceli příjemně zmoženi a v dozvuku víkendu s nimi si ve vzpomínkách zpracovávali čas prožitý s dětmi. V této příchozí sms stálo – „Uvažovali jste, že byste si nás někdy vzali nastálo?“ Podívali jsme se na sebe a v očích si navzájem vyměnili pocity překvapení, radosti a šoku z toho, že tato otázka byla položena. A po zhruba půl roce našich dalších setkáních jsme začali s dětmi tuto možnost vážně probírat se všemi otázkami a s nastíněním všech změn, které by toto případné rozhodnutí přineslo do života nás všech. Děti se nenechaly ničím odradit, byly odhodlány, takže pomohly i nám v našich pochybnostech zda na tak velkou zodpovědnost a změnu života máme dost sil a schopností. No a jednoho dne jsme si s dětmi večer sedli a na konci našich vzájemných otázek a odpovědí padlo rozhodnutí, že tedy jdeme do toho.

Podali jsme k soudu žádost o svěření dětí do pěstounské péče. Do cesty nám byli sesláni skvělí lidé, kteří nám v realizaci tohoto našeho cíle pomohli. Rozhodnutí soudu proběhlo velmi rychle, dokonce v rekordním čase, který nikdo nečekal, takže jsme zažili takový „malý“ zázrak. No a tak jsme všichni spolu, a co víc, jsme spolu rádi. Spousta lidí nám už řekla, že je neuvěřitelné, jak šťastnou rodinu jsme vytvořili, je na nás znát, že se máme rádi.

Samozřejmě zažíváme i problémy a nedorozumění a méně veselé chvilky, ale to k životu přece patří, to je život sám. Naše rodina se díky dětem dost rozrostla, takže když se všichni sejdeme, je nás na výletě nebo u stolu devět, takže žádná „Nuda v Brně“ :o), kde žijeme.

Tím, že jsme dali dětem šanci být součástí milující rodiny, jsme zároveň dali šanci i sami sobě – poznat další barvy a chutě života.

Příběh jsme zveřejnili s laskavým svolením Dejme dětem šanci, o.p.s.

Dávají lásku už šestému dítěti… třem jako pěstouni na přechodnou dobu!

Půlroční Petřík má štěstí. Už několik měsíců bydlí na přechodnou dobu u pěstounů v Kopřivnici. Dočasný domov plný lásky mu vytváří Alexandra Valchářová (47) s manželem Danielem (48).

Valchářovi mají tři vlastní už dospělé děti. „Nejstarší dcera je v Praze. Syn žije a studuje v Plzni. Nejmladší dcera má dvacet, bydlí s námi v domě a s dětmi nám pomáhá,“ prozradila Alexandra.

Nápad neteře

O pěstounech na přechodnou dobu se Alexandra dozvěděla od své neteře, která se do projektu taktéž chtěla zapojit, ale kvůli malým dětem jí to nebylo doporučeno. „Řekla mi, že jsme úplně ideální na tuto profesi. Manžel neměl námitky, a dokonce mě nečekaně dovezl na Krajský úřad v Ostravě, a že se tam na projekt zeptáme,“ řekla Alex.

Skvělé úřednice

Nervozita z Valchářových na úřadě v několika minutách spadla díky tamním pracovnicím. „Ženské jsou to na svých místech. Je vidět, že jim o ty děti skutečně jde. Jsou plné elánu. Vlastně i díky jejich nadšení jsme se do projektu zapojili,“ konstatoval Daniel.

První dítko

Po bezmála ročním kurzu se k nim dostalo první dítko. „To víte, že jsme byli nervózní. Ale Jiříček byl bezvadný. Pořád sledujeme jeho osud. Jsme rádi, že je zpátky ve své biologické rodině,“ sdělila Alexandra. Několikadenní Maruška žila u pěstounů dva měsíce. „Maminka dávno před porodem souhlasila s adopcí. Měla už dvě děti a byla sociálně slabá. Na poslední chvíli si vše rozmyslela a Marušku chtěla. Holčička putovala k nám a po vyřízení papírů šla zpátky k matce,“ podotkla Alexandra.

Nemocný Kája

Valchářovi měli doma několik měsíců chlapečka Karla. „Jeho maminka byla narkomanka. Dlouho se zjišťovalo, zda má chlapeček žloutenku. V nemocnici nám řekli, ať se Káji dotýkáme v rukavicích. To pro nás bylo nepřípustné. Chovali jsme se k němu jako ke zdravému. Nakonec se diagnóza nepotvrdila. Káju si pak adoptovali perfektní lidé,“ konstatoval Daniel.

 


 

Profesionální pěstouni:

  • Počet pěstounů v ČR 421
  • Průměrný věk pěstouna 48 let
  • Průměrné vzdělání pěstouna střední a vyšší
  • Umístění dětí do náhradní rodiny 97,7 % dětí
  • Umístění dětí do ústavu 1,5 % dětí
  • Umístění dětí do další přechodné rodiny 0,8 %
  • (Průzkum Lumos – realizován v 7 krajích ČR u 200 pěstounů)

Umístění dětí z rodin profesionálních pěstounů:

  • Adoptivní rodiče 47 % dětí
  • Pěstounská péče 26 % dětí
  • Otec, matka dítěte 15 % dětí
  • Biologická rodina 8 % dětí
  • Náhradní rodina (zahraničí) 2 % dětí
  • Dětské domovy 1,5 % dětí
  • Další profesionální pěstouni 0,8 % dětí

Můžete pomoci i vy!

Znáte někoho, kdo by byl výborným pěstounem? Nebo sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Informace najdete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné telefonní infolince 800 888 245.

Mají opravdu radost

Podstatou pěstounství na přechodnou péči je, že děti dostávají lásku i doteky a nestřídají se u nich sestřičky či tety na směny. Děti mají individuální režim. V některých případech je mohou navštěvovat příbuzní. Při předání dítěte do nové rodiny nepřicházejí slzičky, ale pocit štěstí. „Předávání dětí probíhá podle modelu psychologa Klimeše. Nová maminka se nastěhuje k nám. Týden spíme spolu v ložnici, potom se přestávám o dítko starat a maminka přebírá pomalu moji roli. Poté se já na týden odstěhuji k nové rodině a mamince pomáhám,“ dodala Alexandra.

(Poznámka redakce: Příběhy dětí jsou pravdivé, ale jejich jména byla redakcí změněna.)

Blesk | 19.10.2015 | Autor: Jiří Krušina |

blesk_valcharovi

Vychovávám cizí dítě

Tři ženy, tři různé příběhy. Všechny ale mají jedno společné. Vychovávají děti, které měly původně říkat „mami“ někomu úplně jinému. Nabízíme vám zajímavý článek Simony Škodákové z Blesku pro ženy.

Cítit lásku a zodpovědnost k vlastním dětem považujeme za samozřejmé. Kromě asociálních matek to přece umíme všechny. Nikdo nás za to neobdivuje, protože tak to zařídila příroda. Ale být dobrou mámou cizím dětem už tak snadné není. S čím se musí potýkat ženy, kterým osud přihrál do cesty děti nevlastní?

rodina1

HANA JIROUŠKOVÁ (47): „V Klokánku jsem našla životní poslání!“

Teta, která průběžně vychovává zhruba osm dětí a zároveň má doma v pěstounské péči šestiletého Patrika.
Tetou v Klokánku se stala náhodou. Podnikala, ale nedařilo se, a tak hledala novou práci. „Našla jsem inzerát, kde Fond ohrožených dětí hledal nové tety. Přihlásila jsem se a oni mě pozvali, abych si to přijela vyzkoušet. Těch pusinek, objímání a radosti, když jsem tam přijela poněkolikáté, to byl ohromný zážitek. Tolik krásných pocitů vám neposkytne ani vlastní rodina,“ vzpomíná teta, která v této práci našla své životní poslání. Tety se v Klokánku střídají vždy po týdnu – v bytech mají na starost několik dětí a žijí tu s nimi jako normální rodina. Někdy i se svým mužem, jindy bez. „Mám přítele, který občas přijede na návštěvu, a děti ho milují. Několik jich vždy skočí „strejdovi Láďovi“ na krk a on si s nimi pak hraje a povídají si.

Moje druhá rodina
„Tuhle práci miluju, cítím, že pro opuštěné děti opravdu něco dělám, ale o to víc mě mrzí, že to stejně necítí náš stát a kvůli sníženým dotacím budeme muset byty zavírat a děti posílat do dětských domovů,“ říká. „Přitom tady děti citově nestrádají a v osmnácti je taky nikdo nevyhodí, aby se o sebe staraly už samy,“ dodává profesionální máma, která si vzala do pěstounské péče šestiletého Patrika. Nebylo to prý vůbec snadné, musela si ho tvrdě vybojovat, protože je národností Slovák a sociálka ho chtěla za každou cenu vrátit na Slovensko a umístit ho do tamního dětského domova. „Patrik je na mně strašně citově závislý, kvůli tomu ani nemohl chodit do školky a i na základní školu nastoupí s ročním odkladem. Dlouho hrozilo, že bude muset do dětského domova, a já mu k tomu v Klokánku vždycky na týden zmizela, takže trpěl hroznou úzkostí. Už ho mám ale dva roky doma a on se pomalu zlepšuje. Jeho strach z opuštění překonáváme pomocí vláčků, které miluje. Díky nim se naučil vydržet i chvíli ve školce. Všechny „své“ děti mám moc ráda, jsou moje druhá rodina.“

KATEŘINA HRABÁKOVÁ (34): „Stala jsem se milovanou macechou.“

Katka vyvdala dvě děti s mužem, který s nimi zůstal sám jako vdovec. Začít jim dělat mámu ale nebylo vůbec jednoduché.

První rok jsem si připadala jako zlá macecha, protože manželovy dvě dcery se rozhodly, že žádnou novou maminku nechtějí. Nemluvily se mnou, a když jsem něco řekla, byly vždycky v opozici. Dohodli jsme se s manželem, že než se situace usadí, nebudu je vychovávat, aby se tím jejich averze ještě neprohloubila. S ničím jsem se nevnucovala, ale když za mnou náhodou s něčím přišly, chovala jsem se vstřícně. Po roce se mi konečně podařilo si je získat. Mladší Kristýnce ubližoval spolužák a já chodila v mládí na judo. Naučila jsem ji pár obranných grifů a ona mu dala na frak. Ani bych nevěřila, že by mi taková maličkost mohla otevřít dveře k jejich srdcím. Dneska jsme normální rodina, i když „mami“ mi holky neříkají. Jinak mě ale respektují jako opravdovou mámu. Pomáhají v kuchyni, jdeme spolu do kina a nejlepší jsou naše holčičí odpoledne. Sice mě to vždycky stojí nějakou tu parádu pro ně, ale když si dáme na závěr zmrzlinový pohár a ony kolem mě se smíchem poskakují, jsem moc ráda, že je mám.

EVA VAŇKOVÁ (42): „Adoptovala jsem syna své sestry.“

Před osmi lety adoptovala dítě své sestry, která se o něj nedokázala postarat. Nesnesla pomyšlení, že by dítě její krve vyrůstalo bez rodiny.

Sestra prostě nedokázala žít spořádaný život a ani dítě ji nezměnilo. Honzíka odvedli na policii dva bezdomovci, kterým ho prý sestra dala na hodinu na hlídání, ale už se nevrátila. Měli ho u sebe dva dny. To pomyšlení, že kluk mojí krve bude vyrůstat bez rodiny, jsem nesnesla. Když mě oslovila sociálka, neváhala jsem a Honzíka jsem si začala brát k nám domů, abychom zjistili, jestli by se mu u nás líbilo. Byla jsem zrovna na mateřské s dcerou, starší Aničce bylo pět a chodila do školky. Děti se skamarádily okamžitě, Anička si měla s kým hrát, když ještě miminko bylo malé, a jelikož jsou bratranec a sestřenice, považovala ho hned za součást rodiny. A manžel byl nakonec rád, že není jediný chlap v rodině a má svého spojence,“ vypráví trojnásobná maminka, která nakonec Honzíka přijala za vlastního a dnes nosí i stejné příjmení.

Tatínkův kluk
Sestra se ho totiž úplně vzdala. „Když se dozvěděla, že by Honzík mohl zůstat u nás, podepsala souhlas s adopcí, takže dnes je kluk náš. Jeho matka žije kdesi v Německu, nemáme o ní žádné zprávy,“ vysvětluje Eva a nad celou záležitostí jen smutně kroutí hlavou. „Nikdy jsem nebojovala s tím, že bych nadržovala vlastním dětem, spíš naopak. Honzíka nám s mužem bylo moc líto, a tak měl dost dlouho různá privilegia, aby se u nás cítil dobře a pochopil, co to znamená láska. Dnes už ale ne, do rodiny zapadl výborně, takže teď mají všechny děti stejná práva i povinnosti. A manžel, který se zpočátku trochu bál, je rád, že má koho učit fotbal,“ dodává Eva.

Macechou na jedničku
Nezáleží na jeho věku – každý potřebuje vědět, že ho má někdo rád (i když se tváří, že mu na tom nezáleží).

  • Projevujte často svou náklonnost.
  • Zaveďte opakující se rituál. Může to být nedělní pohádka, čtení před spaním, společná hra…
  • Stůjte vždy za ním, i když je to někdy těžké. Dítě musí vědět, že jste vždy jeho opora.
  • Dělejte s dětmi co nejvíc společných denních činností.
  • Nechte dítě, aby se co nejvíc rozhodovalo samo. Zároveň ale má vědět, že musí nést odpovědnost.
  • Každý den dítěti buďte hodinku k dispozici a věnujte se jenom jemu.
  • Povídejte si s ním, zpívejte, kreslete si, tvořte…
  • Buďte zásadová – co řeknete, to musí platit.
  • Dítě potřebuje pravidla a řád. Nenechte ho prostě dělat, co ho napadne.
  • Pokud uděláte sama chybu, přiznejte ji. I vy jste jen člověk.
  • Nikdy dítěti nelžete a nenechte to dělat ani jeho.
  • Vyvarujte se neustálých rad a napomínání. Aby je dítě bralo opravdu vážně, musí být poměr výtek k pochvalám 1:10.
  • Dítě s nikým nesrovnávejte.
  • Nemějte nereálná očekávání. Co dokáže jeden, druhý umět nemusí.
  • Nechvalte bezhlavě. Nadsazená chvála škodí podobně jako přehnaná kritika. I ta vede k nejistotě, úzkosti a frustraci. „Děti přijímají za vlastní to, co opakovaně slyší od svých rodičů. Když je to ale v rozporu s chováním okolí, vzniká zmatek a sebevědomí se snižuje,“ říká psycholožka Eva Lábusová.

Čtení s láskou
„Předčítání podporuje citovou vazbu mezi tím, kdo čte, a tím, kdo poslouchá. Dítě se cítí důležité a milované a ví, že ten výlučný čas patří jen jemu,“ říká psycholožka Václava Masáková a doporučuje pravidelně dětem předčítat až do jejich osmi až devíti let.

Děti nejsou roboti

Odpovídá psycholožka MARTA BOUČKOVÁ

JAKÉ POTÍŽE MĚ MŮŽOU POTKAT VE VÝCHOVĚ CIZÍHO DÍTĚTE?
Prakticky jde o to, aby vám dítě vyčlenilo ve svém životě místo a vy pro ně ve svém. A je jasné, že nejde o úkol splnitelný v rámci jednoho večera, kdy otec dítěte řekne: „Tohle je Jarka, moje nová manželka, která tě bude mít ráda a kterou od teď budeš poslouchat stejně jako mě.“ Děti nejsou roboti, kterým lze dát jednoduchou instrukci a očekávat, že se ony bez „remcání“ začnou podle ní chovat.

CO MÁM DĚLAT, KDYŽ MĚ DĚTI NECHTĚJÍ POSLOUCHAT?
Hlavně nezoufat. To podstatné je, že hlavní slovo má biologický rodič, tedy otec. Jeho kompetence jsou rozhodně větší, zejména v prvních letech existence nového vztahu. On je ten, na kterém leží primární břímě výchovy, obzvláště té nepopulární části. Nová matka má roli spíše podpůrnou, hlavně v situaci, kdy děti svou pravou matku mají.

EXISTUJÍ OBECNÁ PRAVIDLA, JAK SE CHOVAT K VYVDANÝM DĚTEM?
Myslím, že základní pravidlo zní: Chovat se k nim jako k dětem, mít dostatek lásky, trpělivosti i důslednosti, být spravedlivá a hlavně respektovat, že své rodiče mají, pokud tomu tak je.

„Celebrity“ s cizím dítětem

ANGELINA JOLIE A BRAD PITT

Mají adoptované tři děti z různých zemí. Maddoxe z Kambodže, Paxe z Vietnamu a Zaharu z Etiopie.
Kromě toho mají i tři děti spolu – dceru Shiloh a dvojčata Knoxe a Vivienne.

VERONIKA ŽILKOVÁ

Ke svým třem vlastním dětem adoptovala sourozence Markétu a Honzu.
S posledním manželem vyvdala další tři děti, které jsou ale už dospělé.

HANA ČÍŽKOVÁ

Hana s manželem a vlastním synem se před lety rozhodli adoptovat devítiletou Janu. Pouhý měsíc poté její muž zemřel a ona chtěla od adopce ustoupit. Neudělala to a dodnes je za své rozhodnutí vděčná.

LUCIE BENEŠOVÁ

Je sice matkou tří vlastních dětí, ale do péče si vzala ještě jedno cizí.
Z plzeňského dětského domova adoptovala osmiletou holčičku Sáru.

SANDRA BULLOCK

V roce 2010 adoptovala roztomilého černouška Luise. Stalo se tak po útoku hurikánu Katrina v New Orleans, po kterém zůstal chlapeček sirotkem.

Život bez dětí by byl prázdný

Energická, přísná, ale i laskavá a spravedlivá. Taková je podle dětí jejich máma pěstounka Eliška Jurásková z Březové na Uherskohradišťsku, která se rozhodla pečovat o 6 dětí.

Život se s Eliškou nemazlil. Přála si mít velkou rodinu, ale s manželem děti neměli. Proto si adoptovali Tomáše a Verunku, kteří dnes jsou už dospělí a žijí vlastní život. Když byly ale děti malé, přišla krutá rána. Její muž náhle zemřel na rakovinu slinivky. Po pěti letech smutku, bylo jí 38 let, si vzala z dětského domova v Brně Pavlíka. Tři roky na to k němu přibyly ze Zlína ještě tři sestry – Diana a dvojčata Viola a Valerie.

Umím i kárat

„Život bez dětí by byl prázdný. Jsem milující, ale umím je i pokárat. Dělají mi radost. Jsou slušné a pracovité. Lidé je tu vzali, jako by tu žily odjakživa. Na barvě pleti nezáleží. Vedu je k tomu, aby byly připraveny do života,“ říká Eliška. Ukazuje, jak společně vytapetovali či složili nový nábytek. „Spolu i vaříme a nemáme schválně myčku, protože ze začátku na ni nebudou mít,“ připomíná Eliška.

Už je babičkou

Všechny děti budou v od září jezdit do odborných učilišť v Uherském Brodě. Nejvíc má na bedrech Diana. Byla na internátě, a když jí bylo 16,5 roku, otěhotněla. „Byl to šok. Přiznala se až v pátém měsíci. Máme ročního Damiánka. Zbabrala si život. Má jen mateřskou, ale školu dodělává. To musí,“ přiblížila máma pěstounka.

Holky už se už o malého dovedou postarat. Na druhou stranu je to prý vynikající antikoncepce pro ostatní. Vidí, co to obnáší.
Nikde jsem nebyla 20 let, ale nelituji Ti, co si chtějí děti vzít, musí počítat s tím, že výchova něco obnáší a jsou chvíle dobré i zlé. „Musíte obětovat svůj volný čas, nehledět jen na sebe. Odpadnou zábavy, kamarádky. Jsem stále s nimi, 20 let jsem nikde nebyla. Člověk ale musí něco obětovat, pokud z nich něco chce mít. Těší mě, že Verunka, kterou jsem vychovala, je vdaná a má syna Míšu (2), se k nám stále vrací. Napsala mi: »Jsi ta nejlepší maminka na světě« a to je pro mě nejvíc,“ říká Eliška Jurásková.

Nudle z 60 vajec

Eliška děti vede k tomu, aby si vážily věcí i peněz. „Máme doma všechno, ale abychom se vyrovnali ostatním, je to složité. Musíme si holt umět poradit. Holkám jsem šila šaty na ples, pletu. Z 60 vajec dělávám domácí nudle. Teď si děcka přivydělávala na brigádě u obce. Pavlík chtěl značkové tenisky, Valerie šetří na autoškolu. Všichni si tisícovku schovali na vánoční dárky,“ vypráví pěstounka a srší z ní energie. „Troufám si říct, že je zvládám, a jsem na ně pyšná. Nemám se za co hanbit,“ říká moravskoslovenským nářečím.

Čím děti budou

  • Pavlík instalatér, 1. ročník
  • Valerie obráběčka kovů, 2. ročník
  • Viola krajinářka, 1. ročník
  • Diana pekařka, 3. ročník

Do školy musí vstávat brzy. Autobus jim jede v 5:20 nebo v šest. „Já zatím vařím, hlídám malého a ještě se starám o maminku, která s námi žije. Jsem 20 let doma, ale ještě nikdy jsem se nenudila,“ směje se Eliška.

Kdo se může stát dlouhodobým pěstounem?

  • Není třeba speciální kvalifikace, ale zdravotnické nebo pedagogické vzdělání je výhodou.
  • Pěstouni by měli mít zkušenost s výchovou vlastních dětí.
  • Pěstounskou péči si nelze kompenzovat rodičovské tužby. Musíte počítat s možností kontaktu s biologickou rodinou dítěte.
  • Nebudete v tom sami, každý pěstoun má ze zákona nárok na podpůrné služby.
  • Nesmí jít o osobu dlouhodobě nezaměstnanou, která by si pěstounstvím řešila svou finanční situaci.
clanek

Vždy se mi líbily rodiny, kde bylo živo

Adáškovi přijali do pěstounské péče ke svým dvěma dětem ještě další čtyři děti „pěstounské“. Pár let nato se jim ještě narodila dcera, takže se rozhodně nenudí. Gabriela navíc pracuje v organizaci Routa, která pěstounské rodiny doprovází. Pro webové stránky kampaně Hledáme rodiče vypráví, jak se k pěstounství dostala, jaké problémy museli jako rodina překonávat a jak se úskalími, které pěstounská péče může přinést, vyrovnávali.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vyrůstala jsem v běžné rodině. Měla jsem starší sestru, ta brzy odešla studovat, poté se hned vdala, a tak jsem od 10 let vyrůstala v podstatě jako jedináček. Vždy se mi líbily rodiny, kde bylo živo, kde doma maminka dětem vařila oběd a čekala na ně, až přijdou ze školy. Navíc jsme oba s manželem chodili do školy, kam s námi chodily i děti z blízkého dětského domova a určitě mě ovlivnilo, když si mého oblíbeného spolužáka vzali v jeho 12 letech do pěstounské péče.
Nějak postupně ve mně dozrávalo vědomí, že pokud nebudu moci mít vlastní děti, vezmu si je prostě z dětského domova. Měla jsem štěstí na manžela, protože i on toužil po velké rodině a mou myšlenku o dětech z dětského domova si vzal za vlastní a byl i jejím hlavním realizátorem. Když už jsme později po narození vlastních dětí o pěstounské péči přemýšleli vážněji, shodli jsme se s manželem na tom, že bychom chtěli přijmout děti starší, sourozeneckou skupinu, ev. romského etnika, které mají malou šanci dostat se do rodiny.

Velké pokroky i starosti

Postupně během 6 let jsme přijali 4 děti (ročního chlapce, sedmiletého romského chlapce a poloromské sourozence-pětiletou dívku a čtyřletého chlapce), nyní je jeden chlapec 19 letý a ostatním je 14, 14 a 13 let, biologickým dětem je 20 a 18 let. Před 4 lety se nám ještě narodila dcera. Když jsme děti přijímali, bála jsem se, že se nebudou chtít mazlit, že si k nim nebudu umět najít cestu, že si nějak „nesedneme“. Naštěstí nic z toho nenastalo, ale přišly jiné problémy, na které jsme samozřejmě připraveni nebyli: záchvaty vzteku u ročního chlapce, nechutenství, závažné poruchy řeči u pětiletého chlapce, pomočování předškolních a školních dět. To byly na počátku pro nás nové a dle nás velké problémy. Dnes už se tomu smějeme.

Víte, když přijmete děti, které část nebo velký kus dětství strávily v ústavu a navíc prožily odmítnutí od rodičů, tak v první fázi vidíte velký pokrok a přináší vám to jako pěstounům radost a jste náležitě pyšní na to, jak díky vám děti rozkvetly. Druhá fáze, která často přichází kolem období dospívání, vás rychle vrátí do tvrdé reality. Dítě začíná řešit, kdo je, kde jsou jeho rodiče, začíná se hledat a vymezovat mnohem bolestivěji a odlišněji než děti biologické, naplno se projeví důsledky dlouhodobého citového strádání – odborně ústavní deprivace.

Řešili jsme útěky, podvody, lži, krádeže, povrchnost, lhostejnost, ztrátu motivace, sklony k partám, záškoláctví, kouření a někdy i drogy, nepřizpůsobivé chování, atd. Je celkem přirozené, že v takovém období prochází krizí mnohdy i pěstoun a manželství jako takové. Často si sáhnete na dno, obviňujete se, vyčítáte si, pláčete, hněváte se, proč vám to nikdo pořádně neřekl, proč vám nikdo nepomůže. V těžkých chvílích jsem se modlila a prosila o pokoj a sílu, abychom to všechno zvládli.

Řešením je sdílení

Nejvíce nám pomohlo problémy přiznat a řešit včas a hlavně pravidelné setkávání se s ostatními náhradními rodiči, které jsme s manželem iniciovali a roky organizovali výlety a akce pro pěstounské rodiny v našem regionu. Tam jsem si vždycky uvědomila, že ostatní pěstouni řeší podobné problémy, mnohdy ještě horší, tedy že to, že máme problémové děti, není vina naší špatné výchovy. To mi pak potvrdila i paní doc. Vágnerová, která se roky věnuje dětem v náhradce. Jsou zkrátka věci, které výchovou ovlivníte, ale ještě více je toho, s čím mnoho nenaděláte a můžete maximálně řešit důsledky.

Bylo a je pro nás náročné, když dospívají tři děti najednou, ale na druhou stranu prožíváte o to větší radost, když objevujete v přijatých dětech, v čem jsou dobré, co jim jde, v čem jsou jedineční. A to musíte fakt teprve objevit, na rozdíl od biologických dětí, které znáte, které zrcadlí vás a vaše vlastnosti, temperament, jsou předvídatelné. Podporujeme děti v jejich zájmech, těší nás, že našly přátele a sporty, které je baví. Např. naše přijatá 14letá dcera je velmi ambiciozní a poctivě trénuje, aby mohla jít na taneční konzervatoř, ráda by se stala trenérkou moderního tance. 14letý přijatý syn, navzdory svým problémům, je také skvělý tanečník hip hopu a díky tomu, že se nám narodila dcera, mohli jsme objevit jeho pedagogické sklony a schopnost věnovat se malým dětem. Za úspěch považuji také to, že se děti učí hospodařit s vlastními penězi, učíme je znát hodnotu peněz – to je zásluha především mého manžela, který je finanční poradce.

Co nám dalo pěstounství

Díky pěstounství jsme poznali spoustu skvělých lidí- pěstounů i odborníků. Díky pěstounství jsem dostudovala a začala pracovat v neziskové organizaci jako sociální pracovnice pro náhradní rodiny. Díky této náročné profesi, kterou pěstounství bezesporu je, jsem našla i víru v Boha a stali jsme se s manželem křesťany. Díky pěstounství jsem došla k pokoře, k hlubšímu poznání sebe sama i těch druhých. Uvědomíte si, že výchova je vzájemný proces. Vy se snažíte vychovat děti a ony vychovávají vás. Snižujete své nároky na ně, učíte se radovat se z maličkostí, učíte se je přijímat takové, jaké jsou.

Takže nakonec považujete za obrovský úspěch, když dítě „proleze“ učňák, osamostatní se a najde si práci (to jsou ty praktické věci). Ale skutečný úspěch pro nás jako rodiče bude, když se dokáží srovnat sami se sebou, se svou minulostí, najdou své místo v životě, najdou pevnou kotvu. Pak budou schopni mít v dospělosti zdravý vztah, založit rodinu, postarat se a být dobrým tátou nebo mámou. To jako pěstouni teprve vyhlížíme, ale máme naději a věřím, že se jim to a vlastně i nám podaří.

Mámou a tátou jenom na chvíli

Musíte být připraveni kdykoli přijmout cizí dítě toho času bez rodičů. A zase ho bez řečí vrátit, jakmile se situace vyřeší. Dokázali byste to? Jaké to je být pěstounem na přechodnou dobu?

Děti nám nepatří. Ani ty vlastní, i když to označení připomíná pojem vlastnictví. Pěstouni na přechodnou dobu poskytují dětem službu. Jde o ně, ne o nás. Naše smutky si musíme nechat pro sebe,“ říká Romana Uherková, která právě předala „svou“ holčičku novým rodičům. „Telefonát s tím, že se našlo dítě, které potřebuje vaši péči, může přijít kdykoli. I doba, po kterou u vás zůstane, se může různit. A než se nadějete, bude zase pryč. Ve chvíli, kdy ho máte předávat, najednou zjistíte, že jste si toho malého caparta zamilovala víc, než jste chtěla. Ale musíte si uvědomit, že prázdná postýlka není tragédie, ale vítězství. Znamená to, že vše dobře dopadlo a další děťátko našlo svou rodinu,“ popisuje strasti a slasti pěstounství na přechodnou dobu Marie, která už podobnou šanci dala desítkám dětí.

POCHOVAT – A VRÁTIT

Více než polovina Čechů občas v životě zapřemýšlí o adopci dítěte či pěstounské péči. Což je jistě pozitivní zjištění. Jenže od myšlenky k její realizaci je dlouhá cesta. Skutečně se rozhodne stát pěstounem jen pár desítek lidí ročně. Přesto jich přibývá, včetně těch, kteří vědí, že poskytnout náruč a lásku je důležité, i kdyby to bylo pouze nakrátko…

Pěstounská péče na přechodnou dobu je relativně novou formou náhradní rodinné péče. Pevně zakotvila v systému péče o ohrožené děti teprve v lednu 2013 novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jejím účelem je zajistit dočasný pobyt dítěte, které nemůže z různých důvodů zůstat v biologické rodině, ale je předpoklad, že se do ní brzy vrátí. Podle zákona může zůstat maximálně rok. Úkol pěstouna je jasně vymezený, plynule dítě předat zpět do biologické nebo do nové rodiny a uchránit ho v mezidobí před pobytem v ústavu. „Považujeme za prioritní vyloučení užívání ústavní péče především u nejmenších dětí, kde jsou následky na další vývoj nejzásadnější,“ říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Petr Sulek.

Ještě před dvaceti lety si pediatři a psychologové mysleli, že kojenci nemají zvláštní potřeby, kromě tepla, klidu a stravy. Novější neurovědecké poznatky ale říkají něco jiného. V této fázi se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na něj okolní svět reaguje, a učí se vytvářet citové vazby. Pokud na tuto rozvíjející se schopnost nikdo neodpovídá, nenaučí se to. Je to definitivní poškození pro celý život a velmi obtížně se překonává.

NEJDE JEN O PENÍZE?

Pěstounská péče na přechodnou dobu se považuje za práci. Dostáváte za ni plat, a to i v době, kdy zrovna o žádné dítě nepečujete. A tohle je trnem v oku kritikům této relativně nové instituce. Jenže pěstoun není „v práci“ jen standardních 8 hodin denně od pondělí do pátku. Pečuje o dítě 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Nemůže si plánovat dovolenou, musí být připravený převzít dítě z hodiny na hodinu. Je jasné, že takovou „práci“ musí člověk dělat z přesvědčení a s láskou. Ale tohle není rodičovství. Je to služba, pomoc v nouzi. Přijetí cizího dítěte do rodiny je velká zátěž a vyžaduje čas i finanční prostředky a je správné ji finančně ohodnotit a brát pěstounství jako profesi.

LOUČENÍ JE SMUTEK I RADOST

Kritici sice souhlasí s nutností vytvářet vazby, nicméně upozorňují na citlivost okamžiku předávání. Tato péče se původně prosadila zejména jako raná. V ideálním případě přijde dítě do náhradní rodiny přímo z porodnice a co nejrychleji přechází k adoptivním rodičům. Praxe ukazuje, že to bývá mnohem déle. Odloučení od klíčové osoby třeba v osmi měsících života dítě velice špatně snáší…

Předání dítěte do definitivní rodiny je skutečně vrcholným, ale zároveň i nejnáročnějším momentem pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsou pěstounům k dispozici organizace jako například Dobrá rodina, která pomáhá plánovat proces přechodu. Je také velmi důležité, aby pěstouni měli odžité vlastní rodičovské zkušenosti. „Mnoho lidí bohužel nechápe pěstounskou péči jako službu dítěti, ale jako způsob, jak naplnit vlastní rodičovské ambice. Takoví lidé by měli uvažovat spíše o adopci,“ komentuje ředitelka Marie Oktábcová z Nadačního fondu J&T& amp; amp; lt; /strong>, do jehož portfolia patří také podpora náhradní rodinné péče. Pěstounů je stále málo, ale přibývají.

„Poměrně často se jimi stávají příbuzní či známí jiných pěstounů,“ říká Oktábcová. „Dobré příklady táhnou a radost z pomoci dítěti je obrovská. Tito lidé jsou také lépe seznámeni s tím, co pěstounská péče obnáší,“ dodává. Přesto některé mýty přetrvávají. Lidé se stále obávají přijmout dítě s tělesným či mentálním handicapem, případně dítě jiného etnika. „I proto se snažíme prostřednictvím kampaně najít vhodné náhradní rodiče pro děti, které v tuto chvíli na pomoc pěstounů zatím marně čekají.“

Nějak se mi nechtělo trávit druhou půlku ži vota jen u počítače v kanceláři. Toužila jsem po něčem, co mne naplní a dá mému životu smysl,“ vysvětluje pohnutky, které ji přivedly k pěstounství. Stejně jako mnozí jiní, měla pocit prázdnoty. Děti dospěly a odešly do světa za svými sny. O pěstounské péči na přechodnou dobu se dozvěděla od přátel a z internetu. Žádost podali společně s manželem v dubnu 2013.

Záhy se u nich objevila pracovnice sociálního odboru, poté žádost putovala na magistrát. „V září jsme obdrželi pozvánku na první kurz přípravy,“ vzpomíná Romana. Absolvovali 72 hodin přednášek, poslední vloni v březnu. Následoval psychotest, pohovor s psychologem. „A zase jsme čekali. Dokonce tak dlouho, že už jsem nevěřila. Ale najednou zvoní telefon, bylo to 5. července. Byli jsme schváleni jako pěstouni na přechodnou dobu. A vzápětí další telefonát. Mají pro nás prý holčičku. Měli jsme jen devět dnů na to, abychom se připravili na příchod miminka. S manželem jsme si ale řekli, no a co, mladí potřebují devět měsíců, nám stačí devět dní. A tak se mi ze dne na den změnil život. Z práce jsem odešla na mateřskou a domů jsme si přivezli krásný malý uzlíček nového života,“ usmívá se paní Romana při vzpomínce na první chvíle s novým děťátkem.

PRVNÍ POBYLA KRÁTCE

Díky velké snaze původní rodiny a dobré práci sociálních pracovnic to bylo nakrátko. „Naše první princezna u nás pobyla jen 14 dní. Celou dobu jsme se scházeli i s její biologickou matkou. A tak předání do její náruče bylo radostné.“

Reakce okolí na rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu byly prý trochu překvapivé. Někteří nechápali a pokládali otázky typu, proč si přidělávat starosti v tomhle věku, proč se starat o cizí dítě. Ale spousta reakcí byla naopak pozitivních. „Lidi asi nejvíc šokuje fakt, že se o dítko starám a pak se ho vzdám a dám ho klidně pryč. Člověk na to samozřejmě myslí už při přebírání miminka, že přijde den, kdy se s ním bude muset rozloučit. Zároveň ale stejně intenzivně, ne-li ještě víc, myslí na to, aby se co nejdříve dostalo do nové rodiny nebo se jeho situace nějak jinak stabilizovala. V lidech je zakořeněn pocit, že když se někomu věnujeme a pečujeme o něj, tak nám vzniká cosi jako vlastnické p rávo. Ale děti nám nepatří. Hezky to říká Chalil Džibrán – my rodiče jsme luk a děti šípy. Můžeme je vystřelit a být tu pro ně, ale na jejich život nemáme právo.“

9 MĚSÍCŮ LÁSKY

Druhá princezna, kterou Uherkovi nedávno předali adoptivním rodičům, s nimi už pobyla devět měsíců. I její příchod byl hektický. Ve dvě hodiny odpoledne volal soudní vykonavatel, aby si ji za hodinu vyzvedli v porodnici. Přivezli si ji pátý den po narození. „Nevnímám péči o miminko jen jako nutnost uspokojit jeho základní lidské potřeby. Ukojit hlad, přebalit, vykoupat, uspat. Děti do jednoho roku nelze rozmazlit, každý projev lásky a komunikace je nesmírně důležitý.

Je důležité, aby nový člověk věděl a cítil, že ho tento svět přijímá a že je bezpečný. Miminka se v pěstounské péči na přechodnou dobu učí vytvářet vazbu k pečující osobě a pak už ji jen rozvíjejí. Když jsem na přednáškách slyšela o překlápění vazby, nedokázala jsem si představit, jak to funguje. Seznamování s novými rodiči naší druhé svěřenkyně a postupné předávání bylo pro mne velkým zážitkem plným radosti a slz štěstí. A snad tam bylo i trocha pýchy, že z toho uzlíčku, který prožil těžký prenatální život, vyrostla zdravá holčička s chutí do života.“

První setkání s adoptivními rodiči bylo na půdě doprovázející organizace Dobrá rodina, odtud se jelo k Uherkovým domů. Pak se vídali několik dní každé odpoledne a nakonec Romana odjela s holčičkou na týden do jejich domova. „Už první den u nás holčička dala pusinku nové mamince a nechala se od ní krmit. Stejné to bylo i v náručí tatínka. S každým dnem víc a víc přijímala svou novou rodinu a já ustupovala do pozadí.

Jen občas na mne koukla pro pocit jistoty.“ Události dostaly spád, brzy přišla pozvánka k soudu – a loučení. „Holčička už věděla, jak její domov vypadá, znala babičku, kamarády, sousedy. A všichni se na ni nesmírně těšili. A bylo jim po ní smutno těch několik dní, než soud vydal oficiální usnesení, ‚že může jet domů‘. Pak bylo na chvíli smutno zase mně.
Ale radost z toho, že našla konečně novou rodinu, převládla,“ popisuje Romana své pocity.

LOUČENÍ S PRINCEZNOU

„Věděla jsem, že je to náš poslední společný den, ale nebyla jsem smutná. Byli tu i její noví rodiče, a snad i proto se naše holčička probudila usměvavá a v dobré náladě. Uvařili jsme si kávu, jíst jsme nemohli, tak nás přemohly emoce. Přece jen to nebyl obyčejný den. Balila jsem všechny oblíbené hračky, oblečení, kosmetiku a další věci, které budou první týdny propojovat dva světy. Ten u nás a ten nový u rodičů. Naložili jsme auto a vyrazili k soudu, kde čekal můj muž. Převzali jsme si každý jedno vyhotovení usnesení a holčička mohla oficiálně jet domů. Teprve teď se přihlásil hlad, a tak jsme vyrazili společně na oběd. Poté jsme podepsali dohodu o převzetí d& ; ;iac ute;těte do péče a předali si v& scar on;echny důležité doklady. Holčičku si vzal tatínek… už jsem se jí nedívala do očí, začínala jsem cítit smutek z jejího odchodu, ale ten patřil jen mně. Nechtěla jsem ji znepokojovat. Ale když jsem se loučila s novopečenými rodiči, už jsem nevydržela. Slzy se začaly kutálet jako lavina, zamávala jsem a honem pryč! Plakala jsem, ale cítila radost a úlevu. Úlevu, že končí náročná každodenní péče o miminko. Že odchází do nové rodiny naplněné láskou. A radost nad tím, jak jsme vše zvládli. A smutek a osamocení? Ten patří k životu… *

UVAŽUJETE O PĚSTOUNSTVÍ NA PŘECHODNOU DOBU?

Vaše první kroky by měly vést na obecní úřad. Tady zažádáte o zařazení do evidence pěstounů na přechodnou dobu. Dokládat budete muset zdravotní stav, finanční situaci, trestní bezúhonnost apod. Čekají vás psychologické testy a povinná přípravka v rozsahu 72 hodin. KOLIK ZA TO? Odměna pěstouna na přechodnou dobu dosahuje 20 000 Kč měsíčně. A to i v případě, že aktuálně o žádné dítě nepečujete (jste v pohotovosti). Za péči o dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) či ve stupni IV (úplná závislost), tedy o dítě dlouhodobě nemocné nebo postižené, se č ástka zvyšuje na 24 000 tis& iacu te;c. Jako profesionální pěstoun si můžete přivydělávat – pokud se o dítě dobře postaráte. Na výši odměny to nemá vliv. Odměnu pěstouna však může pobírat pouze jeden z manželů, i když jste v evidenci oba. Pozor – je to 20 000 hrubého. Profesionálním pěstounem se může stát i důchodce. Pobírání starobního důchodu nemá na výši odměny vliv. Neplatí to ovšem o důchodu předčasném. Vedle odměny stát vyplácí i příspěvek na úhradu potřeb dítěte, o které pečujete. U dlouhodobě nemocného či handicapovaného se částky zvyšují. * 4500 Kč měsíčně pro dítě ve věku do 6 let, * 5550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let, * 6350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let, * 6600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let

CO JE VLASTNĚ PĚSTOUNSKÁ PÉČE NA PŘECHODNOU DOBU?

Pěstoun na přechodnou dobu se stará o děti, které nemůže rodič ze závažných důvodů vychovávat, ale u nichž je zároveň zřejmé, že pro ně bude brzy nalezeno jiné, dlouhodobější řešení. Jde o dobu maximálně jednoho roku. Pěstouni jsou speciálně školeni k okamžitému přijetí dítěte a zajištění jeho péče do doby, než tým odborníků pomůže původní rodině zajistit jeho návrat domů nebo najde alternativní trvalé řešení (péče příbuzných, osvojení, dlouhodobá pěstounská péče). Hlavním smyslem je zajistit dítěti pobyt v rodinném prostředí namís t o &ua cute;stavní výchovy, která děti v nejmladším věku psychicky poškozuje. Romana Uherková My rodiče jsme luk a děti šípy. Nepatří nám. „OD TÉ DOBY, CO JSEM PĚSTOUNKOU NA PŘECHODNOU DOBU, JE MŮJ ŽIVOT PŘEPLNĚNÝ EMOCEMI, RADOSTÍ, SMÍCHEM, ALE I SLZAMI. ALE TAKOVÝ JE PŘECE ŽIVOT, ŽIJEME-LI OPRAVDOVĚ. NENÍ RADOSTI BEZ SLZ, A NAOPAK,“ POPISUJE ROMANA UHERKOVÁ, JAK SE JEJÍ ŽIVOT ZMĚNIL S PRVNÍM „CIZÍM“ MIMINKEM.

Z kojeneckého ústavu přes Klokánek až k pěstounství

„I PŘES VEŠKERÉ ZKUŠENOSTI MÁM STRACH. PŘECE JEN TO NENÍ VLASTNÍ DÍTĚ, TAKŽE TA STAROSTLIVOST JE ASI TAKOVÁ, JAKO KDYŽ SI NA VÝLET VEZMETE DÍTĚ KAMARÁDKY A ONO SI ZLOMÍ RUKU. TO JE BOLESTIVÁ SITUACE I U VLASTNÍHO DÍTĚTE, ALE POKUD SE TO STANE CIZÍMU, KTERÉ MÁTE NA STAROST, POCIT PROVINĚNÍ JE VĚTŠÍ,“ ŘÍKÁ VYSTUDOVANÁ DĚTSKÁ SESTRA JANA VOLDŘICHOVÁ.

Věnovat se dětem toužila už od dětství, inspirovala ji maminka, sociální pracovnice. Svou kariéru dětské sestry započala Jana v nemocnici, odkud po čase odešla pracovat do domova seniorů. Práce ji naplňovala, ale po dvou letech se jí začalo stýskat po dětech a nastoupila do nově zbudovaného pavilonu Radost v Kojeneckém ústavu v Krči. Tady zjistila zvláštní věc – děti nebyly sirotci, jak si myslela, rodiče měly, ti se o ně ale nemohli, nebo nechtěli starat. Na 14 dětí tu byly dvě sestry. Čas, který mohly věnovat každému z nich, byl omezený. „Kdokoli přišel do herny na návštěvu, byl jimi rázem doslova zasypán,“ vzpomíná Jana. „Všechny děti by byly ochotné ihned s kýmkoli odejít. Tak žíznily po vztahu, který ve skupině nepoznaly.“ A návštěvy byly. Režisér, který si vybíral děti pro film, ale i Tereza Maxová se zástupci Nadace. Občas se i návštěvy ptaly, jak to personál dělá, když jedno z dětí začne v noci plakat. Budí ostatní? A co když jich pláče víc najednou? Ale tím zájem většinou končil…

11 LET V KLOKÁNKU

Po nějaké době se Jana dozvěděla o existenci Klokánku. Moc informací ale nesehnala, a tak se do jednoho vyrazila podívat na vlastní pěst. Hned při své první návštěvě narazila na zakladatelku, paní Vodičkovou. Slovo dalo slovo, Jana absolvovala testy a byla přijata jako zdravotnice do Klokánku. Pracovala tu 11 let, nejdřív jako zdravotník pak i vedoucí Klokánku a nakonec jako fundraisingová pracovnice. „Paradoxně lépe bylo v dobách pionýrských, kdy sice na nic nebyly předpisy a návody, zato byli všichni nabiti energií projekt rozjet a dělat co nejlépe. S tím, jak Klokánky rostly, se začaly nabalovat provozní a procesní problémy, a klesla i kvalita pracovníků,“ vzpomíná dnes Jana na toto období.

MIMINKO JSME NEČEKALI

Ekonomická situace Klokánků i vyhoření některých kolegů Janu nakonec donutily přemýšlet o odchodu. Tehdy se začala zajímat o pěstounskou péči. „Asi tomu osud chtěl, protože jedna moje kamarádka se právě rozhodla absolvovat seminář pro zájemce o pěstounskou péči u Alžběty Hláskové. Žádost jsem vyplnila v únoru 2014 a pak se do podzimu vzdělávala na povinném 72hodinovém kurzu. I Janin manžel souhlasil. Následovaly formality, papírování a den po vyřešení všech náležitostí první telefonát. Ačkoli si dali do „specifikací“ dítě ve věku 3–7 let, bylo to miminko, přímo z porodnice od Apolináře. „Do vybavení pokojíčku pro starší dítě jsme invest ovali asi 30 000 Kč, ale rychle jsme museli vše upravit pro miminko. V porodnici slíbili počkat dva dny. Pak jsem si jela pro Tomíka.“

OSTATNÍ ŠLO STRANOU

Vzhledem k tomu, že obě dcery byly už dospělé, hlavní změnou s příchodem miminka byl denní režim. Vše se přizpůsobilo hlavně jemu, tomu, aby byli v dosahu domova na krmení, včas večer doma. Podvečerní nákup y a dlouhé cestování skončily. Ale i čas na koníčky. „Mně osobně trochu chybí ; čas n a knihy. Jsem velký čtenář a často jsem četla večer v posteli před spaním. Jenže Tomík spí s námi v ložnici, takže svícení by ho rušilo, a pokud si čtu s malým světlem (baterkou), často po stránce či dvou usínám,“ popisuje Jana, jak se změnil život s novvým dítětem. Už je to přes půl roku a zatím se nenašla vhodná rodina pro Tomíkovo dlouhodobé umístění. „S biologickou maminkou jsme se viděli pouze jednou, na dalších pět domluvených schůzek už nepřišla.“

STÁLE ČEKÁME

Na otázku, zda potřebuje vůbec pomoc, když je v péči o děti profesionálka, Jana říká: „Ze začátku jsem byla překvapená, protože ,děvčata z doprovázení‘ od Dobré rodiny byla většinou dost mladá, často i bezdětná, ale slečna, která má na starosti naši rodinu je vstřícná a nezná-li odpověď, zjistí a informace dodá. Oceňuji hlavně vzdělávání. Byla jsem na seminářích Jak zvládnout novou rodinu, Psychologické aspekty a Jak dě lat d&iacu te;těti Knihu ži vota. Jsou to pr o mě cenné informace a v praxi je využívám. Kniha života, kam zaznamenáváte všechny důležité události ze života dítěte, mne překvapila. V kojeneckém ústavu ani v Klokánku není pro ně co takového prostor, přitom pro dítě, ale i potencionální pěstounské rodiče či osvojitele je to velmi cenný dokument.“ Jana samozřejmě počítá s předáním dítěte novým rodičům. Ale pokud by se nenašli, vzali by si ho prý do dlouhodobé pěstounské péče. „I manžel se s Tomíkem naprosto sžil a je jeho miláčkem.“ Dítě přirozeně doplnilo rodinu se dvěma dospělými dcerami, které žijí už samostatně. Jedné z nich možná „nevlastní bráška Tomík půjde v létě na svatbu… *

Zdroj: Vlasta, 15. 7. 2015

Článek o pěstounské péči na přechodnou dobu připravila pro časopis Vlasta s přispěním Nadačního fondu J&T redaktorka Martina Háchová.

Pěstounství nám dalo měkčí srdce

Rozhovor s pěstounkou Hanou Penkalovou o radostech a strastech náhradní rodinné péče.

hana_penkalovaHana Penkalová je původním povoláním fyzioterapeutka, ale už 15 let je „na plný úvazek“ pěstounkou. S manželem vychovává 7 dětí, dvě vlastní a pět dětí v pěstounské péči. Kromě své rodiny zvládá i další společenské aktivity, ať už je to setkávání a práce s jinými náhradními rodinami nebo život v církvi.

Jak vás napadlo stát se pěstounkou?

Téma pěstounské péče bylo jak u mne, tak u manžela aktuální již od mládí. Znali jsme některé takové rodiny a také jsme znali i děti přímo z dětských domovů. Jako manželé jsme se o této možnosti vždy společně bavili a chápali jsme to jako jednu z cest našeho života. Věříme, že každé dítě potřebuje mámu a tátu a taky bezpečí, klid, důvěru a jistoty. Potřebuje rodičovskou lásku.

Kdy myšlenka na pěstounskou péči začala být aktuální?

Po dvou porodech císařským řezem jsme tušili, že mít další dítě by bylo můj organismus riskantní. Proto jsme se začali zabývat myšlenkou, jak se stát větší rodinou a jak pomoci opuštěnému dítěti.

Šli jste tedy rovnou zažádat o svěření dítěte do pěstounské péče?

Než jsme s manželem podali žádost na úřadě, uběhlo pár týdnů. Pak následoval „běh“ po kancelářích, získávání razítek a různých potvrzení všeho druhu. Toto období bylo časově náročné, navíc jsme měli v té době dvě malé děti, takže nám to uběhlo celkem rychle. Pak jsme se dozvěděli, že budeme absolvovat přípravu pro budoucí náhradní rodiče a to bylo v té době dost dlouhé čekání, než nás zařadili.

Spousta žadatelů právě na to čekání není připravena.

My jsme byli trochu rozladění, že celý proces trvá dlouho. Snažili jsme se pravidelně ptát, kdy se už něco začne dít. Možná, kdyby se nám někdo z OSPOD více věnoval, nebylo by to špatné. Ale bylo ticho. Alespoň jsme si sháněli informace z časopisů, z knížek, od známých a taky jsme četli knížky od pana profesora Matějčka. Moc nám tato četba pomohla pochopit více problematiku NRP.

Má příprava podle vás smysl?

Před 15 lety nebyly žádné oficiální postupy, jak to dělat, přesto jsme po absolvování oba konstatovali, že to bylo velkým přínosem. Později, kdy jsme už doma měli děti z ústavu, jsme si na mnohé zážitky z přípravy vzpomněli.

Pamatujete si na den, kdy jste svoje pěstounské děti viděla poprvé?

Pokaždé to bylo trochu jiné, ale bohužel vždy dost odosobnělé a náročné. Všech pět dětí jsme přijali z kojeneckého ústavu a personál nebyl připraven s námi komunikovat, předat pozitivně dítě. Museli jsme se hodně ptát, abychom se o dítěti alespoň něco dověděli. Setkání s dítětem někdy probíhalo v návštěvní místnosti bez hraček, která působila jako sklad, jindy přímo v herně s ostatními dětmi nebo na chodbě, kde se neustále něco dělo..

Na co jste se nejvíce těšila?

Těšila jsme se vždy nejvíce na miminkování :), mazlení a hraní.

Připravovali jste nějak speciálně své vlastní děti na to, že přijmete do péče další děti?

Určitě je VELMI důležité připravit vlastní děti k přijetí nového člena rodiny. Vždy jsme vše s dětmi probrali, vysvětlili, snažili se v nich získat „spolupracovníky“. Je dobré na vlastní děti nezapomínat, být k nim pozorní, ocenit je, dát jim občas dárek, čas nebo jinou výhodu. Dodrželi jsme věkovou posloupnost, takže se zachovalo i prvorozenství nebo benjamínkovství.

Nežárlí děti na sebe?

Naše děti byly vždy malé, takže adaptace probíhala vcelku v pohodě. Oba si nás jako batolata hodně užili a naše výchova směřovala k dávání, a ne jen k braní. Samozřejmě, že je třeba být jako rodič citlivý a vnímavý a při signále „potřebuji tě, mami“ být k mání 🙂 Přijaté děti byly občas sebestředné a usilovaly vším možným o naši pozornost. Myslíme si, že si takto vynucovaly v rámci kolektivní výchovy, své místo na slunci.

Prožil jste si tedy i horší chvilky?

Ano, ale o to více jsme se pak těšili z radostných událostí. Např. když první dcerka začala konečně po mnoha měsících klidně spát, když u druhého dítěte přišly konečně – ve dvou letech první krůčky, když třetí dcerka po roce u nás začala normálně jíst. U dvojčat jsme prožili vítězství, když přestali šíleně křičet před spaním, což trvalo asi půl roku po příchodu z dětského domova. Od té doby se povedlo ještě ledacos dalšího, ale taky náročné chvíle nebyly a nejsou žádnou vzácností.

Máte oporu v manželovi, příbuzných nebo známých?

Můj manžel je pěstounem ve stejné míře jako já. Když jsem nemocná, naprosto brilantně zvládá vše, co je třeba. U širší rodiny není odpověď jednoznačná, každý se k tomu postavil jinak. Výborných přátel máme dost a někteří jsou opravdu přátelé s velkým P, najdeme u nich pomoc i pochopení. Nemluvím teď o přátelích – pěstounech, ale o přátelích z řad běžných rodin. Na to jsme dbali, abychom je neztratili.

Splnilo pěstounství vaše očekávání?

Nečekáme od rodičovství nebo pěstounské péče naplnění. To není cíl, je to cesta. Pěstounství nám dalo měkčí srdce, více tolerance, a taky poznání, že rezerv má v sobě člověk více než dost. Věříme Bohu a On nás celý život provází a můžeme se o něj opřít, takže u Něj nacházíme novou sílu a radost.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Nejlepší je seznámit se s nějakou takovou rodinou a podívat se k nim domů. Určitě je vhodné promyslet finance, bytové podmínky a také to, zda je ochoten obětovat sám sebe a své zájmy. Také musí počítat s dohledem sociálních pracovníků, což není vždy příjemné a snadné. Na druhou stranu dnes existuje podpora doprovázejících organizací a to může v mnohém pomoci.

Každý pěstoun by měl být připraven, že příchod nového dítěte způsobí velkou a náročnou změnu v chodu rodiny. Trvá dost dlouho, než si dítě zvykne a než se život ustálí. Budoucí pěstouni by si měli dát pozor na to, aby si získali o dítěti co nejvíce pravdivých informací. Může to významně zjednodušit nejen adaptaci, ale do budoucna to vysvětlí, proč a nač se dítě chová tak, jak se chová. Měli by víceméně počítat s poruchou vazby. Dítě nezažilo, co je to osoba blízká a neumí navázat plnohodnotný vztah. Proto fandíme nově vzniklé pěstounské péči na přechodnou dobu, což je zatím nejlepší varianta přechodné péče.

A váš soukromý ideální kandidát na pěstounství?

To by byl dlouhý seznam 🙂 myslíme si, že není možné vytvořit takový ideál. Každé dítě pasuje do různé rodiny. Ale po těch 15 letech, co PP žijeme, tak víme, že se velmi cení vytrvalost, odvaha. A taky s postojem „miluji tě a tečka“ každý pěstoun obstojí.

Jak adoptovat štěstí

… aneb na co se mají připravit potencionální žadatelé, když se rozhodnou pro osvojení dítěte.

O svou životní zkušenost se podělila se čtenáři časopisu Betynka Simona Procházková, novinářka a dnes šťastná matka devítiměsíčního syna, na kterého čekala dlouhých šest let. O svém těhotenství se Simona dozvěděla ve chvíli, kdy z krajského úřadu dorazilo vyrozumění, že s manželem úspěšně prošli přípravou a byli zařazeni do evidence žadatelů o osvojení.

Celý proces prověřování a příprav byl pro Simonu natolik přínosnou záležitostí, že se rozhodla jej zveřejnit. Odborníci, psycholog PhDr. Radek Ptáček a ředitelka Nadačního fondu J&T Mgr. Marie oktábcová, přidali několik cenných rad a informací.

Pěstounství se nedá dělat pro peníze

Lenka a Radek Šprtovi přijali do pěstounské péče ke svým dvěma synům postupně další čtyři děti a do hostitelské péče sestru posledních dvou dětí. Z průměrné české rodiny se tak stala velká pěstounská rodina. Lenka Šprtová by ale neměnila.

lenka-a-radek_small

Jak vás napadlo stát se pěstouny?

My jsme původně chtěli dítě adoptovat. Při ústních psychotestech nám pan psycholog říkal, že my, jakožto rodiče 2 dětí, bychom byli ideální spíš pro pěstounskou péči. V té době jsme o tom nechtěli ani slyšet, ale po pár letech to v nás zase začalo hlodat. Na internetu jsme studovali vše možné a došli k závěru, že pěstounská péče pro nás bude fakt rozumnější.

Kdy nastal ten obrat?

Vše podnítila návštěva dětského domova, kam jsem vezla malé věci po našich klucích. Během chvilky jsem si tam zamilovala chlapečka, na kterého už ale čekala adoptivní rodina. Doma jsem vše probrala s manželem a nakonec jsme podali žádost o pěstounskou péči.

Úvodní testy jste už měli za sebou, ale jak probíhalo vzdělávání? Je vůbec taková příprava nutná?

Příprava byla fajn. Sice se to táhlo, ale určitě nám to hodně dalo. Nejlepší na přípravě bylo setkání s pěstouny. Osobně bych ocenila, kdyby se dalo s pěstouny mluvit bez přítomnosti školitelů. Přeci jen, člověk školitele ještě tolik nezná a bojí se, aby si ho nějak nevhodně nezaškatulkovali.

U dlouhodobé pěstounské péče se v přípravě hodně mluví o tom, jaké dítě budoucí pěstouni chtějí a mohou přijmout. Měli jste nějakou jasnou představu nebo požadavky?

Měli jsme zažádáno o 1-2 děti, většinového etnika nebo poloromské, věk 3-6 let. Děti bez vážných zdravotních komplikací, bez alkoholismu a psychiatrických anamnéz v rodině.

Respektoval úřad vaše rozhodnutí?

První sourozenci požadavky splňovali. Pak jsme si ještě zažádali ještě jednou a z původních požadavků jsme slevili, ale bylo to naše rozhodnutí. Vzali jsme si do péče dvouletou romskou holčičku s psychiatrickou anamnézou na straně matky. Na hostitelskou péči jsme si brali její sourozence a jednoho z jejích bratrů máme už také doma. Doufáme, že se u nich nemoc neprojeví.

Pamatujete si na den, kdy jste svoje pěstounské děti viděla poprvé? Jak probíhalo „seznamování“?

Děti byly nesmělé, ale Kinder vajíčko trochu pomohlo Byli jsme spolu sami, takže nikdo do našeho seznamování nezasahoval, což si myslíme, je správné. Za dětmi jsme jeli ještě asi třikrát a pak si je na Štědrý den dopoledne odvezli napořád.

Jak se k pěstounské péči stavěly vaše vlastní děti a váš manžel?

Pokaždé jsme s sebou v dětském domově měli i naše kluky. Hodně v celé té cestě za pěstounskou péčí záleželo na nich. I oni museli cítit, že to chtějí. Pokud by to oni necítili, nebo se jim třeba pak děti z jakéhokoli důvodu nelíbily, tak bychom do toho dál nešli. Reakce dětí se nemá podceňovat. Kdybychom se s manželem a dětmi nerozhodli společně, určitě bychom do toho nešli.

Ještě nějak jste vlastní děti připravovali na to, že přijmete do rodiny další děti?

Už dříve jsme s našimi kluky jezdili do dětského domova na různé akce a kluci pak měli hodně otázek. Budoucí pěstouni by hlavně měli svým dětem přiblížit, čím si děti v dětském domově mohly projít, vysvětlit jim, proč právě takovým dětem chtějí pomoct. Zároveň je třeba dětem říct, že jako rodiče už tu nebudete jen pro ně, že se o čas, hračky nebo místo doma musí podělit s přijatým dítětem. Pocitu žárlení se nevyhnete, ale dá se tím aspoň zmírnit.

Myslíte, že pěstounství vaše vlastní děti ovlivnilo?

Tím, že jsme přijali děti, které byly odebrané z důvodu zanedbání, možná i týrání, tak pochopili, že všechny děti nemají takové štěstí. Že je potřeba pomáhat, že nic není zadarmo. Nejstarší nakonec teď při výběru školy řekl, že by chtěl v budoucnu dělat někde u dětí, klidně i v dětském domově, což by ho předtím určitě ani nenapadlo.

Fandí vám širší rodina, kamarádi nebo známí?

Část rodiny se zajímá a proti našemu rozhodnutí nic zásadního nemá, část rodiny nechápe, proč zrovna my máme pomáhat. Spor vygradoval při přijetí posledního syna, ale my si stojíme za svým. Vyslechneme si jejich názor, ale nemohou rozhodovat za nás.

Jaký by měl být „ideální“ pěstoun?

Pěstoun by měl být určitě trpělivý, což platí u manžela, mně to moc nejde, obětavý a psychicky odolný.

Na co by se měl budoucí pěstoun připravit?

Měl by si uvědomit, že geny jsou geny, a s tím prostě nic nezmůže. Třeba všechny naše přijaté děti nemají žádný vztah k věcem, zničí, na co přijdou, a přiznání nebo omluvu čekat nelze. Tak to prostě je.

Dá se pěstounství dělat pro peníze?

Budoucí pěstoun by měl být připravený na to, že ho okolí, a možná i rodina bude podezírat, že to dělá pro peníze. Ale doporučila bych takovým lidem, aby si spočítali, kolik peněz je to na hodinu. Pěstounem nejste od 6:00 do 14:30, ale 24 hodin denně a 365 dní v roce. Tohle podle nás nejde dělat pro peníze. Vždycky říkáme: Přidejte se k nám – pěstounů je pořád málo a dětí, které potřebují pomoci, je hodně!

Je pěstoun tedy spíš profesionál, nebo především rodič?

Pěstoun musí být jak rodič, tak i profesionál. Není to stejné jako u vlastních dětí. Tyhle děti mají něco za sebou a podle toho je třeba se k nim chovat. Ale to neznamená jim z lítosti, čím si prošly, vše povolit. Chce to pevné hranice a o všem mluvit. I o tom, že jsou z dětského domova, že někde je máma a táta. S věkem nabalovat to, proč se o ně nemohli starat. Právě v tom vidím tu profesionalitu.

Nakonec malá anketa

Největší obavy…

…z biologické rodiny přijatých dětí
…jestli to všechno zvládneme
… jestli nám úřady řekli o jejich minulosti, traumatech a rodinných anamnézách vše

Co mi pěstounství vzalo…

….zajeté koleje
…..klid a pohodlnost. (Pořád musí být člověk v pozoru a nejlépe mít oči i vzadu :-). Pořád se řeší kdo to rozbil, samozřejmě že nikdo ! Asi samo. )

Největší radost

…když se dětem něco podaří. Ať školním dětem úspěchy ve škole, nebo slečnám ve školce nově naučené básničky, tanečky…

Posledního syna jsme si vzali na „dovychování“

Ke třem adoptovaným dětem si Pavla a Ivan Bažantovi vzali posledního, čtvrtého syna do pěstounské péče. Tehdy mu bylo 16 let, dnes už je dospělý a nedávno poslal pěstounům fotku z ultrazvuku druhého dítěte, které s partnerkou čekají.

bazantovi

Nebáli jste se přijmout do rodiny starší dítě, v podstatě „puberťáka“?

Šlo o dítě, které jsme znali již jeden a půl roku, protože jsme mu poskytovali hostitelskou péči – žil v dětském domově a my jsme se s ním pravidelně setkávali. U adopce to bylo jiné. Tehdy pro nás bylo důležité, aby dítě bylo poměrně malé, tak do roka, do tří let… Také jsme si netroufali vychovávat děti jiného etnika. Dnes, po svých zkušenostech a s poznáním, které máme, bychom asi byli otevřenější.

Pamatujete si na den, kdy jste svoje osvojené děti viděla poprvé?

Jeden pocit byl stejný u všech tří osvojených dětí: tomuto dítěti budeš říkat „dcero“, nebo „synu“. Je před námi cesta, která nás dovede k sobě. Cítila jsem hlavně závazek, kromě radosti samozřejmě. U dítěte, které jsme poznali díky hostitelské péči, vítězila víc zvědavost a někdy i překvapení. Pocit závazku přicházel až později v obdobích, kdy to nebylo jednoduché.

Absolvovali jste přípravu pro budoucí náhradní rodiče?

Přípravy budoucích pěstounů a osvojitelů přišly až v roce 2000, proto jsme se jich bohužel zúčastnit jako frekventanti nemohli. Protože jsme znali tápání a překvapení těch, kteří na náhradní rodinnou péči nebyli připraveni, rádi jsme přijali nabídku aktivní účasti na přípravách budoucích pěstounů a osvojitelů a dlouhá léta jsme se jí věnovali. Já jsem svou činnost od minulého roku opět obnovila jako lektorka příprav PRIDE.

Asi každý má někdy obavy, jestli svou rodičovskou roli zvládne… Jak to bylo u vás jako u pěstounů?

Příliš obav jsem neměla. Spíš pro mne bylo seznamování dobrodružná cesta, výzva. Mnoho věcí mne překvapovalo – byl to skutečně proces, nejprve mne např. překvapila otevřenost dítěte, když vyprávělo o své minulosti. Později mne zase překvapovalo, jak často se stále objevuje nedůvěra a někdy mne rozčilovala neloajálnost, či snaha využít výhod a neplnit povinnosti a stále testovat hranice.

Jak se vám to dařilo „ustát“?

Dnes ale dobře vím, že DOVYCHOVÁNÍ, jak říká manžel, je trefný termín. Podařilo se nám maximum možného. Jsem velmi spokojená, že tento chlapec se vyučil (ano, trvalo to 5 let, i když studoval tříletý obor), našel si stabilní práci a bydlení, žije v trvalém vztahu a vychovává syna. Dokonce je i na dobré cestě obnovení styku se svou biologickou rodinou.

Pomohla vám podpora vašeho manžela?

Jsem přesvědčená, že dobrý partnerský vztah síly v péči o děti násobí. Svému muži jsem nesmírně vděčná, že jsme se na tuto cestu vydali. Ve dvou se to prostě táhne líp!

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Pěstoun by měl být rodič poučený a znalý, schopný na sobě pracovat. Chápat, že náhradní rodič musí zvládat i terapeutické rodičovství (napravování důsledků poruch attachementu). Pride shrnuje nároky na rodiče do několika kompetencí, mně to připadá trefné a tak je volně uvedu: 1. pěstoun by se měl o děti umět starat, 2. měl by chápat a dokázat pomoci dítěti s jeho speciálními potřebami, 3. měl by být schopen udržovat vědomí dítěte o jeho biologické rodině a identitě, 4. Měl by vědět, že kontinuita ve vztazích je důležitá a podporovat ji a za 5. by měl být schopen spolupracovat s ostatními, kteří dítěti pomáhají.
Také se mi moc líbí definice, kterou jsem slyšela: „Pěstoun by měl být člověk, pro kterého je překážka VÝZVA, nikoliv FRUSTRACE.“

Co nás u náhradního rodičovství překvapilo?

  • Jak dlouho trvá, než nám dítě uvěřilo, že to myslíme vážně, že to co říkáme, je pravda (že se opravdu o něj bojíme, že se nám opravdu stýská, že máme opravdu z něčeho radost…).
  • Že se některé problémy stále vrací, zvláště když nastanou kritické situace a že nikdy si nemůžeme být jisti, že se něco již nezopakuje.

Co nám náhradní rodičovství dalo:

  • Možnost zažívat něčí proměnu – skutečně jsme zažili takovou malou (a je otázka nakolik trvalou) proměnu „Lísy Doolittlové“
  • nové pohledy na svět, náš osobní růst a lidské vyspívání
  • poznání jak jsou naše děti skvělé a vlastně bezproblémové
  • nacházení vlastních hranic a jejich zdůvodňování

Kdo jsou Pavla a Ivan Bažantovi:

  • Narodili se a žijí v Praze
  • Pracují jako referentka Pražských vodovodů a kanalizací a ve vývoji elektro v Zakládání staveb
  • Stali se pěstouny v roce 2008, ale adoptivními rodiči byli už od roku 1992
  • Starali se o 4, dnes již dospělé děti, v roce 2015 s nimi doma žily 2 děti – 23. letá dcera, studentka VŠ a mentálně hendikepovaný 19. letý syn.
  • Mají rádi: své děti i vnoučata (už skoro 4), stará auta a kolejová vozidla, knížky, kutění a Pána Boha

Přála bych si, abychom se stále všichni scházeli u rodičů doma

Barbora vypráví o tom, jak se cítila, když v její rodině začaly vyrůstat další dvě děti, které neměly takové štěstí, žít se svými vlastními rodiči.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak to celé začalo

Když mi bylo 16 let a mojí sestře o dva roky více, přijali jsme do rodiny dva mladší sourozence – chlapce a dívku, kterým tehdy bylo 10 a 12 let. Maminka v té době pracovala v dětském domově a obě děti znala již několik let. My jsme se sestrou občas chodily za mamkou do práce, takže jsme je taky už trochu znaly. Jako první napadlo vzít si děti do pěstounské péče maminku, projednali to spolu s taťkou, ale zajímal je i náš názor. Já jsem v té době měla pocit, že už s rodiči přece nepotřebuju trávit moc času, takže je mi to vlastně jedno. Pomalu jsme s rodiči přestávaly jezdit na víkendy, o svém volném čase jsme si rozhodovaly samy. Brala jsem to tak, že pokud rodiče chtějí mít nějakou zábavu, když my dvě už jsme velké, tak klidně. Nejdříve k nám děti chodily domů pouze na víkendy a v týdnu byli v dětském domově. Po několika víkendech už u nás začali bydlet natrvalo.

Život s novými sourozenci

Před příchodem sourozenců jsme měly se sestrou každá svůj pokoj. Jeden jsme ale musely uvolnit pro ně, takže jsem se jako mladší stěhovala k sestře. Mohly jsme si jej nově vymalovat a vybrat si i nějaký nový nábytek, takže jsem to nenesla nijak špatně. Také jsme si museli všichni zvyknout na to, že je ráno méně času, méně místa v koupelně i v kuchyni. Nějakou dobu trvalo, než se zaběhl nový rytmus a všechno fungovalo tak nějak hladce. Rodiče na nás najednou měli méně času, mamka psala s bratrem odpoledne úkoly, hodně se musela věnovat oběma přijatým sourozencům. Oni po příchodu do rodiny neznali naše zvyky a pravidla, které do té doby fungovaly tak nějak samy, takže si také museli dost zvykat. Někdy jsme nechápaly, jak je možné, že neznají věci, které jsou pro nás úplně přirozené. Občas jsme měly také tendence je vychovávat a poučovat. Nebo třeba říkat i rodičům, jak by je měli vychovávat. Byly jsme ve věku, kdy jsme jim musely na všechno sdělit svůj názor (smích).

Já trochu žárlím?

Přestože jsem si zpočátku myslela, že pro mě nebude žádný problém se o rodiče podělit s mladšími dětmi, po jejich příchodu jsem si musela přiznat, že trochu žárlím. Novým sourozencům jsem přála, že mají nový vztah k mým rodičům, zpočátku to ale bylo trochu těžké. Najednou jsem si musela přiznat, že své rodiče budu ještě nějakou dobu potřebovat a nejsem tak nezávislá, jak jsem si myslela.

Důvěra

Musím říct, že mladší sourozenci měli o dost větší kontrolu, než jsme měly my v jejich věku. Důvěra, která se tvořila mezi námi a rodiči přirozeně odmalička, nevznikne ze dne na den. Navíc jde o oboustrannou důvěru, nejen jestli rodiče věří dětem, ale také sourozenci si museli vybudovat důvěru k rodičům. Samozřejmě, že zpočátku řádně testovali, jestli tady pro ně rodiče budou za všech okolností.

Na co by se měli budoucí pěstouni připravit?

Měli by se smířit s tím, že nebudou nikdy jedinými rodiči přijatého dítěte. Musí být připraveni na to, že se budou stýkat s biologickou rodinou dítěte, a pokud nebude osobní styk možný, tak se o ní alespoň s dítětem bavit. Měli by dítě přijmout takové, jaké je, s celou jeho minulostí, kterou se nesmí snažit potlačit nebo předstírat, že neexistuje.

Barbora Šimšová

  • Narodila se 13.11.1991 v Ostravě.
  • Pracuje jako sociální pracovnice v oblasti náhradní rodinné péče
  • Žila v pěstounské rodině jako biologické dítě rodičů-pěstounů, s o dva roky starší sestrou a dvěma mladšími pěstounskými sourozenci.
  • Má ráda knihy, turistiku, kolo a dobré filmy.

Vždy jsem toužila pracovat s dětmi

Pracovat s dětmi toužila vždy. Zdravotní sestře Janě Toušové (38) z Prahy se její sen splnil. Stala se dočasnou pěstounkou a společně s celou svou rodinou pečuje o opuštěná miminka.

blesk-jana-tousova_1

Opuštěné čerstvě narozené miminko, jemuž osud hned na začátku rozdal špatné karty, skončí v kojeneckém ústavu. Tam je o ně sice dobře postaráno, má postýlku, dostává umělé mateřské mléko, starají se o ně sestřičky, lékaři… Chybí mu však láska a individuální péče. Pokud má ale štěstí, dostane se k takzvaným dočasným pěstounům. Třeba do rodinného domku k Toušovým v pražských Čakovicích, kde má kromě náhradní maminky i tatínka, sestru a bratra.

Rodiče na útěku

„Drtivá většina dětí není biologickým rodičům odebrána. Jde o miminka, která matky y jednoduše nechají v porodnici. Často doslova utečou,“ říká Jana Toušová. Děti proto nenejsou »právně volné« a nemohou jít k adopci. Dokud se situace nevyřeší, zůstává kojenec v péči dočasných pěstounů. Může jít o týdny, ale i měsíce.

Dětí se vzdávám ráda

„Nejčastěji dostávám otázku: Jak se můžete dítěte po té době, kterou s námi stráví, vzdát? Takhle já to ale vůbec nevnímám. Proces předávání miminka adoptivním rodičům je radost. Vy víte, že se těší. Že jsou na miminko připravení a že prcek bude mít konečně svou rodinu,“ popisuje pěstounkasvé pocity.

Mimčo dostane i minulost

Miminku na cestu do nové rodiny Jana vždy vytvoří fotoknihu i s informacemi, kdy se poprvé usmálo či kdy zvedlo hlavičku. U Toušových zatím našlo přechodný domov pět opuštěných dětí. Tři z nich už mají nové adoptivní rodiče, jedno si vzala babička. Poslední chlapeček na rozuzlení, co se s ním stane, stále ještě čeká. „Nemůžu říct, že bych měla některé raději. Jsou ale děti, jejichž potřeby pochopíte hned, a pak ty, u nichž to trvá delší dobu,“ tvrdí Jana Toušová. Nejnáročnější to prý bylo s holčičkou, jejíž matka byla závislá na drogách. I miminko pak trpělo abstinenčními příznaky.

Kdo se může stát dočasným pěstounem

Pěstouni na přechodnou dobu musí chápat, že jde o pomoc dítěti, nikoliv o naplnění vlastních rodičovských potřeb. Proto je podmínkou, aby měli vlastní děti, a to už ve školním věku. Zdravotnické ani pedagogické vzdělání není třeb. Pěstouny se však nemůžou stát dlouhodobě nezaměstnaní, kteří by si tak řešili svou finanční situaci.

Odměna 20 000 Kč měsíčně, ale…

Lidé často pěstounům vyčítají, že dostávají odměnu, která činí 20 000 korun měsíčně hrubého, tedy přibližně 15 000 čistého, i když žádné dítě nemají. „U nás trvaly pauzy mezi přijatými dětmi vždy zhruba 14 dní. Během nich jsme ale jezdili navštěvovat dítě, které jsme předali adoptivním rodičům,“ vysvětluje pěstounka. „Občas se setkáváme i s názorem, že se budou děti odebírat z rodin, aby měli pěstouni práci. To je nesmysl. Nejsme ničí zaměstnanci, pokud by někdy nastala ta nepravděpodobná situace, že by nebyly žádné děti v nouzi, stačí nás vyřadit z evidence. Nemáme nárok ani na odstupné,“ krčí Jana rameny. V ústavní péči vyrůstá v Česku kolem 8000 dětí. Tedy situace, že budou děti odebírány z rodin jen proto, aby měli pěstouni práci, je dost nepravděpodobná.

Můžete pomoci i vy!

Znáte někoho, kdo by byl výborným pěstounem? Nebo sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Informace najdete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné telefonní infolince 800 888 245.

Blesk | 8.4.2015 | Rubrika: Čechy/Morava | Strana: 6

Celý článek naleznete zde: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/312374/jana-pracuje-jako-nahradni-mama-vypiplala-jsem-uz-pet-miminek.html

Pěstounská rodina Gregorových v Blesku

Případní zájemci o pěstounství si mohou v deníku Blesk přečíst, jak to u pěstounů chodí a získat potřebný kontakt, kde se dozví vše, co je o pěstounské péči zajímá.

Místo narozenin slaví přivezeniny!

Místo narozenin se v rodině Gregorových v Brně slaví přivezeniny. 8. března a 5. dubna! V tyto dny si před dvěma lety domů přivezli Ornelku (6) a Klaudinku (3).

gregorovi

Lucie Gregorová Pavlasová (34) s manželem Benediktem (44) jsou pěstouny. Neokázalí a pokorní. Pečují o sestřičky, o které se jejich biologická máma neuměla postarat. „Myslíme, že každé dítě si zaslouží ty svoje dospělé. A když jimi nejsou biologičtí rodiče, tak aspoň náhradní,“ říká Benedikt Gregor. „Tak nějak nám to celé ze života vyplynulo,“ dodává jeho paní.
Pak už bylo třeba podat žádost, absolvovat pohovory u psychologa, prověrku u sociálních úřadů a kurz pro pěstouny. Bezdětní informatik a účetní prošli školením se ctí. A zhruba rok od podání žádosti si přivezli z dětského domova Ornelku (6) a o měsíc později Klaudinku (3).

Rozzářené oči

„Doteď si vzpomínám, jak jí zářily velké oči. Pak už to šlo raz dva. Zakrátko si Orny vezla kufr a stěhovala se z dětského domova k nám,“ vzpomíná paní Gregorová. S Klaudinkou k nim prý domů přišlo sluníčko. „I přes zdravotní problémy ji málokdy opustí dobrá nálada. S Ornelkou je tu zase fantazie, kreativita a hudba,“ vypráví. Orny ráda, dobře a bez přestání zpívá. Začala proto chodit do hudebního kroužku Kantilény. Své pěstouny také naučila nosit veselé pruhované a puntíkované svršky.

Letos do školy

V září starší holčička nastupuje do školy. „Hrozně to letí,“ směje se Benedikt. Lítají po divadlech, jezdí na výlety. Paní Lucie pěstuje orchideje, součástí domácnosti jsou i dva velcí hafani. 2 roky už jsou Ornelka a Klaudinka u pěstounů.

Můžete pomoci i vy!

Znáte někoho, kdo by byl výborným pěstounem? Nebo sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Potřebné informace najdete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné telefoní infolince 800 888 245.

Blesk | 13.3.2015 | Autor: Jiří Nováček

Rodina se pro mě stala velkou hodnotou a doufám, že pro mé nevlastní sourozence také.

K vlastní sestře přijali rodiče dalších pět dětí.
Jana Skarková (25) pochází z pěstounské rodiny, kde vyrůstala jako nejstarší biologické dítě pěstounů. Má jednu vlastní biologickou sestru a pět nevlastních sourozenců. Díky jejímu vyprávění můžeme nahlédnout do pocitů dítěte, jehož rodiče se rozhodli stát pěstouny.
jana_skarkova

Jak se z nás stala pěstounská rodina

Když mi bylo 10 let a mé sestře 4 roky, rozhodli se rodiče přijmout do naší rodiny dva kluky a asi o čtyři roky později ještě tříčlennou sourozeneckou skupinu. Všechny děti za sebou měly traumatizující zážitky z vlastní rodiny a ústavní péči.
S nápadem na přijetí dětí do naší rodiny přišla mamka. Vyrůstala ve vesnici, kde byl dětský domov. Setkání s těmito dětmi ji velmi ovlivnilo a motivovalo k pomoci. První kroky rodiče začali podnikat, když jsme se nastěhovali do nově postaveného domu, kde bylo spoustu místa pro velkou rodinu.
S rodiči jsem si o všem povídala a na nové sourozence jsem se těšila. Přípravu na přijetí mých nových sourozenců absolvovali jen rodiče. Když k nám potom kluci přišli, bylo mi 10 let a mé sestře 4 roky. Noví bráchové byli úplně jiní, než jsem si je představovala, než jsem čekala. Neuměli si hrát, lhali, ubližovali nám, neposlouchali rodiče a nechtěli s nimi mluvit. Byla jsem zmatená, vůbec jsem jejich chování nerozuměla. Po nějakém čase jsme si na sebe zvykli a já jsem se stala prostředníkem a tlumočníkem mezi světy dětí a dospělých. Kluci dospělým nevěřili a já jsem pro ně byla jakási přijatelnější forma dospělého, byť jsem byla jen o dva roky starší.
Asi dva roky trvalo, než jsme se jako rodina sžili a zvykli si na sebe. Kluci přišli na to, jak to u nás chodí (jak to chodí v rodině) a my jsme přijali, že jsou jiní než my. Mamka si musela zkrátit pracovní úvazek, aby péči o nás všechny zvládla. Sousedi a známí často nechápali, proč se rodiče rozhodli pomoci cizím dětem. Nerozuměli tomu, proč se mí nevlastní sourozenci chovají divně, neposlouchají a nejsou vděční, když teď mají rodinu.

Život se šesti sourozenci

Po čtyřech letech měli rodiče pocit, že kluci udělali velký pokrok a rozhodli se, že by pomohli ještě jednomu dalšímu dítěti. Místo jednoho jsme nakonec přijali dva mladší sourozence, holku a kluka ze čtyřčlenné sourozenecké skupiny. Tyto děti měly za sebou složitou situaci v biologické rodině, dětský domov a vrácení z pěstounské péče, jejich nedůvěra k lidem byla obrovská. Znovu jsme se museli začít sžívat, zvykat si jeden na druhého. Bylo to těžké období, v té době mi bylo 14 let a mé sestře 8. Pořád jsem zůstávala v rodině tou nejstarší mezi dětmi, moje sestra byla uprostřed.
Po půl roce sžívání a zvykání jsme podlehli dopisům starší sestry nově přijatých sourozenců a slibům jejich babičky. Babička slíbila, že pokud si starší sestru vezmeme, přijme a postará se o nejstaršího bratra a nikdo ze čtyřčlenné sourozenecké skupiny nebude muset zůstat v dětském domově. Nakonec nás doma tedy bylo 7 dětí, 2 vlastní a 5 přijatých.
Někdy jsme jako velká rodina zažívali spoustu hezkých i úsměvných zážitků, které zažijete jen ve velké rodině. Jindy to však bylo hodně těžké a pro nás vlastní děti velice složité. Zdálo se, že jako vlastní máme nějaké speciální výhody, ale bylo to spíše naopak. Byly jsme menšinou ve své vlastní rodině. Často jsme se musely se sestrou spojit a vzájemně se podpořit, což posilnilo náš sourozenecký vztah. Chvil, kdy jsem měla rodiče jen pro sebe, nebylo moc, ale o to více jsem si těchto okamžiků vážila.

Pěstouni si zaslouží uznání

S odstupem času si cením, že rodiče měli odvahu a pomohli dětem, které nemohly vyrůstat ve své rodině, a i když to bylo někdy hodně těžké, nevzdali to. Cením si, že jsem měla možnost vyrůstat s dětmi, které to v životě neměly lehké. Díky nim jsem se naučila chápat problémy druhých, naslouchat, rozdělit se a přijímat druhé i s jejich jinakostmi. Naučila jsem se vážit si věcí, které mám, svých rodičů. Uvědomila jsem si, jak důležitá je v životě člověka jeho rodina a zjistila jsem, jakou oporu mám ve své vlastní sestře.
Co bylo těžké? Pro mě bylo nejtěžší vysvětlovat okolí a příbuzným, proč jsou naši pěstouni a proč jsou mí sourozenci jiní. Chápat a tolerovat některé chování mých nevlastních sourozenců, jako bylo např. lhaní, krádeže. Vidět rodiče, jak se hádají a trápí, mít strach, že to nevydrží a naše rodina se rozpadne. Být neustále hodná a snažit se vyvažovat zlobení a naschvály sourozenců a jít jim příkladem.
I když jsem někdy zalitovala, že se naši stali pěstouny, věřím tomu, že naplněný život člověk prožije jen v rodině a s rodinou. Rodina se pro mě stala velkou hodnotou a doufám, že pro mé nevlastní sourozence také.

Do pěstounské péče by člověk neměl skočit rovnýma nohama

Na vše, co přijde, se úplně připravit nedá. Je ale důležité promyslet si, jestli je člověk opravdu schopný přijmout dítě se vším všudy, s celou jeho minulostí, traumaty a biologickou rodinou. Zamyslet se nad svou motivací, zda naplňuje pouze své rodičovské potřeby, nebo chce pomoci dítěti, které nemůže žít se svou vlastní rodinou. Připravit se, že to opravdu nebude jednoduché a někdy bude potřeba vyhledat pomoc odborníků. Přijaté děti mají za sebou často nelehký osud a potřebují hodně lásky, péče a pochopení náhradních rodičů i vlastních dětí.
Pokud v budoucnu budu o pěstounské péči uvažovat, chci, aby moje vlastní děti byly odrostlejší. Přijaté děti byly maximálně dvě a pokud možno neprošly ústavem, ale spíše pěstounskou péčí na přechodnou dobu.

Jana Skarková

  • Narodila se 24.2.1990 v Čeladné
  • Žila v pěstounské rodině, jako nejstarší biologické dítě pěstounů, s pěti mladšími nevlastními sourozenci a jednou o šest let mladší biologickou sestrou.
  • Pracuje jako sociální pracovnice ve Službách pro pěstounské rodiny.
  • Má ráda tanec, hudbu, kolečkové brusle a přírodu.

Pěstounské rodiny v Blesku

V deníku Blesk se ukázal další článek ze série o pěstounské péči. Ve včerejším vydání se představila rodina policisty Františka Berana.

Policistova rodina vychovává už sedm dětí: A chtějí adoptovat další!

blesk

Sedm dětí vychovávají policista František Beran (46) s manželkou Simonou (41). Kromě vlastních si naposled vzali do pěstounské péče z dětského domova chlapce a dívenku. A to není vše…

„Nyní si plánujeme přibrat do péče ještě jedno malé dítě, asi chlapečka, ať mají Dominik a táta parťáka,“ hlásí maminka Simona z Veverské Bítýšky. Mimino má totiž nahradit v domě Tomáše (22), který se staví na vlastní nohy.

S rodiči tak žijí Mája (16), Kristýna (8), Dominik (5,5) a mazlíček Terezka (4). Do rodiny ovšem samozřejmě patří i František (21) a Jakub (13) z prvního manželství táty Františka.

„Děcka spolu vycházejí náramně, udržet to klubko háďat v klidu je prakticky nemožné,“ usmívá se ve vzorně naklizeném bytě paní Simona. Při péči o rodinu stačí ještě i na půl úvazku pracovat jako prodavačka. „Doma ale zapouštím kořeny u sporáku,“ přiznala.

Letos se rodinka nejvíce těší na společné výlety. Poprvé budou moci vyjet všichni – tatínek totiž pořídil speciálně upravenou devítimístnou dodávku. A proč to dělají?

„Každé dítě si zaslouží rodinu. Proč by měla děcka zůstávat v ústavech, když mohou být v pohodě u nás,“ shrnul rodinnou filozofii táta František. A na závěr. Rodina nečerpá ani korunu mimořádných podpor od státu.
Můžete pomoct i vy!

Rodině pomohl Nadační fond J&T.

Zajímá vás víc? Nebo uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče?

Potřebné informace naleznete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné infolince 800 888 245

http://www.blesk.cz/clanek/301941/poli…-uz-sedm-deti-a-chteji-adoptovat-dalsi

Měli jsme příležitost setkat se a popovídat si s Radkem Lacim, mladým aktivním mužem, který od svého narození žije v institucionální péči. V současné době studuje magisterský obor na Vysoké škole Finanční a správní a je výkonným ředitelem neziskové organizace Vteřina poté, která podporuje práva dětí vyrůstajících mimo rodinu.

radek_laci

Od kolika let žiješ v ústavní péči, pamatuješ si své rodiče?

Se svými rodiči jsem se nikdy neviděl. Po završení mých šesti let jsem putoval z kojeneckého ústavu v Lounech přímo do dětského domova. Vybavuji si moment, kdy jsem dostal bačkory a poté jsem musel jít dlouhými točivými schody do jídelny…

Chtěl jsi vědět, kdo jsou tvojí biologičtí rodiče, kontaktoval jsi je?

Zatím ne, možná časem. Nyní to není pro mě prioritou, soustředím se na závěrečné státní zkoušky, které budu absolvovat v červnu. Poté se rozhodnu, zdali s nimi navážu kontakt.

Jaký byl život v dětském domově? Co se ti nelíbilo, bylo naopak něco fajn?

Nelíbil se mi v některých věcech tehdejší ředitel, který nás nerespektoval a měl příliš zastaralé výchovné metody, nebyl otevřený novým věcem, prakticky nás ani neznal a neuměl diskutovat o názorech či návrzích změn systému v dětském domově. Naopak se mi líbí naše současná ředitelka, která se snaží nás podporovat ve vzdělání. Také máme daleko větší volnost, kterou jsme dříve neměli.

Proč je podle tebe u nás tolik dětí v dětských domovech?

Myslím, že je to dáno společností a nastaveným systémem, který není kvalitní. Bohužel jsme na první příčce v počtu dětí v ústavní péči v EU, což vykazuje jisté mezery, nedostatečnou podporu rodin a nedostatečné preventivní působení proti umisťování dětí do ústavní péče.

Dávalo ti někdy okolí najevo, že jsi dítě z dětského domova?

Častěji jsem se bohužel setkával s ponižováním, nespravedlivým ohodnocením a diskriminací na základě toho, že žiju v dětském domově, na základě mé tmavší barvy pleti. Postupem času jsem se ale začal setkávat i s lidmi, kteří mi ani nechtěli uvěřit, že bydlím v dětském domově. Daleko více si mne potom vážili, když se o mé situaci dozvěděli.

Máš nějakou zkušenost s adopcí nebo pěstounskou péčí?

Ano, byl jsem adoptován na dva roky, ale můj názor na osoby, které si mne adoptovaly je velice negativní, neboť jsem u nich neměl podporu. Samozřejmě tím nemyslím, že adopce nebo pěstounská péče jsou všeobecně špatné. Všechno záleží především na lidech, na jejich schopnostech starat o dítě, na jejich píli a odhodlanosti.

Co by si měl podle tebe člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do své péče dítě z dětského domova, předem promyslet?

Měl by si promyslet svojí dosavadní ekonomickou situaci, být psychicky zdatný, empatický, chápavý a být přirozeně motivačním prvkem pro dítě. Měl by se dítěti dostatečně věnovat, měl by mu jít příkladem. Také by neměl být trestně stíhán a mít formality tohoto typu v pořádku.

A co by sis přál do budoucna pro sebe? Jaké máš plány?
Chci být aktivní v neziskové sféře, inspirovat svými činy veřejnost a mít práci, která by mne opravdu naplňovala, která by měla smysl a pomůže společnosti jako celku. Chceme prostřednictvím naší neziskové organizace (Vteřině poté) motivovat co nejvíce dětí z dětských domovů ke kvalitnějšímu životu. Nyní plánuji také dostudovat a jednou bych si chtěl zahrát s kapelou Mimosféry na hudebních festivalech v ČR i v zahraničí.

Radek Laci

  • Narozen 5. 2. 1991
  • Studuje Vysokou školu Finanční a správní, oborem Marketingové komunikace.
  • Je ředitelem neziskové organizace Vteřiny poté, která je složena z bývalých a současných klientů dětských domovů, posiluje hlas dítěte a mladého člověka v institucionální péči skrze edukační programy a advokační aktivity.
  • V ústavní péči žije od narození až doposud
  • Baví ho hudba, nejvíce koncertování s kapelou Mimosféry, se kterou natočil videoklip v dětských domovech s názvem Nebe v nás. Baví ho být aktivní v neziskové organizaci Vteřině poté.
  • Má rád jakýkoli sport, především cyklistiku, calisteniku a fotbal.

Odkaz na videoklip písně Nebe v nás: https://www.youtube.com/watch?v=yLhixk08AoI

Zázraky z cizího břicha

Víte, co je to beboň nebo jak fungují prášky na lhaní? Kde můžete najít pěstounský Sběrný dvůr?

Na tyto ale i další otázky týkající se života pěstounské rodiny Vám odpoví pěstounka Magdaléna Zemanová, která spolu s manželem vychovává čtyři zázraky z cizího břicha, jak říká svým dětem v náhradní rodinné péči.

krsk8176

1. Jak vás napadlo vzít si do pěstounské péče dítě? Co byl ten první krok?

Jak jsme do toho šli

Nevím jak u vás, ale já potřebovala na ujištění sama sebe skoro tři roky, než jsem předhodila manželovi, že by bylo fajn adoptovat dítě. Můj muž není prototyp příkladného otce, který by bez dětí zahynul a tak nejdřív vypadal, že se nechlapsky rozpláče.
Abych to přiblížila – zrovna totiž nastala doba, kdy se nám z domu podařilo „vystrčit“ poslední zletilé dítě, taky bylo pěkně, to se dobře jezdí na motorce a vůbec, doma byl klid, ponožky a trenky v plném počtu a … prostě si to můj chlap užíval.
Jeho mlžný pohled mi připomněl dobu, kdy se z jeho skříně ozývalo naříkavé: „Zase mi tu nechali jenom ponožky od Vietnamců!“ Mám sice pochopení pro jeho ztráty, ale já chtěla děťátko malé, bezbranné holátko, které jenom čeká na naši náruč. Ano, i takhle mega naivní může být představa o drobečkovi z DD.
A tak jsme o tom mluvili. Mluvili. Mluvili a mluvili. Až manžel řekl: „Jasně, bereme šestnáctku, blondýnku a sirotka“. Znám dobře svého muže, jeho humor je drsný…
Zvítězila jsem. Hurá! Adoptujeme si malého skřítka. Protože jsem holka činu, tenkrát ještě neubitá úředním šimlem, vyřídila jsem papíry rychlostí blesku. Doporučili nám pěstounskou péči. Neměli jsme velké nároky. Hlavně, abychom se dočkali, než zestárnem a umřem. A opravdu, netrvalo dlouho a pozvali nás do matičky Prahy na psychotesty. Jasně, že jsem dopředu zjišťovala, jak to probíhá, co máme čekat. Budeme kreslit? Vyplňovat na PC? Sakra, co vlastně uvedeme za důvod? Můj muž malovat neumí ( jednou našim dětem nakreslil husu se čtyřma nohama! ), práce na počítači je taky sci-fi, no to dopadneme.
A vzhůru do velkoměsta. Abych to svému choti trochu zpříjemnila, zavřela jsem oči nad jeho novým tričkem s Nirvanou ( Kurta Cobaina má rád ) a neprudila jsem. Až v Praze jsem přišla na to, že prohlídka byla na místě, protože si nevzal zuby a místo kapesníku měl roli toaleťáku narvanou v bundě (měl fakt velkou rýmu). A šli jsme se představit paní psycholožce. Byla výborná, trošku trhlá, jako každá psychouška a my se cítili jako ve škole. Tak začalo naše prověřování, zda jsme vhodní státi se pěstounskou rodinou…..

2. Co se dělo potom, když jste podala na obecním úřadě žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

Líbám Tě, když spíš

Kdo někdy absolvoval psychologický pohovor, ví, že z daných záludných otázek nikdy nepoznáte, jak na tom doopravdy jste. Manžel, psychohrátkami nepolíbený, odpovídal do dotazníku pravdivě, jen jeho prosebný výraz vysílal S.O.S. Zvládl jména našich dětí, své matky, dokázal zformulovat odpovědi o jeho dětství i to, jak jsem si ho našla a po třech měsících vzala, protože mi ho bylo líto. Překvapil psycholožku odpovědí na otázku: „Uveďte dobrou vlastnost partnera:“ „Moje žena dobře vaří a je krásná.“ V otázkách z našeho intimního života nezaváhal a zakroužkoval odpověď: „Svou ženu líbám každý den.“ Jukla jsem mu přes rameno a na mé zdvižené obočí zašeptal: „Já tě líbám, když spíš.“
Dodnes nevím, jak jsme dopadli, ale asi dobře, protože jsme postoupili dál a odveleli nás na přípravku pěstounů, víkendový pobyt s dalšími adepty, kteří si chtěli zkomplikovat život, jako my. Ze všech deseti párů, které se přípravky zúčastnily, jsme to měli k domovu nejblíž a protože rádi spíme ve své posteli a taky máme doma bio dítko, rozhodli jsme se, že budeme dojíždět. Znáte lidi, kteří si zasadí trpaslíka a on jim vyroste přes noc? To jsme my. Hned na první sezení jsme přijeli pozdě. Usadili jsme se a paní, která vedla kurz, nabízela kávu a občerstvení. Manžel se zase ihned vyštrachal z křesílka, aby si, i přes mé výmluvné gesto, jako první přinesl kávu, kterou doma nestihl, jak všem nezapomněl vysvětlit.
Začaly přednášky: sociálka, pediatr, pěstounská rodina… psycholog. S hrůzou jsem uslyšela známé chrápání, ne nepodobné rozzuřenému mastodontovi. Můj životní partner usnul! Chtělo se mi brečet, smát, rozvést se, chtělo se mi ho zabít, když v tom psycholog s úsměvem prohodil: „Vás to asi moc nebaví, že jo?“ Nikdy jsem se snad nestyděla víc.
Další den pokračoval v tom samém duchu. Miláček sice nespal, ale odbíhal neustále kouřit, a když se dlouho nevracel, tak jsem ho objevila v místním železářství, jak si kupuje šroubky a hřebíky na stavbu pergoly. Víkend naštěstí skončil, a tím i naše prověřování. Vlastně ne, ještě nás čekala návštěva naší sociální pracovnice.
Přišla a neměla nejmenší zájem šťourat v našem domě, přesto jí to nedalo a informaci, že spíme ve skříni, musela prověřit. Opravdu se do naší ložnice prochází částí skříně ve stěně. Nám to kdysi přišlo jako báječné a originální řešení našich mini prostor. Dále jsem podala vysvětlení ke dvěma figurínám z výkladních skříní (jedna je černoška), vysvětlila jsem pojmenování našeho černého kocourka jménem paní Vaněčková (po sousedovi), odpověděla jsem, na kolik hudebních nástrojů hraju (kytara, klavír, nervy) a proč má můj manžel na sobě moji sukni. Odpověď byla jednoduchá: nejdřív si jí půjčil, když jsme jeli na vodu a bylo fakt horko, svlečený do půl těla a v sukni budil zezadu pozornost všech chlapů v okolí, potom.
A bylo to. Stali jsme se prověřenými pěstouny……..

3. Poznala jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začala bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba? Je možné, že byste si třeba vzájemně nemuseli rozumět, přihlíží se k tomu?

Mauglí
V době mezi našim prověřením a představami, kdo na nás čeká, jsme žili docela běžným životem, ale něco se přece jen změnilo. Věděla jsem, že je otázka času, kdy nás nějaký prcek pojme za vlastní a to je to, co celé období čekací dělá téměř nesnesitelné. Myslím nesnesitelné pro mě. Manžel svoje splnil a v poklidu, který je mu vlastní, se vrátil ke svým akčním hrdinům, kravinkám se synem, ping-pongu, práci – neb je „workholik“, poslechu Harryho Potera na MP3, motorce… Myslím, že okamžitě zapomněl, proč se mnou všechno absolvoval a nebo tiše doufal, že se na nás žádného uřvánka nedostane.
Bylo léto, odjeli jsme k moři do jižní Itálie, kde jsme celá rodina (dospělé děti, benjamínek a my) chytali bronz, křepčili při animačních programech a podivovali se nad velkou dírou zvanou Vesuv. Dovolená utekla a my byli doma. Pár dní na to zazvonil telefon, který nám změnil život. Ne, že by nás jedno dítě doma navíc rozhodilo, ale tohle bylo jiné. A jelo se zase do Prahy. Byla jsem nervózní skoro tak, jako když si muž, tenkrát ještě ne úplně můj, poprvé přivedl ke mně domů svoje děti z prvního manželství. Jeho sňatek s čistokrevnou Romkou neměl dlouhého trvání, ale holku a kluka přece jen stihli, a tak na naší svatbě byly čtyři svatební dary – on (holka a kluk), já (dva kluci). Později se narodil náš společný mlaďoch. …
Tohle ale není o pěstounské péči, takže zpět k mému stresu a nervozitě z uzlíčku, kterému dáme vše, co kdy neměl, pupíčkovi, kterému jedeme zachránit život. V Praze nám ukázali fotku s černou šmouhou a chlapovi zbledly rysy: „No, když se umaže, tak to na něm aspoň nebude vidět. „Tradáááá do děcáku.“ „Kokosák“ (černé dítě v bílé rodině) tam stál, oči obrovský a dlouhý řasy zvedaly vítr. Bylo mu pět let. Black and White. Máma bílá, táta Rom. Začali jsme mu říkat Mauglí.
Náš Mauglí byl a stále je nádhernej. Po pár návštěvách u nás se dokonale vcucnul do rodiny, pochopil, že kamna pálí, trouba peče koláče, kočky smí spát v posteli a brácha, že je Bůh. Manžel hned uvažoval o druhé motorce (syn už jednu má), ale to jsem zarazila v zárodku. Bylo potřeba naučit našeho Mauglího plavat, jezdit na kole, zavazovat boty… Do tří měsíců všechno zvládnul. Dokonce i otázku zrození jsme probrali, neboť věřil, že se narodil tátovi, se kterým tvořil po skládkách, zahradních koloniích a azyláku nerozlučnou dvojici. Přesto mu jeho biologický otec dal to nejcennější, co mohl. Dal mu lásku a důvěru v lidi. Tak si nás našel náš „zázrak z cizího břicha č.1″
Jakmile se Mauglí vřítil do našeho života, začal mě pronásledovat. Kam jsem se hnula, tam byl. V kuchyni, na záchodě, u schránky na dopisy, ve sprše… kdykoli jsem se rozhlédla, stál tam, hypnotizoval mě a usmíval se. Taky pořád jedl. Není mi dodnes jasné, jak se takové obrovské množství jídla mohlo vejít do tak mrňavýho stvoření. Všechno mu chutnalo, nevybíral si, prostě poklad každé kuchařky. V té době nepotřeboval nikoho, kromě mě. Pravda, moc jsme si nepokecali, protože šišlal tak strašně, že jsem mu sotva rozuměla. Asi týden mi říkal jménem, chlapa ignoroval úplně. Potom jsem náhodou zaslechla za rohem: “ Mami, mami, mami… “ Dál nic, nepatřilo to mě, byla to jenom zkouška. Mauglí si zkoušel nanečisto slovo, který nikdy předtím nepoužil! Bodejtˇ, byl jenom s tátou. A pak mi to došlo, on tátu má, proto toho našeho „nepotřebuje“. Ne, že by se z toho manžel hroutil, to bych lhala, taky protože svou přípravku prospal, tak mu bylo docela šumák, že s ním Mauglí moc nemluví. Naopak, dostalo se mi jasného vysvětlení: “ Panebože, nech toho kluka na pokoji, nezkoumej ho, on si zvykne sám.“ Měl pravdu. Těžko se mi to přiznává, ale jo. Malej se naučil jezdit na kole, bruslit, plavat, a protože byly letní prázdniny a já musela nastoupit zpět do práce, tak se naučil i mít bráchu.
Náš syn se strašně těšil na parťáka, a když konečně přišel, tak trávil svůj čas v kuchyni a se mnou na zahrádce. Mladej to nemohl pochopit, nabízel takové možnosti, a ten divnej kluk nic…“Mami, necháme si ho, ale je úplně pitomej!“ Naštěstí nemáme blbý dítě, a tak velmi rychle pochopil, že to je jinak, než to vypadá a že mu musí dát čas. Přes věkový rozdíl čtyř let se nakonec stali ti dva nerozlučnou dvojicí – velkej a malej, tlustej a hubenej, bílej a černej. Hádají se, perou se, ale nežalují a drží spolu basu.
I manžel se dočkal a je tátou. Kluci s ním jezdí do lesa, bere je na vodu, na hory… Prostě, jen přibral Mauglího do svého života ve chvíli, kdy o to Mauglí stál sám, on nehnul ani prstem. Vlastně to chápu. Můj muž nekřičí, nehubuje, nenutí nikoho nic dělat, netlačí na pilu. Ale taky nedělá školní úkoly (párkrát to zkusil, ale výsledkem bylo „sýdliště“ – odvozeno od slova bydlet, “ bublyna“ (protože byla mýdlová), nenakupuje, pouze dělá nosiče (nedávno měl koupit dvě sekané – samo sebou syrové, výsledkem byly dva pecny hotové sekané z bufetu, za cenu dovezených lanýžů).Tam, kde já umírám strachy, je v klidu – sekání sekerou, zapalování ohňů, výuka plavání vhozením do vody, ježdění na motorce apod. Nečte dětem pohádky, protože jeho přednes je jednadlouhávěta, tak se radši dívají na filmy, kde jeden pašák vymlátí sám planetu. Prostě, tomu, co jsem si vzala, nedá moc práce být tátou, ale děti to vždy vítaly a Mauglí, jak je vidět, to ocenil taky. Pak nastoupil náš kokosáček do první třídy. V pololetí samé jedničky! A to k nám v listopadu připluly tři holčičky, naše poslední zázraky….

4. Proč jste přijali do své rodiny i další děti?

Malá nádhera

Chlapů a chlapíků doma už bylo moc.
Uvědomila jsem si, že tu holčičku nutně potřebuju. Ano, holčičku, čisťoučkou, v růžových šatičkách, s copánky, která se stane mojí parťačkou a kamarádkou, která bude mít pochopení, jakého se mi u pánského osazenstva v naší familii nedostává. A tak jsem začala pracovat na plánu vskutku ďábelském.
Obloženým chlebům k večeři odzvonilo a teplá jídla voněla až na místní náves, vědoma si toho, že se do chlapského podvědomí dostanu nejlépe přes zažívací trakt, projedli jsme během mé holčičí kampaně tolik, že za to jiní stráví čtrnáct dní na Mallorce. Nenápadně jsem poukazovala na holčičí klady, uklizenou myčku (naši pánové nerozeznají nádobí použité a umyté, proto se k myčce raději nepřibližují), také naděje, že se můj bystrozrak bude zaobírat někým jiným a čas na nepopulární práce, úklid, mé přednášky na téma: slušné chování, stolování apod., se zkrátí na minimum, to všechno a mnohé další způsobilo, že se na nově příchozí panenku začali těšit. Její přijetí předznamenávalo, že má bdělost a pozornost se bude ubírat jiným směrem, než je tomu doposud. Ve finále už skoro všichni žadonili a toužili po přijetí té „malé nádhery“.
Jestli jsme byli v očích jiných za blázny, když jsme se rozhodli pro pěstounskou péči a přijali dítě medové pleti, tak rozhodnutí o malé nádheře, jsme tajili do poslední chvilky a informace dostali jen pečlivě vybraní jedinci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že to unesou. Nakonec to byly naše děti, které se všude chlubily novou sestřičkou, a tak jsme se opět stali „zajímavostí“ a v místním kulturním stánku jsme se drželi několik týdnů v čele TOP místních drbů. Opravdu jsem neměla tentokrát chuť vysvětlovat nebo obhajovat.
Jsem velká holka, udělala jsem v životě spoustu chyb a blbejch rozhodnutí, potkalo mne i hodně dobrých věcí, a proto všechno jsem taková, jaká jsem. Rozhodla jsem se nezapochybovat o správnosti své volby a neptala se, přinese-li mi to štěstí. Vždycky jsem byla trochu cvok, trochu samorost, tvrdohlavá palice s touhou prosadit si svoje (moje puberta byla očistec pro všechny zúčastněné).
A je načase vzdát hold mému choti, že to se mnou vydržel, protože moje metody a přesvědčování o pěstounské péči, nebyly vůči němu vždy fér, používala jsem zbraně tzv. hromadného ničení a zákeřných pastí, na které je každej chlap krátkej. Nutno ale říci, že je svéprávná osoba, a přesto všechno se mnou, s námi, pořád bydlí.
Ale co, on na tom taky vydělal. Zrovna dneska byla teplá večeře – opékaly jsme vuřty!!!

5. Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Tohle asi nedám

Tentokrát to chvíli trvalo, ale asi to být mělo, protože o pár týdnů později mi sami volali z ministerstva (zřejmě jsem byla urputná, vytrvalá a se svými telefonáty neodbytná) , že by pro nás měli… (trochu se nám holka namnožila)…. pětiletá dvojčata a o rok mladší sestřička.
Chlap ví, chlap zná… Jakmile manžel viděl ten fanatickej odstín v mých očích, věděl, že jediné, co musí udělat je kývnout….

Věděla jsem to zcela jistě.
Budou nejen krásné, ale taky šikovné. Moje holčičky budou zdobit.

Když manžel kývnul na telefonát z ministerstva, odkud nás informovali, že namísto jedné, mají pro nás holubičky hned tři, měli jsme ještě měsíc na to, abychom se připravili na první návštěvu. Holky byly v lázních a vracely se za měsíc.
Měsíc odplul a my jeli na první návštěvu. Jak jinak – na motorce. Pravda, není to úplně standartní, ale zase odpadly dohady o tom, co si vzít na sebe.
Přifrčeli jsme do Klokánku, přivítali nás pěkně a odvedli na hřiště. Už z dálky jsem viděla děvčátko, které jezdilo na odstrkovadle a další dvě, které se plácaly na trampolíně. Sedli jsme si a okolo mě prosvištěly tři malá tornáda a hup – už všechny visely na manželovi. Přisály se mu na klín, jedna mu visela na vousech a třetí se obmotala okolo nohy. Já nic. Naprosto vzduch. Vytáhla jsem panenky, které jme vezli jako dárky, a když holčičky je vyškubly z ruky, zahrabaly je do písku, zase se nalepily na mého muže.
Byla jsem v šoku. Tohle jsem nečekala, Mauglí byl moje dvojče, můj stín. Tety z Klokánku nám vysvětlily, že se holčičky s chlapama moc nepotkávají, ve školce učitelky, v Klokanu tety a prostě všude jenom ženský, takže chlap je vzácnost. A bylo to. Jakmile se o manžela zajímá ženská, nebo jenom „násada“ na něžné pohlaví, je ztracen. Tiše jsem si mnula ruce, jsou naše.
Potom nám paní ředitelka popsala, jak se to s holkama má, jaké jsou diagnózy, prognózy atd. Neviděla jsem, neslyšela. Hned jsme si domluvili příští návštěvu s tím, že si půjčíme holky domů. Holky byly, jako urvané ze řetězu (tehdy jsem si bláhově myslela, že se předvádějí) celou návštěvu lítaly, ječely, skákaly, padaly….
Dámičky měly nelehký start do života. Když jsme si je po třech vysilujících návštěvách přivezli nastálo domu, byl už listopad. Manžel se začal zdržovat v práci dlouho do večera, náš Tom byl „na prášky“ a Mauglí neopouštěl svůj pokojík. Uspat princezny bylo možné pouze v separaci. I tak řádily ještě v deset večer….a já začala mít pocit, že tohle prostě nedám….
K tomu ještě vybavit tři děti a ještě před Vánocemi, to se podobalo finanční krizi na Wall Street. Naštěstí nám přátelé darovali oblečení, hračky, krásnou kuchyňku a mini oblečky na panny a já objevila webové stránky se sekáčovými kostýmy, kde měli princeznovské šaty a blyštivé sukně. Panenky, korále, korunky a milion dalších blbostí jsem nakoupila u vietnamských obchodníků za pár kaček.
Byly Vánoce, takže byl řízek se salátem zamíchaným v dětské vaničce. Holky na tempu neubraly a naše síly pomalu docházely. Domem se neustále ozýval dusot stáda slonů, řev dětí, řev můj, brečení, ječení, pištění… nejhorší bylo, že holky nereagovaly na žádný povel, zákaz, příkaz, domluvu. Byla jsem tak unavená, vyčerpaná a naštvaná sama na sebe…Manželovi jsem nic říkat nemusela. Viděl to a vzal situaci do rukou. Když zařval, tak se otřásl barák. Pod jeho vedením holky zalezly do peřin a ani nemukly, a za to ho mohly česat, ležet s ním u televize a drbat záda. S obdivem jsem přihlížela proměně, sice pomalé, ale viditelné.
Nastal vánoční čas. Čas klidu a míru … ale v jiných rodinách. Děvenky pod vánočním stromkem zešílely docela a předváděly to „nejlepší „, co v sobě měly. Dny sváteční, kdy se lidé scházejí s přáteli, se smrskly na jekot, nočník a jídlo. Muž nestatečně trávil mrazivé svátky v práci a byl tomu rád. Kluci chodili bruslit, a tak i my, ženy, vyrážely na lední radovánky. Jenomže holčičky na ledu nikdy nestály a údiv nad tím, že to klouže, nebral konce. Holky se klouzaly, válely, padaly… Když jsem je doma večer svlékla, tak vypadaly jako dobité klackem. Modřiny na nohou, Ančovička na tváři, Rozina za uchem.
Vánoční cukroví, které jsme se všemi dětmi slavnostně upekli, dávno skončilo v břichách malých kobylek a tři dny po vánocích jsem musela zadělat na buchty. Tam, kde se cukroví rozdává na příděl, by měli radost, jak pěkně holky baští.
Jedním z darů od Jééžiška byly i šaty, ouplně princeznovské, křídla svítící, korunky s diamanty a sluneční brýle. Ančovičce zpod peřiny v noci problikávala křídla a Rozinka měla otlačené čelo od korunky, protože jí nosila i ven přes kulicha. Jenom Perunka byla za dámu a v šatech až na zem, v zimní bundě a tmavě zelených očních stínech s rudou „rtěnkou“ klopýtala i do krámu. Kuchyňka, kterou jsme od přátel pro holky dostali a která byla jako opravdová (skoro hezčí než moje), zažívala svůj boom a dodnes holky vaří jako o život – ráno večeři, večer oběd a vždy vaří to, co jsme měli „zítra“. Dny v týdnu, včera, dneska, vpředu, vzadu – pojmy neznámé.
Jakkoli byly holčičky příšerné, pomalu jsme si je zamilovávali. Moje sny o hodných, šikovných, nadšených holčičkách, které se blahem zcvoknou, když jim ukážu laskavou tvář a rozevřu mateřskou náruč, sice vzaly za své, ale mikroskopický posun tady byl, a to bylo hlavní. Nikdy nás nepřestaly udivovat naprostým nedostatkem všeho, co se týkalo běžného života.
Ty holky snad přivezli z jiné planety. Přesvědčení, že mrkev roste na stromě, údiv nad tím, jak se drží příbor, mláďátko od psa je koťátko a koza dělá bééé, bééé, to mě vždycky dostalo. Taky to, že brečely, když jsem nekoupila blýskavé tretky, ale nechápaly, proč kluci brečí, když nám umřela naše psí kamarádka.
Holčiček starost bylo jídlo, hlavně sladké, šatičky, parády, nakupování a televize. Na to, že je čekaly za pár dní šesté narozeniny a nejmladší na podzim pět let, byly jejich znalosti katastrofální.

Jsou situace v naší rodině, kdy prostě nevím, jak z toho ven. Většinou jde o přestupky proti domácím pravidlům, slušnému chování nebo o povahový rys, který by měl být změněn či úplně vymazán.

Když přišly holky, tak se zakrátko ukázalo, že co slovo, to lež. Lež vědomá a drzá. Lež ze strachu z trestu, který následuje po průšvihu.
A tak jsem „objevila“ PRÁŠKY NA LHANÍ. Prodávají se tajně, pod názvem: rybí tuk, vitamin C, multivitamín… Dávkování: lež – prášek – účinky prášku – protilék. Když je lhaní urputné, tak nezbývá než léčit. Jelikož jsou děvenky tři, tak není snadné určit viníka (přiznat se nechce nikdo), a tak dojde na LÉK. Všechny požijí prášek na lhaní a na toho, kdo je čistý jako lilie, tak na toho prášek neúčinkuje, ale viník, lhář prolhaný, skunk smrdutý, tomu v noci vyraší nechutný vous po tvářích a na nose. Je to ohavné a velmi bolestivé. V našem případě se po požití prášku lhář přizná sám, protože cítí, jak mu fousky už, už rostou. Přichází na řadu protijed, je to prášek sladký, nenechte se zmást, chuť cukru je pouze náhodná… Nevím do kolika let toto účinkuje, ale od čtyř do šesti let na 100%.

Další z řady podpůrných léků je KOUZELNÁ PODLOŽKA. Kouzelná podložka slaví úspěchy při nočním pomočování. Je třeba o velké, kouzelné moci podložky, hodně vyprávět a počůránkovi dodat sebejistotu. S každou nepomočenou kouzelnou podložkou stoupá jistota. Pokud se nehoda stane (podložka je nepromokavá), tak neděláme „drámo“, protože někdy kouzlo nestačí. Když se člověk málo snaží, přihodíme noční výsadek na nočník. Kouzelná podložka má docela dobrou pověst, je div, že jste o ní ještě neslyšeli.

LÉK NA ZLOBENÍ jsem objevila náhodou v místním koloniálu. Schovával se mezi cukrovinkami. Vypadá jako malá paprička z hmoty podobné gumovým medvídkům. Stačí jeden, aby malý zlobil začal slintat, slzet, pouštět nudle… zabírá okamžitě, jen trvat na řádném rozkousání. Pálí v puse strašně, že většinu zlobílků stačí upozornit na možnost léku a je víceméně klid. Cena je nízká 3,-/ ks a výsledky ohromující.

ANTIŇOUPÁK je cokoli, čím se dá zakrýt donekonečna škrábaný, původně miniaturní pupínek. Jsou místa, která nelze jen tak něčím oblepit, zavázat apod. Např. na nose žádná náplast nedrží (a pokud náhodou ano, je stejně stržena). Tzn., že ANTIŇOUPÁK je především na neošetřitelná místa na obličeji. Postup: obinadlo, uprostřed kterého vystřihneme oči, nos (podle nípance) a zavážeme po způsobu „želva ninža“. Tím postupně dojde k vyhojení, ale musíme počítat s tím, že malý „ňoupal“ vypadá asi týden jako po složité operaci mozku.

K zatím poslední vychytávce patří BÉBOŇ. Béboň, jak samotný název napovídá, je léčivý. Jedná se o kapesník, hadřík, žínku… jasných, výrazných barev, používáme pro tyto účely: při zranění – záděrka, krev, odřené koleno, štípanec komáří, pupen od kopřivy… dáme BEBONÍ MAST (libovolné, výrazné vůně), přiložíme BÉBONĚ se silnou vírou, že to vůbec nebolí. Můžeme použít i slova z knihy O pejskovi a kočičce: ty můj pišiši a pišulánku, ty můj broučku zlatý…

6. Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Co všechno mi pěstounská péče dala:

nadhled, nepohoršuji se nad ničím
teplo v posteli, vždy jí někdo zahřeje přede mnou
miliony obrázků, kde jsem já
trpělivost, jinak bych se už zbláznila
přímost, holé větě se nejlíp rozumí
taktnost, jsou věci o kterých se nemluví
noční život, počůránky je třeba budit
asertivitu, stokrát nic, umořilo osla
paměť, potom, znamená nikdy
pohyb, chyťte si je
nové trendy, víte co jsou pokémoni a koníčci Filly?
lásku, stokrát jinou
rychlost, všechno se dá stihnout
víru v sebe, dokážu to
víru v jiné, dokážem to spolu
voňavé povlečení obden, počůrané nevoní, po vyprání ano
dětskou důvěru
sílu, snad to špatné změním
odvahu, pro boj s úřady
neposlušnost, nikdy bych nic nedokázala
přátele, na jedné lodi
smysl mého života…

Co všechno mi pěstounská péče vzala:

klid
soukromí, to nemám ani na záchodě
pořádek, náš dům má většinou vzhled, jako po nájezdu URNA, když hledají drogy nebo zločince
sebevědomí, pocit marnosti jsem zažila tolikrát, že bych mohla složit doktorát
sex, provozujte něco tak intimního se třema, čtyřma…kulivočkama v posteli
stud, nestydím se už nikde a za nic
koníčky – snad jen kdyby to bylo praní, psaní úkolů a žehlení průšvihů !
četbu knih, když se doplazím do postele, tak jsem ráda, že je ještě týž den
výběr bot, oblečení, chodím v teplákách, tak jakápak paráda
čisté papíry, ty nejsou, zřejmě je někdo požírá nebo jsou na nich princezny
kabelky, nosím pouze batoh, protože do kabelky nenarvu pití, chleby, náhradní spoďáry ani punčocháče
kulturu, ne že bych dřív chodila do divadla a kina často, ale teď už nikdy
pantofle, furt v nich courá někdo jiný
ticho, co to je?
televize, kdo se chce prosím dívat na Animáček?
ranní spaní, no to je sci-fi
soustředěnost, nedávno jsem z roztržitosti vrazila peněženku do lednice, hledala jí celá rodina
kosmetiku, holčičky vypatlaly, co mohly
samotu, jak ráda bych se k ní někdy vrátila
teplou vodu, nikdy na mne nezbude
čokoládu jenom pro mě, no nedejte jim, loudilům
iluze, že mláďatům se neubližuje….

Co bych v životě s pěstouňaty ocenila?

Přístavbu k domu – milióny vnoučat se hned tak nikam nevejdou
Nové zařízení – i při sebevětší snaze jsou židle rozvrzané a dvířka na skříňkách prostě nedrží
Ještě jednu koupelnu – ta fronta před naší jedinou je nekonečná
Trpělivé sousedy – z naší zahrady se pořád linou zvuky jak z Lunaparku
Aby k nám fakt začal chodit Ježíšek – za stejné peníze kupuji stále méně věcí
Úplně nové léky – na ADHD z těch současných nic neplatí, dál si žije svým životem
Splachovací paní učitelku – tohle by žádná zodpovědná nedala
Skvělou babičku – aby si děti odvezla na polovinu prázdnin a jeden víkend v měsíci
Pořádnou sušičku na prádlo – nebo alespoň svěží vítr do plachet. Prostě to neschne a neschne!
Všechno instantní – občas je den krátký
Pračku, která nežere ponožky – tu by jste, ale chtěli nejspíš taky!
Auto jezdící na cokoli levnějšího, než co se sežene u benzínky – brzy začnem chodit pěšky
Rozumnou vládu – ale to se spíš dočkám toho Ježíška!!!

7. Co si myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby se dětem dobře dařilo v životě?

Betlémovic rodina
Mauglí srostl s naší rodinou poutem pevným a do své usměvavé duše přibral i širší rodinu a přátele. Nemůžu říct, že by všichni odhodili předsudky. Vydrželi pouze silní jedinci s rozumem v hlavě nebo bez rozumu vůbec (tichý blázen je nejlepší), a ti co nás mají rádi.
Pěstounská péče je testr rodinných a přátelských vztahů a projde jen „kvalitní zrno“. U nás zůstala sýpka skoro plná a Mauglímu chvilku trvalo, než zjistil, že tahle teta je rodina a tenhle strejda je tátův parťák, tohle je brácha, bratranec… Trochu jako ve filmu Léto s kovbojem – horní máma, dolní máma, levej brácha, pravá ségra.
Listopad je náš „pěstounskoporodní “ měsíc a tak jsme před Vánocemi objížděli všechny, kdo o to stál a Mauglímu šla hlava kolem. Svátky přeběhly a Mauglího angažoval místní Babský spolek, aby chodil na Tři krále. Kašpar ani Melichar na něj nevyšel. A Baltazar neměl chybu! Doma jsem ušila plášť, naučili jsme se spolu „My tři králové…“ a já přidala výklad, proč vlastně ti králové chodí. Jdou do Betléma a nesou Ježíškovi dary. Fajn. Díky Baltazarovi v provedení in natura, slavili Tři králové úspěch i za hranicemi obce.
Mauglí sice nechápal etnické rozdíly, ale my ho připravovali opravdu důkladně. Když jsme požadovali foto ze školky pouze na bílém pozadí, aby se nám neztratil v „hvězdné obloze“, koukali na nás divně. Taky jsme chtěli, aby při sebemenší zmínce o barvě jeho kůže, zahájili ve školce debatu na téma: každý jsme nějaký. Prostě, jsme zjistili, že nejlépe bychom udělali, kdybychom se tvářili, že je Mauglí bělejší než arktický ledovec. Máme to, jako národ, nějak v povaze, že si lžeme do vlastní kapsy. Na naší lednici ovšem visí velký obrázek, na něm jsou všichni, které Mauglí zná (leví i praví) a pod tím je kostrbatý nápis: BETLÉMOVIC RODINA. A Baltazar tam tentokrát nestojí vzadu!
Když do naší Betlémovic rodiny přirostly holky, uvědomila jsem si, že máme dohromady devět! dětí. Pravda, čtyři už kráčí svým životem a jedna z nich dokonce založila svůj malý Betlém. Tak vám nevím, zachraňuju svět a kolem dokola je furt špína, bordel a trápení.
A jsem pyšná, že mně se ten zázrak stal a z uzlíčků bolavých úsměvy vykouknou. „Mami, jsi na mě pyšná?“ ptají se děvčátka, která při koupání zakrývají jizvy od cigaret, bojí se v noci a při bouchnutí dveřmi se přičůrnou. Ano, jsem pyšná. Dávám pusinky na dobrou noc: čelíčkovou, ouškovou, zádíčkovou, pupíkovou, princeznovskou, štípanou, eskymáckou, tvářičkovou a sladkou jako med – maminkovskou. Češu vlásky: culíky, copánky, se sponkou, s čelenkou, na velrybu a taky jen tak, na volno. Lakuju okousané nehtíky (tuhle taťka lakoval Ančovičce i kůži), hladím a ocucávám ušmudlané tvářičky a vdechuju vůni malých dětí. Holčičky už taky voní „po našem“. Vůně jsou vůbec zvláštní zařízení. Podle vůně si hledáme partnera, podle „čmuchu“ se přitahujeme a žádný Chanel č.5 to nepřebije.
U zázraků z cizícho břicha je to jinak. Nesou si parfém osobní, ústavní, prostě cizí. Potřebujou navonět, načuchnout námi, rodinou. Nejlepší aviváž nenavoní dítě z děcáku líp, než máma s tátou. Někdy nasákne hned, někdy to trvá půl roku. Spolu s kůží voníme i duši. Po našem. Co se smí a co se nedělá, kdy říct to a kdy raději mlčet, jak hladit pejsky a namazat rohlík, že brečet není hanba a z postele tě nikdo nevyhodí.
Duše se voní roky. Vůně musí být trošičku a vonět se má každý den. A jakou má vůni? Každá rodina má svou: jahodová marmeláda, teplej vítr, povlečený peřiny, babiččiny Lesněnky, houbová omáčka…
….naše Betlémovic rodina voní jako moře – velké, klidné, s vlnkami u břehu i s tsunami (to když řádím), teplé i slané (po slzičkách, když je trápení), zelené po lese a modré jak nebíčko.
Tak voní Betlémovic rodina, kde klaní se králové a zázraky se dějí.

8. Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující? Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze?

Dobrej džob
„Ty se máš, ty seš doma“ slýchávám často a to ještě není zdaleka to nejblbější, co z pusy vypouští moji přátelé a známí.
„Co pořád děláte? To se někdo má, je doma a bere prachy…“ Ano, i tohle jsem slyšela na vlastní uši ve frontě na rohlíky a kus točeňáku.
„Čau milionářko“ rejpnul si do mě známý a než jsem ho stačila poslat do pozadí, tak byl pryč.

V Čechách se domácí práce nenosí. Každý, kdo pracuje tzv. z domu, je v očích všech pracujících v kolbenkách, obchodech, na stavbě atd.- flákač.
Domácí práce je minimálně ohodnocena (pokud tedy neděláte doma na PC super extra složité programy 🙂 ).
Pojem: Mateřská dovolená, domácí pracovník, práce z domova…= domácí koláč, uklizený domov, manželka v bílé zástěrce a hlouček dětí s ulíznutou pěšinkou uprostřed hlavičky.
Zaměstnání = chodíš do práce ráno za tmy a domů strhanej prací v úkole. Taky jsme to zažili.
Pěstouství patří do kategorie mezi pobírače sociálních dávek, ale nestojí tak vysoko, jako ženy na mateřské, protože ty se po čase zaměstnají „normálně“, kdežto pěstoun se „válí doma“ za peníze, všech těch „pracujících“ chuděrů.

Vybrala jsem jeden, z těch normálních dnů, dnů bez mráčku, kdy všechno šlape bez zadrhnutí, den, kdy se válím za státní peníze doma:

6:30 budík – vstávám, budím kluky
6:40 znovu budím kluky! mám už kávu, jsem v pyžamu
6:50 ječím na kluky, aby vstali
7:00 vzbudím holky
7:02 hodím na stůl lupínky a mléko
7:10 vyhazuju kluky do školy
7:13 vracím kluky do koupelny, vyčistit zuby
7:20 pomáhám holkám s oblečením
7:25 svlékám Ančovičku, která má Roziny kombinézu
7:30 narvu holky do auta a jedeme do školy a předškoláčku
9:00 jsem doma i s pečivem
9:30 káva, uklizený nákup
9:40 přinést uhlí, vysypat popel, naložit kotel
10:10 dopíjím studenou kávu u PC
10:30 vyřizuju telefony: pracák, reklamaci bruslí
11:00 uklidím, vytřu
12:30 běžím pro uhlí, dělám obědo-večeři
13:30 zašiju punčocháče, poutka u bundy…
14:00 jedu pro holky do města, zaplatím obědy, družinu…Roza ztratila naušnici
16:00 jsme doma
16:30 děláme úkoly
17:30 doděláváme úkoly ze včerejška
18:00 káva, vymotávám kulatý hřeben z Perunky vlásků
18:30 nandám večeři, Roze 2x, protože jí upadla na zem
19:00 koupání holek
19:20 do postele, pusinky, pohádka, pusinky, vyčurat, napít…
19:35 ječím, aby spaly
19:37 zase na ně jdu
19:40 vyhrožuju doživotním zákazem Tv
20:00 kluci se postupně sprchují, Tom ostříhal vlasy mořské panně, manžel jde spát
20:30 objevíme další dom.úkol
20:40 v ŽK: na zítra červenou bavlnku…
20:50 a stále hledám…našla jsem!
22:00 usedám k PC
22:30 píšu články na web, někdo brečí
23:15 převlíkám poblitou peřinu a dítě
23:36 znovu usedám k PC
0:10 chci se osprchovat-není už teplá voda
0:13 postavím na kafe, ale dala bych si panáka
1:00 umeju si ruce a pusu a jdu spát
6:30 budík….

Mezitím dělám soudce, veterinářku, učitelku, manželku, vychovatelku, vychovatelku přísnou, uklízečku, nakupovačku, poradce a advokáta…
Ráda bych řekla, že tento den byl z těch volnějších. Žádný doktor, úřad ani dětské představení ve školce, nejdeme do kina, není kroužek tvořivosti ani fotbalový zápas, žádná zdržovačka – velký páteční nákup, fronta na poště…
Také můj manžel se do tohoto procesu zapojuje, ale méně. Vstává ve 3:00, vrací se mezi 13 a 15 hodinou. Hraje s dětmi karty, dostihy…učí je lyžovat i střílet ze vzduchovky, někdy podepíše úkol. Když je doma opravuje rozbitá kola, otlučené rohy a seká trávu, barví mi vlasy….
Nezvládla bych to bez jeho pomoci.

Až do konce roku 2012 jsme pobírali odměnu pěstouna oba dva. Já i manžel. On na kluka, já na holky. Kdybychom nebyli manželé, bylo by to tak i nadále, ale protože jsme ten klasický model rodiny, po které MPSV touží, budu odměněna jen já.
Neudělali jsme nic, proč bychom nemohli být pěstouni oba. Tedy můžeme být, stát nám to milostivě dovolí (díky!), prověří nás taky společně, povinnosti máme také společné, ale odměňovat nás oba MPSV nechce.
Proč?
Proč je můj muž a mnoho jiných, jen taková „ficka“ pro všechno? Nezaslouží si odměnu pěstouna? Co když se mi na to vybodne, řekne: „Hele, holka mám toho plný zuby, nikdo se mnou vorat nebude“ Co potom?

Nejde o to, zda nám to přinese zisk, jde o mnohem víc.
Snažíme se dětem, které nám stát svěřil do péče, dát lásku, vzdělání, rozvoj ve všech směrech. Vše, co je v zájmu dítěte. Přijali jsme je za podmínky, že na to budeme dva. Dva na čtyři děti znevýhodněné etnikem, syndromem týraného dítěte, ADHD, srdeční vadou, výchovně náročné, opožděné…tři s mentální retardací. Upravili jsme si život.
Soud řekl ANO, rozdělte si děti a pečujte o ně. Ministerský úředník řekl NE, pečujte o ně, ale za jednu mzdu.
A co je v zájmu pěstounů?
Můj manžel teď opravuje kola zdarma. Práci s blbou pracovní dobou, mizerně placenou, bude dělat i dál. Od holčiček si nechá udělat milion culíků…Nevadí mu to, jen ta chlapská ješitnost, ten mužskej kredit, ta důstojnost a důležitost se kamsi vytratila. Mrzí mne to. To co dělá není samozřejmé, to se děje jenom u vlastních dětí.

V zájmu pěstounů je podporovat jejich prestiž. Je to stejné, jako v jiných rodinách. Když není spokojená máma s tátou, není to dobré pro děti. Když není spokojený pěstoun a pěstounka, není to dobré pro pěstouňata. A v tomto případě jde o daleko víc.
Nenašla jsem jedinou věc, v čem by prestiž PP po Novele stoupla.
Jsme zavalení byrokraty, neschopností úřadů, nesmyslnými školeními, kde přednášejí odborníci bez toho, aby někdy zažili jedno jediné dítko v PP a pořád nikdo nic neví……..
Mám toho opravdu dost. Nefunguje nic a mám pocit, že Novelu četli pouze pěstouni a úřadům se do ruky nedostala.

Početné rodiny a rodiny s dětmi postiženými přišly nejen o jeden plat (odměnu) a motivaci, ale hlavně o pár rukou, o čas, který má léčivou moc, a na kterém často stojí uzdravení se přijatého dítěte.

Sběrný dvůr

Již po mnoho let sbíráme děti, na které jejich původní rodiny zapomněly, odložily je. Nedokázaly či nechtěly svůj život sdílet s jejich. A tak po vtisknutí jistoty v sebe sama, tyto děti znovu ožívají v našich rodinách, které se spojily v pomyslný Sběrný dvůr…

Svět se odpradávna dělí na LOVCE a SBĚRAČE. Lovců je dost (taky odpradávna) a my jsme sběrači. Na pěstounském SBĚRNÉM DVOŘE se prohání tmavoocí caparti s pletí barvy mléčné čokolády, bystrý blonďáček na vozíku, zrzek s naštvanou tváří, mladý klučina, kterému osud do vínku nenadělil končetiny, a přesto dokáže být veselý a spokojený, malý roztomilý skřítek s obrovskou plyšovou hruškou, kterou nikdy neodkládá, partička usměvavých puberťáků i ratolesti se zastřenou myslí. I pro ně každý den slunce vychází i zapadá. Nikomu rozdílnost nevadí a je to tak dobře.

Někdo sbírá známky, někdo motýly, my si vybrali děti. Tak jako moje stará kytara, které zrezivěly struny a vydala vždy falešný ton, v rukou mistra ožila, a když se natáhly nové struny (stejně nějaký čas ještě neladí), zvukem si nezadá s žádnou novější.

Život na SBĚRNÉM DVOŘE není lehký ani pořád veselý. Taky se někdy něco nedaří, ale je to naše práce, naše láska, naše rodina.

A lovce na SBĚRNÉM DVOŘE nepotkáte 🙂

Magdaléna Zemanová

Jmenuji se Magdaléna Zemanová, ale slyším na jméno Madla.
Jsem pěstoun a poručník čtyř dětí. Bio děti máme „moje, tvoje, naše“ a to celkem pět kusů (ne, opravdu všichni nebydlíme pod jednou střechou, čtyři jsou již dospělí a z domu).
Do našeho domku hobití velikosti se ještě vešli (momentálně) dva psi, králík, kočka, rybičky…

Jsem polovina tohoto webu http://pestouni-pestounum.webnode.cz/cesty-domu2/zazraky-z-ciziho-bricha/ a jeden ze zakládajících členů stejnojmenného občanského sdružení.

Občasný pisálek na Idnes a Adopce.com.
Mám mnoho dalších aktivit, které se pěst. péče netýkají a ráda bych si je uchovala, už kvůli zdravému rozumu, který mne tu a tam opouští.

Mám ráda teplý vítr, moře, špagety, prádlo usušené na zahradě, černou kávu, hudbu, knihy a kino.
Nesnáším tupce, škodiče, lháře, rajskou, červenou knihovnu, moderní umění a fialovou barvu.

Přísahám na holej pupek, že všechny postavy „Zázraky z cizího břicha“ jsou reálné a události se opravdu staly.

Slunce v duši a vítr ve vlasech přeje
Madla Ronja r.r.o (rodinka ručením omezeným)

O pěstounství jsem měla romantické představy, přiznává Zdena Řeháková

Výtvarnice Zdena Řeháková po padesátce zcela překopala svůj život. Potřetí se vdala, vzala si svého prvního manžela a místo klidu, který si mohli díky odrostlým dospělým dětem oba dva užívat, začali se starat o tři cizí v pěstounské péči. Jedno z dětí potkala v elitním gymnáziu Open Gate, pro které navrhovala uniformy.

Více…

ona.idnes.cz/pestounka-zdena-rehakova-0ha-/spolecnost.aspx

Chyběla mi rodina

tk_winton_gracian_samMinulý týden při předávání cen studentům literární soutěže sklidil velký potlesk. Gracián Svačina vyrůstal od 10 let v dětském domově. Teď studuje vysokou školu, píše do Hospodářských novin a angažuje se v oblasti péče o ohrožené děti. V době, kdy jsme měli naplánovaný rozhovor, se právě staral o skupinu dětí z dětského domova na Ukrajině.

 

 

Proč je podle tebe u nás tolik dětí v dětských domovech?

Já nemůžu mluvit za celý Česko. Ale můžu mluvit za sebe a svoji zkušenost. Podle průzkumů a všelijakých analýz je více než polovina dětí v dětských domovech kvůli sociálním problémům v rodině. To znamená, že se běžně do děcáků dostávají děti z chudých rodin. A takových dětí byla většina i v dětském domově, kde jsem vyrostl já, koneckonců takový „případ“ jsem i já. Jsem přesvědčený, že děti z chudých rodin nepotřebují dětský domov. Ty děti a hlavně rodiče potřebují poradit, ukázat, nasměrovat, podpořit, vysvětlit, že jejich těžká situace se dá řešit a že prostě sociální pracovnice není ta paní Zubatá z Kolji, ale že je tu proto, aby děti mohly vyrůstat se svými rodiči. A hlavně dokáže pomoct té rodině jinak, než, že děti dá do dětského domova. Takže proč je v domovech tolik dětí? Protože náš systém zatím neumí moc pomáhat rodinám, ale zato perfektně umí stavět děcáky. Snad se to změní.

Jaký to byl rozdíl, když jsi vyrůstal u rodičů a pak v dětském domově, kde se o tebe staraly tety?

Já jsem byl v u svých rodičů do 10 let. Pak jsem přišel do děcáku a tam jsem byl až do 22. Nečekejte nic velkýho a objevnýho. Mě vadilo, že jsem nemohl být se svou mámou, tátou a babičkou. Vadilo mi, že jsem vychovatelkám musel vykat. Vadilo mi, že jsem nemohl nikomu věřit, protože ty tety mají každý měsíc pedagogické rady. Děti z mýho domova měly takový dozor nad pedag. radou. Měli jsme tajný rozpis a poslouchali za dveřmi, co se tam řeší. A pak jsme si to všechno řekli. Jednou jsem měl taky službu. Když jedna vychovatelka prozradila tajemství, které jsem jí řekl, ztratil jsem důvěru ke všem. Na druhou stranu je jasný že s rodiči jsem nikdy nebyl na horách, u moře, neměli jsme doma plazmovku, kdybych nebyl v domově, tak asi nemám fotku s Lucií Bílou nebo Lucií Vondráčkovou, taky mám fotku s Livií Klausovou. Ale to vás omrzí.

Šel někdo z vašeho domova do pěstounské péče nebo do adopce? Jak se tyto témata řeší mezi kluky a holkami v domově?

Do adopce nešel nikdo. Za celých 12 let, co jsem byl v domově. A do pěstounky šlo za tu domu do deseti dětí. Víc ne. A to víte, že jsme řešili pěstounku. Ale my jsme vlastně svoje rodiče měli. A nechtěli jsme jiný. Často jsme prostě věřili, že se něco změní a my se vrátíme domů a bude všechno v pohodě. No, ti hodně naivní čekali i 12 let 🙂 Bylo to pro nás trochu těžký pochopit, co to vlastně znamená pěstounská péče. Jednou u nás v domově byla přednáška o náhradní rodině, jediný, co jsem z toho pochopil bylo, že buď budeme čekat na vlastní rodiče v děcáku a nebo u náhradních rodičů. Tehdy jsme všichni chtěli jít do pěstounky. Hlavně proto, že jsme chtěli vyrůstat v rodině sice náhradní, ale rodině. A ne v děcáku, který si na rodinu jen hraje a stejně mu to nikdy nemůže povést, protože děcák zůstane děcákem a náhradní rodina je rodina.

V novinách se píše, že stát zavře všechny dětské domovy…

To je jen blbej titulek, ale jinak ta změna je moc dobrá. Parlament schválil novelu sociálně právní ochrany dětí, v ní je vlastně napsáno, to o čem jsem mluvil na začátku. Konec Zubatých, rodičům se budeme pomáhat, a když se to bude dělat dobře, tak za chvíli v dětských domovech zbudou jen ředitelé a vychovatelky a ty ten domov zavřou. Konečně. Jinak tohle je velký téma. Mám v děcáku ještě bráchy, a tak mám přehled 🙂 Někdy vládne nejistota, strach, někomu je to jedno. Takže děti, které jsou teď v domovech tak prostě buď dorostou, že samy odejdou anebo sice opožděně, ale přece se vrátí domů, protože jejich rodičům začala sociální pracovnice pomáhat anebo třetí možnost půjdou do náhradní rodiny a domovy se začnou prázdnit a prázdnit. To je prima představa.

Pěstouny považuji za své opravdové rodiče

Víta Gomoly jsme se zeptali, jaké to je, vyrůstat v pěstounské rodině.

Pamatuješ si, jaké to bylo, když si tě rodiče přivezli domů?
To si ani nemůžu pamatovat, byly mi teprve dva roky. Ale pamatuji si, když přivezli bráchu Filipa.

Tos měl asi radost.
Jasně, staral jsem se o něj a hrál si s ním. Ale zas jsem přišel o svou postel. (Usmívá se.)

Kolik máš vlastně sourozenců?
Mě si rodiče vzali z domova jako prvního a pak přišel Filip, ten je o čtyři roky mladší. Pak máme ještě Káju, Radka a Janu, Julinku a naposledy nejmenší Johanku. Rodiče také přijali dva starší kluky, Honzu a Lukáše.

Jak to rodiče zvládali? 
Byli jsme hodně spolu, starali jsme se jeden o druhého. Maminka nás taky zapojila do různých domácích prací a táta je zas takový kliďas, že když už to hrozilo nějakou bouřkou, tak to všechno urovnal. Třeba v sobotu, když jsme se chystali do sboru, máma byla v jednom kole a všechno připravovala, tak nám hrál táta na klavír. To bylo moc fajn.

Taky na něco hraješ?
Právě táta mě přivedl k muzice. Umí zahrát na všechno. Já jsem chodil šest let na housle, zahraju i něco na klavír, ale nejvíc mě baví kytara. Na basu jsem hrál i v semináři, kde jsme měli s klukama kapelu. Dobré bylo, že mě táta do cvičení nenutil, takže mi to nezprotivil. Muzika je něco, co máme s tátou společného.

A co s mámou?
Po mamce mám smysl pro pořádek. Každá věc musí mít svoje místo. Oba musíme mít ve všem systém, jsme puntičkáři, zatímco ostatní jsou bordeláři. (Směje se.) Taky chci každou věc dotáhnout do konce. Víte, já na genetiku moc nevěřím. Důležité je, kdo vás vychová.

Takže jsi nikdy nechtěl vědět, kdo jsou tvoji rodiče?
Já za svoje rodiče považuji ty, co mě vychovali. Maminka se mě několikrát ptala, jestli se chci vidět s mámou, která mě porodila. Ale já jsem nikdy nechtěl. Myslím, že skoro všichni, kteří vyrůstají tak jako já odmala v pěstounské rodině, ani nemají chuť svoje biologické rodiče vídat. Kluci, kteří k nám přišli už starší, těm se stýskalo a svoje rodiče kontaktovali.

A jak to dopadlo?
No, nebylo to úplně bezproblémové, ale prostě to tak chtěli. Já po tom netoužím. Jsem hrdý na to, že můžu mít stejné jméno jako táta s mamkou (Vítkovi biologičtí rodiče byli zbaveni rodičovských práv a Vít mohl přimout příjmení svých pěstounů, pozn. red.) Slovo pěstoun používám jen, když vyplňuji nějaký formulář.

Takhle to vypadá jako úplná idyla.
Tak nějaká krize taky byla, když jsem dospíval, ale vyřešila se tím, že jsem se odstěhoval. Rozhodně jsem neodešel ve zlém a domů se moc rád vracím aspoň občas přes víkend.

Změnilo se něco od té doby, co nejsi doma?
Pořád je něco nového. Děti rostou, umí spoustu nových věcí. S Radkem už si můžeme popovídat, s těmi mladšími si vždycky pohraju. Je to fajn, že se mám kam vracet.

Co myslíš, že ti dala pěstounská rodina?
Toho je spousta. Ale oproti dětem z dětského domova mám jistotu, že někam patřím. Kdyby bylo nejhůř, vím, že nejsem sám.

Nelitoval jsi někdy?
Tak mělo to i své nevýhody. Hodně dětí znamená, že ze sáčku bonbonů na tebe zbyde jenom jeden nebo dva a o hračky jsme se taky vždycky dělili. Neexistovalo, že bych měl nějakou jen sám pro sebe. Ale to člověku vadí jen, dokud je dítě.

Umíš si představit, že by sis jednou vzal domů taky dítě z dětského domova?
Rozhodně. Moc bych si přál mít vlastní děti a pak si vzít ještě nějaké mladší z dětského domova.
Díky za rozhovor, ať se ti to jednou podaří.

Pěstounkou jsem náhodou

Redaktorka Kristýna Mazánková se vypravila na setkání pěstounských rodin a pro časopis Marianne vyzpovídala pěstounku Hanu Brodníčkovou. Článek naleznete zde.

Jsem to já?

Zrovna sedím v pokoji a koukám na svoji fotografii, kde mi bylo zhruba jedenáct let. Kouká na mě malá zrzavá, celkem usměvavá holka, když se podívám blíž vidím veliké kruhy pod očima. Ty kruhy, co tam dělají? Nemůže spát?

Všechno mi bylo jedno

Vyrůstala jsem v rodině, kde to nebylo jako jinde. Můj táta byl alkoholik a moje máma věčně nemocná. Rostla jsem v neustálém stresu a strachu, co se u nás bude dít. Bití, hádky, křik byly na denním pořádku. Utíkala jsem. Utíkala jsem do party a byla něco jako dítě ulice. Vyrůstala jsem bez lásky, pochopení a to se odráželo i na mně samotné. Neuměla jsem mít ráda, lidem jsem nevěřila a nenáviděla je. Zároveň jsem byla slaboch, bála jsem se odporovat, a i když se mi něco nelíbilo, nechala jsem si to líbit. Nevěděla jsem, kam patřím a proč jsem se narodila.

Vzpomínám si, že když jsem se na to ptala táty, řekl mi: „Nevím, proč ses narodila.“ Začala jsem pít, kouřit, ve škole jsem propadala. Na ničem a nikom nezáleželo. Chtěla jsem nebýt – vždyť na co je dítě, u kterého nikdo neví, proč se narodilo?

Chci žít

Je to už 11 let a já žiju v pěstounské péči. Mám skvělou mámu a tři sestry. Studuji vysněnou školu – střední pedagogickou, obor volný čas. Je mi 20 let a čeká mě maturitní zkouška. Jsem stále stejná? Myslím, že v mnohém jsem se změnila. Naučila jsem se díky mámě opět lidem důvěřovat a mít je ráda. Bohužel někdy jsem tady pro ně více než pro sebe. Umím plakat, což je pro mě veliká výhra. Dříve mi to přišlo, že jsem slaboch. Chci být lepší, než byl můj táta, chci něco dokázat, přeju si žít. Neříkám, že jsem se ve všem zlepšila, ale po citové stránce opravdu ano. Nyní jsem dospělá, ale některé věci se budu učit celý život. Zodpovědnost a soustředěnost. Tyto dvě věci mi stále nejdou. Kvůli nim se často dostávám do potíží. Tohle jsem nedodala včas, pořád ztrácím peníze a ve svých věcech mám nepořádek. Pokud je toho na mě moc, jdu do vrtule a hroutím se. V tu si říkám, proč tu jsem. Ze svého dětství si nesu břemeno vzpomínek, a když se nějaká vzpomínka rozhodne zaútočit, stává se, že mám depresi. Kvůli své minulosti navštěvuji terapeutku, se kterou se minulost snažím řešit.

Co miluji a dává mi to sílu? Děti. Jsou to zdroje mojí energie. Líbí se mi jejich svět a jejich nevinnost. Jsou upřímné a nelžou vám. Ráda trávím čas s kamarády, tancuji, zpívám a chodím do přírody. Jsem ráda, vždy když se v mém životě podaří odstranit něco z mých strachů a o něco volněji zase dýchat. Chtěla bych odjet na rok do zahraničí na práci s dětmi. Kam mě to zavane, u sebe nikdy nevím, ale jedno je jisté: i když si sáhnu na dno, tak zase vstanu a půjdu dál. Protože já chci žít

Lucie Brodníčková
Autorka článku spoluzakládala Kruh mladých – neformální skupinu mladých lidí z náhradní péče, která usiluje o osvětu a informovanost v oblasti NRP a pomoc dětem, které vyrůstají v náhradní rodině.

Díky za tu šanci

Pokud jste si nestihli koupit zářijové číslo Světa ženy, můžete si článek „Dík za tu šanci“ přečíst na našich stránkách. Děkujeme redakci za povolení sdílení článku.

Ztraceni v adopci

Jiří vyrůstal celý život jako jedináček. Nedávno se dověděl, že má ještě tři sourozence: Františka, Tomáše a Žanetu. Všichni se narodili krátce po sobě mezi roky 1981 – 84 a byli odebráni svým rodičům, kteří se o ně nedokázali postarat. Na rozdíl od mnoha jiných se nehodlá se svým osudem smířit a chce své bratry a sestru najít. Jak těžké to je, prozrazuje v následujícím rozhovoru.

Pamatujete si z dětství na svoje sourozence a na rodiče, nebo jste byl ještě moc malý?

Na rodiče a sourozence si nepamatuji. Do kojeneckého ústavu jsem byl umístěn ve věku 15 měsíců a do adopce ve 22 měsících.

Jak byli staří vaši sourozenci, když jste byli odebráni z rodiny?

V době, kdy nás umístili do kojeneckého ústavu, bylo Tomášovi něco přes dva roky a sestře Žanetě jen pár týdnů. Nejstarší bratr František byl umístěn do dětského domova v Havířově, protože mu už byly tři roky.

Toužil jste jako dítě po sourozencích nebo to přišlo až později?

O tom, že mám sourozence, vím teprve od února tohoto roku. Moji adoptivní rodiče mi tuto skutečnost nikdy nesdělili. O to je to bolestivější. Ztratil jsem hodně času. Mohl jsem je najít nebo se je pokusit najít mnohem dříve.

Jak přesně jste se dověděl, že nějaké sourozence máte?

Ze spisu o odebrání dětí do péče, který mi by na základě mého požadavku předložen soudem v Ostravě.
Většina dětí v dětských domovech nebo pěstounských rodinách chce vědět nebo i potkat své biologické rodiče.

Pátral jste po nich? Chtěl byste je také potkat?

Po rodičích jsem nepátral. Děti jim byly odebrány na základě zanedbání péče. Tuto skutečnost respektuji a nehodlám na tom nic měnit. Nedokážu se však smířit s tím, že jsem na základě nezodpovědnosti rodičů ztratil kontakt se svými sourozenci. My, tehdy děti, jsme nezanedbali nic a musíme pykat také.

Kde se vzal ten podnět pro pátrání?

Po narození naší dcery jsem začal více přemýšlet nad tím, jak je možné, že se někdo dokáže vzdát dítěte, anebo jej nějakým způsobem ztratit. Když jsem se díval na naši krásnou dceru, rozhodl jsem se, že musím zjistit, co se tehdy stalo, kdo vlastně jsou mí rodiče. Vydal jsem se na matriku a odtud na už zmíněný soud, abych se o důvodu odebrání dověděl.

Okolí vám fandí, nebo vás spíše odrazuje?

Velkou podporu nacházím u své přítelkyně a kamarádů. Podporují mě lidé, kteří mají podobné osudy, anebo jsou sami adoptivními rodiči. Odradit se mě zatím nepokoušel nikdo.

Kdo vám prakticky pomáhá nejvíce?

Nejvíce mi pomáhá přítelkyně a můj nadřízený v práci, pan Ryan, který mě uvolní, když potřebuji cestovat do České republiky. Podporují mě také lidé přes mou facebookovou stránku Ztraceni v adopci. Rád bych zmínil i úřady, které jsou velmi nápomocné a stavějí se k situaci individuálním způsobem.

Jak jste postupoval a jaké má vaše hledání výsledky?

Podařilo se mi s nejmenovaným pánem vyjednat na soudu v Brně, aby kontaktoval Františkovy adoptivní rodiče. Ti se sice dostavili, ale sdělili, že František netuší, že byl adoptován a že má vlastní rodinu. Nepřejí si, abych kontaktoval je ani Františka. Respektuji jejich stanovisko i určitý protekcionismus. Chápu jejich obavy ze zásahu do Františkových citů i z možného šoku, ale jsem jeho bratr a stejná oběť jako on. Nejedná se o žádost o kontakt od biologických rodičů nebo někoho jiného z rodiny. Jsem to jen já sám – stejně, jako jsem byl sám až do chvíle, než jsem se dověděl, že mám sourozence.

Myslíte, že budete mít šanci setkat se alespoň se Žanetou a s Tomášem?

V případě Tomáše a Žanety se nám podařilo kontaktovat příslušné soudy a čekáme na sdělení adoptivních rodičů. Pokud Tomáš se Žanetou vědí, že byli adoptování, soud bude oprávněn předat jim mé kontaktní informace.

Jaké myslíte, že to bude, až sourozence uvidíte? Co vám to přinese? Přece jen jste vlastně celý život strávili jeden bez druhého.

Věřím, že biologické spojení funguje celý život. Je to něco, co se nedá změnit. Poprvé jsem to pocítil, když se mi narodila dcera. Něco, co nikdy předtím nebylo. Nikdy mi nikdo nebyl blíž. Vím, že to takhle funguje s kýmkoli v rodině. Chtěl bych svým sourozencům dát vědět, že existuji a že jsem dobrý člověk. Možná začneme znova. Jako bratři a sestra.

Přejeme vám hodně štěstí a doufáme, že ve vašem úsilí pomohou i naši čtenáři nebo fanoušci facebookové stránky https://www.facebook.com/ztracenivadopci.

Tento příběh by měl být snad adresován adoptivním rodičům mých sourozenců. Oni ví, že jejich děti byly adoptovány, znají místo a datum jejich narození. Snad se v nich něco pohne a pomůžou. Moji sourozenci, pokud neví o tom, že byli adoptováni, jen těžko poznají, že se snažím najít právě je. Jejich jména byla změněna a byly jim vydány nové rodné listy. Jediné vodítko by snad mohlo být místo a datum narození uvedené níže. Datum nebylo v rodných listech změněno.

František (křestní jméno bylo změněno) Nar 21.10.1981 v Ostravě 3 – Zábřehu, Syllabova 19. Dnes žije v Brně.
Tomáš narozen předčasně v 8. Měsíci dne 8.8.1982 v v Ostravě 3 – Zábřehu, Syllabova 19.
Žaneta, narozena 18.9.1984 v v Ostravě 3 – Zábřehu, Syllabova 19.

Komentář

Komentář k rozhovoru Ztraceni v adopci napsala mgr. Martina Vančáková, odborná garantka Zelené linky kampaně Hledáme rodiče

Ještě před několika desítkami let byla adopce cosi zvláštního, někdy až tabuizovaného. Náhradní rodiče nebyli podporováni v otevřenosti a sdílení informací ani o aktu adopce samotném, natož o původní rodině přijatého dítěte. Dnes v naší republice žijí dospělí lidé, které netuší, že se narodili někomu jinému, než koho považují za své rodiče. Dnes již odborníci vědí, že nezbytnou součástí zdravé identity člověka i jeho znalost (a přijetí) svých kořenů, ať jsou jakékoli.

Příprava zájemců o osvojení již několik let obsahuje i povinné školení v péči o přijaté děti. Jeho součástí je také podpora budoucích rodičů v otevřenosti, sdílnosti vůči přijatým dětem. Počínaje 1. lednem 2014 vstoupí v platnost nový občanský zákoník, který přímo ukládá osvojitelům povinnost informovat své přijaté dítě o faktu adopce, a to ještě v předškolním věku.

Hledání biologické rodiny, pokud zůstala utajena, není vůbec jednoduchým úkolem. O něco snazší je vyhledat si základní informace o vlastních biologických rodičích. Po dosažení zletilosti má každá osoba, která byla adoptovaná, přístup do zápisu v rodné matrice. Tam zůstávají zapsáni biologičtí rodiče, přesto že byl při osvojení dítěti vystaven nový rodný list se jmény osvojitelů. Nalezne tam také své rodné příjmení i původní jméno v případě, že bylo novými rodiči změněno.

Hledání sourozenců, pakliže byli také osvojeni, je mnohem obtížnější. Ve světě existují specializované servery, které pomáhají osvojeným nalézt jejich původní rodiny a naopak. U nás zatím žádný takový server, specializovaný pro Českou republiku, není. Pátrání po sourozencích a případných dalších příbuzných pak připomíná pověstné hledání jehly v kupce sena – anebo napínavou detektivku. Autorem těchto dramatických příběhů je sám život.

Pěstouni se svěřili Vlastě

V článku Martiny Háchové najdete zajímavé informace o pěstunské péči a jsou zde zveřejněny také některé  fotografie a příběhy pěstounů z putovní výstavy „Jsem pěstoun“ .

vlasta1
vlasta2

O pěstounské péči na přechodnou dobu z první ruky

V článku Lenky Švábové najdete zpověď tzv. profesionální pěstounky Marcely Tobiášové a jsou zde zveřejněny také základní informace o pěstounské péči na přechodnou dobu včetně užitečných odkazů.

Více o Marcele a její práci se dozvíte na jejím blogu marcelatobiasova.blog.idnes.cz

2014_07_03_zena_a_zivot_1
2014_07_03_zena_a_zivot_1

Druhé dítě bych chtěla od „přechodňáků“

Přinášíme vám další příběh konkrétní pěstounské rodiny. Tentokrát se s námi o své zkušenosti podělila Zdenka Čurdová, pěstounka tříleté holčičky s těžkým zdravotním postižením. Ráda by do konce roku 2015 přijala do pěstounské péče další zdravotně znevýhodněné dítě.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Zdenka vystudovala VŠ se zaměřením na sociální problematiku a otázka pěstounství ji napadla už tehdy. Začala spolupracovat s tamějším dětským domovem, pomalu si „osahávala“ prostředí. Svou diplomovou a později i dizertační práci zaměřila právě na náhradní rodinnou péči.

Po ukončení studia na VŠ jste se rozhodla podat žádost o svěření dítěte do pěstounské péče na obecním úřadě. Co se dělo bezprostředně potom?

Doba od podání žádosti k zařazení do registru vhodných pěstounů nebyla vůbec jednoduchá a krátká. Život mi připravil několik trápení, ať již týkajících se mého zdravotního stavu, nebo partnerského života. Toto bylo asi také důvodem, proč trvalo mé zařazení mezi vhodné pěstouny tak dlouho. Nechtěla jsem se smířit s prvním verdiktem, kdy mě posudková lékařka nedoporučila a bojovala jsem dál. Udělala jsem maximum věcí, abych jednou pěstounskou mohla být. Nejhorší pak bylo čekání na vhodné dítě a telefonáty na krajský úřad, kde jsem stále jen slyšela, že děti nejsou.

Každý, kdo se chce vydat touto cestou, musí projít školením. Jak školení probíhalo a bylo podle vás potřebné?

Školení bylo velmi dobré a kvalitní. Naši skupinu tvořili jen samí zájemci o pěstounskou péči, o to to bylo jednodušší. Co mi na školení chybělo, byla samotná návštěva nějakého zařízení pro děti, dětského centra nebo dětského domova. Praktické naopak byla setkání s „opravdovými pěstouny“, kteří již povídali ze svých zkušeností a mohli jsme se ptát na jejich čekání a začátky. Žádné školení vás ale nepřipraví na realitu života.

Poznala jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začala bydlet?

Ano poznala. Po seznámení se s dokumentací děvčátka jsem se rozhodla pro její návštěvu v dětském centru. Poprvé jsem za ní byla na dva dny, strávily jsme spolu asi 3 hodiny denně. Nebyla jsem rozhodnutá na 100 %, proto jsem si domluvila další čtyřdenní pobyt v zařízení. Mezitím jsem sháněla informace o postižení děvčátka, nemocech, co je možné očekávat, s čím je třeba počítat. Poté, co jsem se rozhodla holčičku přijmout, následoval další pobyt v dětském centru, kdy jsme již nebyly vázané na skupinku, organizovala jsem si vše sama a po pěti dnech jsem si už Vanessku odvážela domů.

Mohla jste si dát nějaké požadavky nebo mít přání, nebo se prostě dítě k někomu přidělí?

Ano, při podávání žádosti jsem měla požadavek na holčičku do tří let většinového etnika, později jsem poupravila věk na maximálně pět let. V postižení a nemocech jsem byla velmi tolerantní, jediný požadavek byl, aby byla chodící. Nevadilo mi postižené dítě ani vážněji nemocné.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Promyslet by si měl, jestli na to má psychicky, vychovávat dítě, o jehož minulosti ví pramálo nebo vůbec nic, taktéž o jeho rodině, genech. Měl by si umět odpovědět na otázku, zda takové dítě dokáže milovat se vším všudy. Připravit by se měl na spousty problémů, které pěstounská péče přináší. Jedná se např. o shánění zákonných zástupců, je-li třeba nějakého zdravotního zákroku, nějakého zásadního rozhodnutí, které se týká dítěte. Měl by se připravit, že jeho rodina nebude nikdy stejná, jako jsou jiné rodiny, že do rodiny bude stále vstupovat sociální pracovník na kontroly, dále klíčový pracovník organizace, se kterou uzavřel smlouvu. Měl by být také připraven na situaci, že v tuto chvíli pěstounství nemá dobrou prestiž, je znevažováno mnohými neznalci, ale i politiky. V neposlední řadě by se měl připravit na biologickou rodinu dítěte a možné setkávání s ní.

Co vám na vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Zprvu bylo okolí trochu zaskočeno, sama vlastní děti nemám. Pak mi ale začalo fandit i přesto, že jsem samožadatelka. V tuto chvíli mi hodně pomáhají mí rodiče, za což jim děkuji.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Ano, žádné školení vás nepřipraví na situaci, kdy si dítě přivezete domů. Najednou přijde tvrdá realita, ať již boj s neznalými úředníky, nebo „zmatené“ dítě, které se ocitlo ve zcela jiném prostředí, bez jakýchkoliv záchytných bodů. Vytrhli jsme ho odněkud, kde žilo ve stereotypu, bez výraznějších podnětů. Nyní mu nabízíme vše nové, spoustu pozornosti, nových tváří, ale i náruč, na kterou nebylo zvyklé a dítě se přitom neumí chovat ani mazlit. Neví, že každé jídlo se musí nejprve nakoupit a pak připravit, že rohlík nebude ráno ležet namazaný na stolečku, stejně tak oběd a večeře.

Jak zvládáte péči o Vanessku? Máte čas i na sebe?

Jsme zatím malá rodina, Vanessce jsou tři a čtvrt roku, ale vzhledem k tomu, že jsem na všechno sama, tak někdy taky nestíhám. Čas sama na sebe? Můžu říct, že v prvním roce fungování vůbec.

Co Vám dělá největší radost? Co byste si přála? Na co se nyní těšíte?

Radost mi dělá úsměv Vanessky, její mudrování a vyprávění, její láska ke knihám a ke zvířatům. Velkou radost mi dělá to, když vidím, kolik se toho za rok naučila a jak je šikovná. Přála bych si přijmout ještě jedno dítě, proto se nyní stěhujeme do většího bytu, abychom byly připravené. Na to se sice netěším, ale představa, že tam budou pobíhat dvě děti, mi za to stojí.

Viděla jste pokrok, který holčička udělala v rodině?

Vidím ho snad každý den a někdy si představuji, jak by na tom malá byla, kdyby zůstala v ústavu. Do dětského domova neměla šanci se se svým handicapem dostat, jak mi později v dětském centru řekli. Překvapila mě rychlým rozvojem ve všech oblastech v brzké době po příjezdu domů. Doma se naučila mluvit, hrát si, pomáhat i zlobit. Naučila se chovat a mazlit se, několikrát za den si o to říct. Kojenecké ústavy nejsou to pravé, kam by mělo odložené či odebrané dítě jít.

Jaký máte názor na pěstounskou péči na přechodnou dobu, tzv. krátkodobou?

Myslím si, že je fajn, a druhé dítě bych chtěla od „přechodňáků“. Domnívám se totiž, že dítě od nich bude vymazlené, spokojenější, vývojově se bude rovnat normě, protože bude z podnětného prostředí. Děti potřebují, aby je měl někdo rád, miloval je a věnoval se jim, naučil je starat se o sebe a pomáhat druhým. Naučil je dělit se s ostatními, naučil je, že normální je chodit do práce a dostávat za to přiměřenou odměnu. Naučil je být nezávislými a samostatnými. Čím dříve se dítě dostane do fungující rodiny, tím méně traumat utrpí ať již z původní rodiny, či z ústavu.

Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič? Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující?

Z mého pohledu nemůže být pěstoun profesionál. City přeci nemohou jít stranou, jestliže mám vychovávat dítě s láskou, mám s ním navázat užší vztah, aby mi mohlo důvěřovat. Já určitě profesionál být v této pozici nechci, chci být především rodič. Byla bych velice ráda, kdybychom spolu udržovaly vztah napořád. Co se služeb týče, pěstounkou jsem teprve něco málo přes rok, ale očekávala jsem větší pomoc a doprovázení bezprostředně po převzetí dítěte od organizace, se kterou jsem uzavřela smlouvu. Té se mi bohužel nedostalo. Umím si představit, že bude pořádáno více akcí pro pěstouny, kde se budou mít šanci seznámit a podělit se o své zkušenosti. Toto mi dost chybí. O pěstounství se nemohu bavit s kdekým a pomohlo by mi sdílení s ostatními.

Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze?

Dle mého názoru pěstounství nelze dělat pro peníze. Odměna pěstouna, kterou někdo stanovil, v současné době nedosahuje ani minimální mzdy! Je to zodpovědná práce, kterou musíte dělat 24 hodin denně.

Co vám pěstounství dalo a co vzalo?

Dalo mi pokoru, trpělivost, jiný pohled na svět, radost ze života, zodpovědnost. Vzalo mi část soukromí.

Zdenka Čurdová

  • Narodila se v roce 1974 ve Frýdlantu.
  • Dříve pracovala jako zdravotní sestra, pak vzhledem ke zdravotnímu stavu jí byl přiznán invalidní důchod. Po studium na VŠ pracovala jako poradce v Občanské poradně, poté jako asistent na VŠ, v současné chvíli pracuje jako webový poradce pro společnost Aperio a jako knihovnice.
  • Pěstounskou se stala v únoru 2013.
  • V tuto chvíli se stará o jedno dítě, tříletou holčičku, která je osobou s těžkým zdravotním postižením, většinového etnika. Do konce roku 2015 by ráda přijala další zdravotně znevýhodněné dítě.
  • Má ráda zvířata, květiny, knihy, procházky.

Každé dítě si zaslouží mámu a tátu

Manželé Krejčíkovi jsou rodiči osmi dětí, čtyři vychovávají v pěstounské péči. O tom, že to není vždy jednoduché, ale přesto to stojí za to, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru s paní Bohumilou.
deti

Jak vás napadlo vzít si dítě do pěstounské péče? Co byl ten první krok?

S manželem jsme uvažovali, že pokud by se nám nedařilo mít vlastní děti, vzali bychom si nějaké z dětského domova nebo kojeneckého ústavu. V prosinci 1997 se nám ale narodila první dcera a o rok později druhá. Když bylo holčičkám 4 a 5 let, přáli jsme si další dítě a tehdy jsme se vrátili k původní myšlence. Vždyť je přece spousta dětí, které potřebují mít své doma a nemají ho.

Co se dělo potom, když jste podala na obecním úřadě žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

Když jsme podávali žádost, sociální pracovnice nám řekla, že by bylo vhodnější žádat o pěstounskou péči než o adopci. Své vlastní děti již máme a v dětských domovech je hodně dětí, které nejsou tzv. právně volné a nemají šanci se jinak do rodiny dostat. Měli jsme štěstí na sociální pracovnici i psycholožku, které nám vše vysvětlily, doporučily nám vhodnou literaturu, odpověděly na spoustu našich otázek. Dále proběhly psychotesty a nakonec školení. Celé toto prověřování, pohovory a školení trvalo rok a půl.

Jak probíhalo zmiňované školení? Bylo podle vás potřebné?

Školení nebylo špatné, jen bylo zaměřené spíše na adoptivní rodiny. Požádali jsme proto o kontakt na další pěstounské rodiny. Tak jsme se setkali s pěstounkou z SOS vesničky. Od ní jsme se dozvěděli o odlišnosti dětí v pěstounské péči, o kontaktech s biologickou rodinou atd.

Poznali jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začali bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba?

Máme v pěstounské péči 4 děti a vždy to bylo jiné. První dva chlapce jsme dostali hned dva měsíce po ukončení školení. Byli to bráškové. Poprvé jsme za nimi jeli na návštěvu do kojeneckého ústavu, o týden později jsme si je vzali ven na procházku na hřiště a třetí setkání jsme směrovali do ZOO. Další týden jsme si už kluky vezli domů. S Deniskou to bylo jinak. V roce 2009 k nám přijela sociální pracovnice chlapců na šetření a zmínila se, že kluci mají v kojeneckém ústavu sestřičku, která má velice těžké postižení. Začali jsme za ní jezdit, to byl Denisce rok. Nejdříve jsme si ji brali na procházky v kočárku. Když jsme viděli, jak na nás Deniska pozitivně reaguje, zažádali jsme o hostitelskou péči a malou si brali na víkendy. Přes ujištění, že Deniska nevidí, neslyší apod., jsme postupně zjišťovali, že to není pravda. Deninka se otáčela za zvukem, reagovala na rozsvícení světla, puštění televize. Nějak se nám ji nechtělo vracet, protože jsme věděli, že ji tam zase položí do postýlky a celý týden bude čekat, než si ji vezmeme domů, půjdeme s ní na procházku a pochováme ji. Proto jsme podali přímou žádost k soudu a týden po Deninčiných druhých narozeninách jsme si ji už mohli odvézt domů natrvalo. Julinku jsme přijímali jako sedmiletou holčičku, takže jsme absolvovali dvě návštěvy v dětském domově a pak si ji vzali domů na víkend. Chtěli jsme, aby se sama vyjádřila, jestli se jí u nás líbí, přece jen už to byla velká holčička. Za 14 dní na to jsme si ji odvezli domů.
Takže ano, všechny naše děti jsme měli možnost poznat a ani jedno bychom neodmítli. Jsme tady od toho, abychom jim pomohli, ne abychom si vybírali.

Když se člověk rozhodne být pěstounkou, na jak dlouhou dobu to je?

Pěstounkou jste napořád. Mámou jste napořád, i když vám ty dětičky vyrostou a už jsou samostatné. Prostě jsme tady pro ty děti vždy, když potřebují, ať je jim pět nebo třicet.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Musí být připraven na dítě, které si s sebou nese traumata, ústavní deprivaci, často týrání a zanedbávání. Jsou to problémové děti s bolavými dušičkami. Jsou jiné než ty, které jste doteď poznali. A potřebují vás. V ten moment ztratíte s manželem jakékoliv soukromí, klid u odpoledního kafíčka. Teď jste najednou rodič, psycholog, psychiatr a učitel. Ale na oplátku dostane zpět daleko více. A jste tak nějak vnitřně spokojen. Víte, že to všechno stojí za to, má to svůj smysl.

Z čeho jste měla největší strach a na co jste se naopak nejvíce těšila?

Báli jsme se, jak si děti na sebe zvyknou, zda si nebudou navzájem konkurovat. Báli jsme se, zda výchovu těchto dětí zvládneme. Na každém kroku slyšíte od rádoby známých “ Jo děcka z děcáku, to jsou pěkní zlodějíčci, násilníci…“. Okolí vás podráží téměř na každém kroku.
Těšili jsme se na děti jako takové, těšili jsme se na to, jak jim vše ukážeme, co všechno je naučíme a doufali jsme, že nám bude spolu dobře.

Naplnila pěstounská péče vaše obavy i očekávání?

Naplnila, děti opravdu problémové jsou. Zaznamenali jsme pár krádeží, u jednoho chlapce i agresivní sklony. Ale také splnila i očekávání. Děti hltají vše, co jim říkáte, strašně se snaží napodobovat nás rodiče i sourozence, milují vás a je nám všem spolu moc dobře a hezky.

Podporoval vás manžel při rozhodování o pěstounské péči? A co vám na vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Naše rozhodnutí bylo společné. Dokonce s návrhem jako první přišel manžel a já nadšeně souhlasila. Za to okolí nás od našeho záměru bohužel odrazovalo, podporu jsme nenacházeli ani v rodině.

Máte vlastní děti. Jak lze předejít problémům žárlení, pocitu „muset se o rodiče dělit“ apod.?

Máme 4 biologické děti a věkově se prolínají s našimi dětmi v pěstounské péči. Nezaznamenali jsme žádné větší projevy žárlení. Spíše nepochopení – proč ty děti co k nám přišly, dělají to nebo ono. Vždycky se ale dalo vše vysvětlit a promluvit si. Rozdělit čas mezi dětmi a naslouchat jejich přáním, radostem nebo splínům.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Začátky jsou hodně těžké a bylo tomu tak i u nás. Hlavně u prvních dvou chlapců. Kluci byli silně deprivováni a pravděpodobně i týráni. A my byli amatéři, začátečníci. První rok byl velice náročný. Pak už bylo líp. U Denisky byla adaptace klidná. U Julinky sice bouřlivější, ale už jsme měli zkušenosti, kontakty a spoustu známých pěstounů, kteří měli podobné problémy.

Proč jste přijali do své rodiny i další děti?

Chtěli jsme pomoci. Žádné dítě si nezaslouží vyrůstat v ústavu. Každé potřebuje mámu, tátu, sourozence – rodinu.

Jak jsou Vaše děti staré, jaké mají zájmy?

Nejstarší jsou biologické dcery 16 a 15 let, poté následují děti v pěstounské péči: chlapec 12 let, druhý chlapec 11 let a holčička 8 let, dále šestiletý biologický syn a šestiletá Deniska v pěstounské péči, ale na úrovni čtyřměsíčního miminka. Nejmladší je dvouletý biologický syn. Děti jsou vesměs sportovně založené, chodí do atletiky, běhají venku, rády hrají fotbal a občas tenis. Hodně jezdíme na výlety. Vychází spolu moc dobře. Jen jeden chlapec je problémový a s ním mají děti vztahy dost napjaté, spíše se ho bojí, aby jim neublížil.

Co vám dělá největší radost? Na co se těšíte?

Největší radost mám, když se dětem něco vydaří. Když jsme si vzali na příklad dítko, které mělo jít do praktické školy, a ono zvládá školu základní. Sice na trojky a čtyřky, ale zvládá! Nebo když se na příklad Patrikovi vydařil závod v atletice, skončil třetí a stál na bedně, jak říká :-). Jsme také moc pyšní rodiče, když mají děti nějaké vystoupení. Přála bych si, aby z těch našich všech dětí vyrostli dobří lidé. A na co se těším? Teď úplně sobecky napíšu, že na to, až si jednou s manželem zajdeme jen sami dva na večeři. Zatím to nejde, veškerý čas je vyhrazený pro děti a domácnost.

Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Pěstounství vám obrátí svět vzhůru nohama, najednou máte jiné priority. Vycepuje vás k trpělivosti, neřešíte přízemní problémy. Díky pěstounské péči jsme poznali spoustu prima lidí. Získáte pocit, že na světě nejste zbytečně, děláte něco, co má smysl. Co nám naopak vzalo? Pár známých, pro které jsme najednou divní…

Čím vás děti nejvíce překvapily?

Dětičky nás překvapují každý den tím, jak moc se snaží a jak moc jsou pozorné. Když jsem unavená, děti mi samy od sebe udělají čaj, namalují mi obrázek pro radost, vyrobí nám srdíčka s nápisy mamince a tatínkovi.

Vidíte pokroky dětí v rodině?

Pokroků je spousta a to u všech dětí. Deninka ze začátku reagovala jen na světelné podněty, nyní za pomocí Rané péče a zrakové stimulace vidí na 1,2 metru, perfektně reaguje na jméno, rozumí jednotlivým slovům, která se opakují. Patrik byl hodně vzteklý chlapeček, když jsme si ho brali, dnes je to moc hodný, vnímavý a citlivý kluk. Julinka přišla s opožděným vývojem, učitelka říkala „snad se ani číst nenaučí“. Naučila se a nejen to, také se hodně zklidnila. Je to hodná, i když impulzivní holčička. Pavlova výchova je náročná, je léčen na psychiatrii, ale i tak je snaživý a milý kluk.

Co si myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby se dětem dobře dařilo v životě?

Aby jednou měly práci, aby se o sebe dokázaly postarat – to vše záleží na nich. Vy jim můžete dát první poslední, ale je jen a jen na nich, co si z toho vezmou a jak s tím naloží.
Jaký máte názor na pěstounskou péči na přechodnou dobu, tzv. krátkodobou?
Je dobře, že přechodná péče je. Miminka nemusí trávit čas v ústavech, místo toho jsou v milující náruči „přechodňáků“. Neodnášejí si s sebou deprivaci. Těmto lidem hodně fandím.

Existuje ideální pěstoun? Měl by být spíš profesionál nebo rodič?

Ideální kandidát neexistuje. Pěstoun není profesionál, pěstoun je rodič nebo, chcete-li, profesionální rodič. My jsme především rodiči.

Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze? Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující?

Je velikou škodou, že byl zrušen příspěvek pro oba pěstouny. Je psychicky i fyzicky hodně náročné starat se o více dětí nebo postižené děti. Manžel je v práci od rána do 17 hodin, já jsem doma na všechny děti sama. Musím obíhat úřady, lékaře, musím zvládnout odvozy a svozy z kroužků, učení a domácí úkoly. Na jednoho je toho opravdu moc. Pokud by měl manžel práci s kratší pracovní dobou, nevyšli bychom zase finančně. Děti mají své požadavky, stejné jako jejich vrstevníci, chtějí se hezky oblékat, mít svůj mobil, brusle, lyže, kolo, chtějí jezdit na výlety a tábory. Na tohle už příspěvky nestačí.
Se službami pro pěstouny je také potíž. Nám chybí především respitní péče pro rodiny s postiženými dětmi.
Neumím si představit, že by pěstounství dělal někdo pro peníze. Pokud to děláte naplno se vším, co k tomu patří, nikdy se vám to po finanční stránce nemůže vyplatit.

Krejčíková Bohumila

Ve výchově nesmí chybět legrace

Za zdmi ústavů v naší republice žije stále velké množství dětí s tělesným handicapem. Může to být chlapec na vozíčku, nevidomá dívka, batole se ztrátou sluchu. Mnozí z nich jsou jinak obyčejní šikovní kluci a holky, kteří touží po stejných věcech a zážitcích, jako ostatní děti, ale ze všeho nejvíc jim chybí rodinné zázemí. 
Pěstouni si často netroufají přijmout do rodiny dítě s tělesným postižením. Někdy je k tomu vedou rozumné argumenty, dost často ale za jejich obavami stojí spíše nejistota a skutečnost, že se nikdy s postiženými lidmi nesetkali blíže, než při náhodném setkání na ulici. Prostě o přijetí dítěte s handicapem nikdy ani neuvažovali.
gasparikovi

Paní Zdeňka Gašparíková vypráví o svých pěstounských začátcích, když do jejich čtyřčlenné rodiny přibyl čtyřletý Jindra s vážným sluchovým postižením:

„Když k nám přišel, trpěl velikými záchvaty vzteku. Není divu – je to inteligentní kluk, ale do čtyř let byl téměř bez šance s někým komunikovat! Sestřičky v ústavu neuměly znakovat, první znaky poznal, až když ho ve třech letech poslali do speciální školky. Tam však musel pobývat od pondělka do pátku formou internátu, a v neděli se vracel do „svého“ ústavu, takové pendlování mu ale příliš neprospívalo. Byl hodně ve stresu, a když se neuměl dorozumět, tak se vztekal.“

Nyní, po roce a půl v pěstounské rodině, Jindra nejen plynule znakuje, takže se domluví v komunitě neslyšících, ale díky pravidelnému logopedickému cvičení a úpravě sluchadel je schopný se dorozumět i se slyšícími lidmi. Pěkně artikuluje, a pokud zrovna nepospíchá už-už aby to ze sebe vysypal, porozumí mu i cizí člověk.
„Nejdřív jsme museli vysvětlovat co je co, jak konkrétní věci vypadají a přiřadit k tomu znak a k tomu znaku slovo. Tohle je mrkev, takhle vypadá, takhle chutná, tohle je znak a říká se tomu mrkev. A nezopakujete to stokrát, ale tisíckrát. Jako to probíhá v rodině, když učíte malinké dítě mluvit.
Ale to, co miminkům stačí říkat při běžné komunikaci, musíme každý den pečlivě procvičovat,“ vysvětluje pěstounka, jak dosáhli tak obrovského vývojového skoku u svého přijatého syna.
Kolik taková péče denně zabere času? A jak takový nácvik probíhá, opakujete slova, nacvičujete doma před zrcadlem?

„Kdepak! To by mi Jindra nevydržel!“ směje se paní Zdeňka. „A ani mě by to moc nebavilo. Vždycky to musí být zároveň hra, zábava, legrace… Náš mrňous by jinak po dvou minutách ztratil pozornost. Je dobré hodně střídat podněty, chvíli si říkáme s obrázkovými kartičkami, pak nějakou hru, potom nějaká srandička, pak přejít před zrcadlo… děláme logopedii i cestou ve vlaku, hrajeme hry, do toho znakujeme. Už je naučený tak, že prakticky i v době, kdy si sám hraje, tak si přitom opakuje slova. Ale musí to být radost, jak pro něj, tak pro nás. Když viditelně rozumí tomu, že nás to baví a že on nás baví tím, že to správně říká, jde to skoro samo. Důležité je hodně chválit, i za to, že se snaží a zrovna se mu to nepovedlo. Tím je totiž motivovaný dlouhodobě, i když už to není tak nové.“

Výhodou pro paní Gašparíkovou bylo, že měla před přijetím Jindry již nějaké zkušenosti v komunikaci s neslyšícími a „oprášila“ lekce znakové řeči z mládí. Po příchodu Jindry (v té době ještě formou občasných hostitelských návštěv) začala navštěvovat kurzy znakového jazyka a zjišťovat a ověřovat si informace o péči o děti se sluchovým handicapem z různých dostupných zdrojů. Znakovku se začal dobrovolně učit také manžel a spontánně ji přejaly nejen obě starší děti, ale i blízcí přátelé rodiny.

„Ten mrňousek nám rozšířil obzory, ukázal nám oblasti života, ke kterým bychom se nebýt jeho asi ani nedostali. I moje děti začaly s Jindrou znakovat a dost je to baví,“ usmívá se kamarádka paní Gašparíkové. Sama je také pěstounkou se čtyřmi dětmi a rodiny spolu tráví mnoho času.
„Učím se od Jindry znaky pro různé věci, a pak to učím ve škole kamarádky. Holkám se to moc líbí a tak jsem ráda, že jim můžu ukázat něco zajímavého,“ libuje si také její desetiletá dcerka.
„A Jindra je zase rád, že je důležitý, i když je v téhle smečce skoro nejmladší,“ uzavírá pěstounka paní Gašparíková.
(Jméno dítěte bylo z důvodu ochrany osobních údajů změněno).

K prolomení bariér a nejistot ohledně handicapovaných dětí může pomoci i návštěva unikátní interaktivní výstavy „Naše cesta“, která umožňuje návštěvníkům prožít zkušenosti handicapovaných lidí v běžném všedním dni, zahrát si florbal na vozíku, vytisknout si jmenovku Braillovým písmem či vyzkoušet alternativní způsoby ovládání tabletu a dotykového telefonu. Děti ocení možnost vyzkoušet množství stolních i jiných her zaměřených na orientaci, paměť nebo motoriku. Výstavu již shlédlo (lépe řečeno na vlastní smysly prožilo) na 25 tisíc návštěvníků v Brně a nyní čeká dětské i dospělé hosty na pražském Výstavišti až do 30. listopadu 2014. Expozice nejen pobaví, ale také poučí a snad napomůže větší ohleduplnosti a respektu vůči handicapovaným lidem. A pokud některého z návštěvníků zážitek posune blíž směrem k úvahám o přijetí handicapovaného dítěte formou pěstounské péče, pak více než splnila svůj účel!
Bližší informace o unikátní prožitkové expozici naleznete zde:

http://vystavanasecesta.cz/o-vystave/

http://www.youtube.com/watch?v=d106IomU3yg

Na praktickou, nebo na univerzitu?

Komentář Martiny Vančákové, odborné garantky kampaně Hledáme rodiče, tentokrát o vzdělávání dětí v pěstounské péči.

Vzdělávání dětí, žijících v ústavní péči je velmi komplikovaným problémem. V první řadě, což dokazují i výzkumy, děti, které prošly raným traumatem anebo citovou deprivací, nedosahují v oblasti vzdělávání takových úspěchů, na jaké by jinak měly kapacitu. Neusnadňují jim to ani ústavní zařízení, které sice dbají na vzdělávání dětí obvykle více než jejich původní nefunkční rodiny, avšak mají omezené zdroje financí na zajištění vzdělávání svých svěřenců, případně je přednostně směřují do škol, zřízených přímo v zařízení, bez ohledu na osobní předpoklady a vzdělávací potřeby dětí. Není také mnoho prostoru pro to, aby se dětem při přípravě do školy někdo plně individuálně věnoval. A děti v ústavní péči mívají značně sníženou motivaci se učit – nemají pro koho. Jejich nezralé představy o „svobodném životě venku“ za zdmi dětského domova, je vedou k předčasnému ukončení vzdělávání a následným problémům v uplatnění na trhu práce.

Děti, které se dostanou do pěstounské péče, dosahují lepších výsledků jak v úspěšnosti a rozmanitosti ve vzdělávání, tak i v pozdějším uplatnění v zaměstnání. Pěstouni se dětem individuálně věnují, motivují je k lepším výsledkům, a děti samy se obvykle učí ochotněji, když cítí, že na jejich výsledcích někomu skutečně záleží. Děti v náhradních rodinách na rozdíl od těch v ústavu chápou reálněji, jaká mají nadání a jaké slabiny, co umějí a co se mohou naučit. Vnímají takzvanou „otevřenou budoucnost“, tedy naději na to, že si v životě budou moci vybrat, čím se budou živit, a mají věku přiměřenou představu, jak budou žít.

To potvrzuje i výpověď Lucie z pěstounské rodiny, která musela jako školačka bojovat s předsudky o tom, že je „nevzdělatelná“.  Lucie nakonec absolvovala několik vzdělávacích programů, zná své dovednosti, má dobré předpoklady dosáhnout uplatnění v rámci svých možností. V dětském domově by pravděpodobně srovnatelnou příležitost nedostala.

Rodina, to jsou společné chvíle u stolu

Z domu bych nikdy neutekla. Rodina, to jsou pro mě rodiče, příbuzní, sourozenci a společné chvíle u stolu, Vánoce,“ říká patnáctiletá Tereza, žijící v pěstounské rodině.

Sdílení zážitků, plánování, smích, povídání o drobných maličkostech stmeluje vztahy v každé rodině. „V dnešní hektické době je každý společný čas vzácností. Odečteme-li dobu strávenou v práci, ve škole, domácími povinnostmi, cestováním a nočním spánkem, na společné chvíle toho moc nezbude,“ uvádí zkušená psycholožka, pěstounka a maminka, Martina Vančáková.

Pro většinu rodin, kde rodiče pracují, jsou kromě víkendů a svátků jediným společným bodem chvíle strávené s rodinou při večeři. „U dětí, které prožily nedostatek lásky, jsou takové zážitky o to důležitější. Jsou to momenty, kdy každý člen může cítit sounáležitost s rodinou, cítit, že někam patří, že je tam, kde se může podělit o své radosti a úspěchy i svěřit se se svými těžkostmi. Jsou to často chvíle, kdy se společně plánují víkendy i rodinné finance, kdy se povídáním o pracovních i rodinných záležitostech děti mimovolně učí mnoho důležitého do života,“ říká psycholožka a odborná garantka kampaně Hledáme rodiče. Na závěr dodává: „Jsou to okamžiky, které mohou zažít pouze v rodině.“

Příběhy pěstounských rodin v Blesku

V deníku Blesk  se bude v následujících týdnech objevovat série článků o pěstounské péči. V pondělním vydání jste si mohli přečíst příběh rodiny Krejčíkových a potencionální zájemci o náhradní rodinnou péči zde také nalezli kontakt na naší bezplatnou telefonní linku i na naše webové stráky.
blesk_pestouni_2

Ke svým dětem jsme si vzali další dvě

Zajímá-li vás téma pěstounství a chcete vědět, jak to u pěstounů chodí, přečtěte si článek z nového čísla týdeníku Překvapení. Paní Jana musela ujít kus životní cesty, ale s každým úsměvem, slzou, rýmou, teplotou, odřeným kolenem dětí, se rodina sbližovala víc a víc.

Milujeme je všechny

Mám báječného manžela a čtyři děti, přesto je naše rodina neobyčejná. Dvě z našich dětí se totiž narodily jiným rodičům, ale milujeme je stejně jako ty vlastní.

Na Bětušku jsme s manželem čekali skoro dva roky. Když přišla na svět, zrovna jsme rekonstruovali dům, a díky tomu od narození nejlépe usínala za zvuku vrtačky. To Šimon, který se narodil necelé tři roky po ní, pro změnu nespal zpočátku skoro vůbec a chtěl se jen bavit. Rodičovství jsme si s mužem užívali, ale přesto nám něco chybělo. Uvnitř jsme oba cítili, že máme místo u stolu i v srdci.

Paní Zubatá nepřišla

„Není žádný důvod, proč nepřijmout do rodiny dítě, které nás potřebuje,“ ujistili jsme se vzájemně, přičemž jsme navázali na debaty, které jsme vedli ještě před svatbou. I když se nám narodily dvě krásné, zdravé děti, naše rozhodnutí vzít si cizí do pěstounské péče se nezměnilo. Zbývalo jen rozhodnout kdy a jak! Když byly Šimonkovi dva roky, obrátili jsme se na místní příslušný odbor sociálně právní ochrany dětí, napsali jsme životopis, vyplnili údaje o sobě, představy o dítěti a přinesli jsme potvrzení od lékaře o zdravotní způsobilosti. „Zítra přijde poprvé sociální pracovnice na návštěvu,“ říkali jsme si a byli oba značně nervózní, a snad i žárovky jsme cídili zevnitř. Ale u dveří nezazvonila žádná paní Zubatá, jak ji známe z filmu Kolja. Sociální pracovnice si s námi pěkně povídala, neotvírala nám lednici ani nelezla do skříní. Když odešla, byli jsme „v očekávání“! Následné psychologické vyšetření mi přišlo zvláštní, odborník odkrýval naše nitro, minulost, zkoumal naše manželství. Věděli jsme ale, že tím chrání před dalším zklamáním děti, jež chceme přijmout. „Za co vás manžel naposledy pochválil?“ ptal se mě, a docela mě tím i pobavil. Velmi přínosný byl několikadenní kurz plný informací a intenzivních zážitků pěstounek. „Zraňuje vás, když lidé odmítají vaše děti, protože jsou romské?“ ptali se jich, a ony popravdě odpovídaly: „Ano.“ Uklidnilo mě to, věděla jsem, že mě by to také zraňovalo, ale i tak mohu být pěstounkou.

Milující a všeobjímající matka

„Život se nám začíná měnit,“ shodli jsme se s mužem, když jsme se dozvěděli, že pro nás mají chlapečka. Seznámili jsme se s jeho situací a po jedné krátké návštěvě v dětském domově jsme si Mirečka přivezli domů. Začátky ale rozhodně nebyly lehké! Chlapce poznamenal život v kojeneckém ústavu, byl plachý, nechtěl komunikovat a nenechal na sebe sáhnout. V noci bušil hlavou do polštáře a plakal. Sociálně byl na úrovni jednoho roku, ale mentálně a motoricky na úrovni svých tří let. Neustále jsme ho odněkud sundávali, něco mu brali z ruky, aby si nějak neublížil. Přidám-li k tomu příznaky deprivace z ústavu a jeho citovou vyprahlost, není divu, že jsme s mužem došli až téměř k úplnému vyčerpání. Společným soužitím se ale Míra začal zázračně proměňovat a vyrůstá z něj úžasný, bystrý kluk. Jako druhá přišla do naší rodiny Monička, která měla a má skvělou babičku, jež se o ni starala. Nejdříve k nám domů jezdily na společné návštěvy, později jsme si Moničku brali sami. Návštěvy se prodlužovaly, až u nás jednoho dne dívenka zůstala. Zvykla si rychle a my se zase museli srovnat s tím, že tohle dítě dokáže být na několika místech najednou. „Nejvíce mě v začátcích s Mírou zaskočilo, že jsem při větší zátěži nedokázala být tak milující a všeobjímající matka, jak jsem si myslela,“ svěřila jsem se manželovi, a myslím, že to je přirozené. Poznávání vlastních limitů pro mě bylo a dodnes je velkou výzvou. Děti miluju všechny, ale s Mirečkem a Moničkou jsem musela ujít kus životní cesty, abych je cele přijala a milovala jako vlastní. S každým úsměvem, slzou, rýmou, teplotou, odřeným kolenem jsme se sbližovali víc a víc. Dnes už vnitřně rozdíl necítím, jsou to prostě moje děti a skoro denně mě něčím dojímají. Nejvíce ve mně „zůstávají“ obyčejné situace. Dodnes vidím, jak ke mně Míra běží přes celou chodbu ve škole a říká: „Vypadl mi první zub!“ Mám ráda, když se ke mně Monička přitulí nebo když celá rodina zapalujeme adventní věnec. Hřeje mě u srdce, že Míra s Moničkou mohou prožívat každodenní normální život v rodině.

Noví příbuzní

Finanční situaci ani nemá cenu zmiňovat, manžel samozřejmě pracuje. Já si příspěvku od státu moc cením, protože díky němu pracuji na zkrácený úvazek, a mohu se tak dětem plně věnovat. Bez zaměstnání nás obou bychom ale takto početnou rodinu neuživili a nemohli bychom dětem poskytnout vše, co k dobrému vývoji potřebují. Podstatné také je, že Bětuška se Šimonkem přijali své nové sourozence naprosto přirozeně a jsou jedna velká parta. Občas se perou a hašteří, závidí si a žárlí na sebe, ale většinou se k sobě chovají hezky. Pomáhají si, hrají si a táhnou za jeden provaz. Rádi trávíme společný čas celá rodina, jezdíme na výlety a na kole, hrajeme na zahradě ping-pong, děláme táboráky. Tři starší děti chodí do školy a dělají nám velkou radost. Navíc hrají na hudební nástroje, vlastně je u nás pořád dost veselo. S každým přijatým dítětem byla naše rodina obohacena o jejich původní rodinu. Mireček měl intenzivní a krásný vztah se svým tatínkem, který péči o něj nezvládal, ale měl ho rád. Vídali se často, on nás respektoval jako rodiče svého syna a stal se součástí naší širší rodiny. Před dvěma lety bohužel při nehodě zemřel. Po jeho smrti jsme se setkali s dalšími členy rodiny a Míra poznal i svoji biologickou maminku, které posílám zprávy, jak se mu daří. Monička přivedla do naší rodiny svou babičku a tetu a ony si berou na víkendy postupně všechny naše děti. Vídáme se s nimi rádi, stejně jako s našimi příbuznými. Monička se také občas vídá se svou maminkou a mají se rády. Sama jsem si tak ověřila, že kontakty s původní rodinou jsou pro děti obvykle velkým přínosem. Zároveň ale dítě potřebuje vědět, kam patří, kde je doma, kde na něho čeká „náhradní rodina“ radím z vlastní zkušenosti a dodávám: Pěstounství je náročný, ale nádherný úkol. Nezůstávejte v něm sami a udržte si své koníčky. Najděte si přátele, u nichž se můžete občas vyplakat, a oni vás neodsoudí. A pak se nevzdávejte a odhodlaně se pusťte do toho, stojí to za to!
Jana Luhanová, Čelákovice

Kdo se může stát pěstounem?

Každý jedinec nebo pár starší 18 let s dostatečnou psychickou i fyzickou zralostí. Pěstoun by měl být připravený starat se o cizí dítě a přijímat ho se všemi jeho zvláštnostmi, potřebami i problémy. Měl by být schopný spolupráce se sociální pracovnicí a dalšími odborníky. Důležité je dítě milovat, ale ne vlastnit, respektovat vztah s jeho biologickou rodinou a pomáhat mu udržovat s ní kontakt. Pokud jde o pár, měl by žít v dlouhodobě stabilním partnerském vztahu. Více informací v Rodinném centru Routa – www.rc-routa.cz

Rodinné centrum Routa

Paní Luhanová zde koordinuje všechny projekty, které se věnují náhradní rodinné péči. Centrum pořádá pro pěstouny odborné semináře, pomáhá jim najít odbornou pomoc a kontakty s původní rodinou. Zajišťuje péči o děti (tzv. respitní, odlehčovací péče) tak, aby si mohli pěstouni občas odpočinout. Každou rodinu pracovník centra navštěvuje, naslouchá jí a podporuje.

Zdroj: Překvapení | 10.11.2014 | Strana: 26 | Autor: Šárka Jansová

Pěstounská péče je mnohem náročnější, než jsem čekala a má mnohem větší smysl, než jsem si myslela.

Nabízíme vám rozhovor o pěstounské rodině, která přijala před 11 lety do rodiny dva chlapce ve věku 8 a 10 let, nyní dospělé mladé muže. Paní Miluše líčí svůj příběh s časovým odstupem, otevřeně a bez příkras. Mluví o těžké pubertě hochů, v průběhu které si celá rodina sáhla na dno svých psychických sil. Pěstounka přesto vždy věřila, že z dětí vyrostou slušní lidé, kteří nebudou žít na pokraji společnosti. Dnes ji těší, že kluci zůstali součástí rodiny a vracejí se domů. Žijí si svůj dospělý život, pomáhají si, chodí do zaměstnání, milují a jsou milováni.
rodina_bacovska

Jak Vás napadlo vzít si do pěstounské péče dítě? Co byl ten první krok?

Ten moment si přesně vybavuji. Bylo to v březnu roku 2003. Dcera Renáta, v té době dvaceti-dvouletá, čerstvě zaměstnaná, mi sdělila, že se rozhodla přispívat dívce z Ghany na vzdělání. Ukázala mi fotku dívenky a já si v duchu položila otázku: „Proč vlastně nikomu dosud nepomáháme“? Já, manžel a naše 3 děti, každý jednotlivě jsme si na otázku odpověděli a došli jsme k závěru, že chceme a můžeme někomu nabídnout pomoc. Informace ohledně pěstounství jsme si hledali na internetu. Vše se dalo do pohybu zavoláním na sociální odbor v Mladé Boleslavi.

Co se dělo potom, když jste podala žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

My jsme podali žádost na Magistrát města Mladá Boleslav v dubnu 2003. Tímto jsme se zařadili do evidence žadatelů. 14. 8. 2003 jsme dostali vyrozumění, že jsme vhodnými osobami stát se pěstouny Kamila(10 let) a Daniela (8,5let). S dětmi jsme se seznámili 26. 8. 2003, tomuto setkání předcházela různá šetření ze sociálního odboru Magistrátu města Mladá Boleslav a několik našich návštěv sociálního odboru Krajského úřadu v Praze.

Poznala jste „své“ děti ještě dřív, než jste s nimi začali bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba?

Ano, předcházela tomu jedna naše návštěva v dětské domově a dva víkendové pobyty dětí u nás doma. Seznamovací doba měla být delší, několika měsíční. Činili jsme ale nátlak na ředitele i sociální odbor, aby chlapci mohli s námi bydlet co nejdříve. Nedělalo jim dobře cestování a také jsme chtěli, aby začali chodit do nové školy hned po zahájení školního roku. Určitě jsme přihlíželi ke vzájemným sympatiím. Měli jsme štěstí, navzájem jsme si padli do oka. Chlapci už po prvním víkendovém pobytu o nás v dětském domově mluvili jako o tatínkovi a mamince.

Mohla jste mít nějaké požadavky nebo se prostě dítě někomu přidělí?

U vyplňování dotazníků seděla celá naše rodina a měli jsme nakonec požadavky dva. Nechtěli jsme pečovat o dítě s vážným zdravotním poškozením, na tuto náročnou péči jsme se necítili, a mladší dcera nechtěla přijmout do rodiny romské dítě, protože s touto komunitou neměla dobrou zkušenost v raném dětství. Po chvilce si to sice rozmyslela, ale dala jsem na její první intuici a o romské dítě jsme nežádali.

Když se člověk rozhodne být pěstounkou, na jak dlouhou dobu to je?

Právně je to záležitost časově omezená. Ale jinak to je na celý život. Vždy budou tyto děti součástí našich srdcí, ať už s námi budou, či nikoli. Je to naprosto stejné jako ve vztahu k biologickým dětem.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet? Na co je dobré být připraven?

Dopředu si můžeme promyslet mnohé a být teoreticky připraven na cokoli. Ve skutečnosti ale promyšlené může být zcela nefunkční a i dobrá teorie může zcela selhat. Z toho potom může pramenit pocit selhání, zklamání, úzkosti. Snažte se pochopit, že nemůžete předělávat děti k obrazu svému, že se můžete pouze pokusit zbavit je toho, s čím by žít neměli. S ostatním se musíte smířit. Doporučuji si načíst literaturu na téma pěstounství a účastnit se setkání pěstounských rodin.

Z čeho jste vy konkrétně měla největší strach a na co jste se naopak nejvíce těšila?

Největší strach jsem měla z toho, aby naše rozhodnutí, vzít si děti do pěstounské péče, nikomu z rodiny neublížilo a podařilo se nám z dětí vychovat slušné lidi. Všichni jsme si sáhli na dno svých psychických sil. Prožili jsme mnoho bolesti, zklamání, beznaděje. Řešili jsme mnoho závažných výchovných problémů, přestupků na samotné hranici zákona i za zákonem. Ale také jsme se, jako rodina, společně radovali a veselili a nahlédli do zcela jiných světů prostřednictvím dětských domovů, diagnostických ústavů, psychiatrů, psychologů, soudů. Dá se tedy říci, že se strach vyplnil částečně. A na co jsem se nejvíce těšila? Na to, že se děti budou domů vracet, že alespoň něco si z rodiny převezmou, že budou slušně žít. A toto se mi splnilo. Součástí rodiny jsou stále. Jsou z nich slušní lidé, nežijí na pokraji společnosti. Jsou milováni a milují.

Splnila pěstounská péče vaše očekávání?

Pěstounská péče moje očekávání předčila. Je mnohem náročnější, než si člověk může představit a má mnohem větší smysl, než jsem si myslela.

Podporoval Vás manžel při rozhodování o pěstounské péči?
První reakce manžela byla zcela přirozená, vlastní mužům. „A budeme na to mít?“ Bez souhlasu manžela a dětí bych do pěstounství nešla, všichni rodinní příslušníci musí být zajedno. Musí se do toho jít srdcem, přesvědčením.

Co Vám na Vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Bydlíme na vesnici. Přijetí bylo velmi kladné. Mnozí nám pomáhali a fandili nám. S negativní reakcí jsme se setkávali pouze tehdy, když jsme řešili něco závažného. Na otázku „Stojí Vám ty problémy zato?“ jsme odpovídali: „Stojí. Kluky máme rádi a oni nás. Žijeme v naději, že vše špatné se v dobré obrátí.“

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Na začátku je to náročnější, protože je potřeba seznámit nové členy rodiny nejenom s tím, jak to v rodině funguje, ale i s tím, jak to funguje ve společnosti vůbec. To, co učíte děti v předškolním věku, jsme my učili chlapce ve věku 10 a 8 ½. Jako příklad mohu uvést nevhodné chování ve veřejných prostředcích, na ulici, k sobě navzájem. Nedodržování návyků, hranic a pravidel bylo pro ně naprosto přirozené. Bylo toho hodně k učení, dostavily se úspěchy a naopak něco se nedařilo vůbec. Vždy při „průseru“ jsme si mysleli, že to je ten průser největší a poslední, že již větší a další nepřijde. Ale on přišel a přišel ještě horší. Na začátku toho bylo hodně, ale nejnáročnějším obdobím v našem případě byla puberta chlapců.

Jaké mají vaše děti vztahy mezi sebou? Jaké mají zájmy?

Děti rády sportovaly, hrály na hudební nástroje, zajímaly se o mnohé. Sport jim umožňovaly místní podmínky. K dispozici byl zdarma tenisový kurt, fotbalové hřiště, v zimě zamrzlý rybník a kdykoli možná cyklistika v Českém ráji. K sportu byli vedeni i kluci. Nejraději hráli fotbal. Vztahy mezi dětmi biologickými jsou bezkonfliktní. I vztahy mezi biologickými a pěstounskými dětmi jsou velmi dobré. Konfliktní vztah jsem poznala až u pěstounských dětí mezi sebou. Bála jsem se, že jednou dojde k nejhoršímu a že např. vzájemné škrcení jeden z chlapců nepřežije. Jeden čas jsme si mysleli, zda by pro ně samotné nebylo lepším řešením umístění každého hocha v jiné rodině. Nyní již z toho vyrostli a chovají se k sobě slušně, pomáhají si, navštěvují se.

Jak jste zvládala péči o velkou rodinu?

Zvládala, myslím si. Když jsem měla před sebou vyrovnaný jeden metr prádla, říkávala jsem si, že je lepší žehlit metr, než nemít komu žehlit. Když jsem navařila jídla plné hrnce a vše se s chutí snědlo, bylo to nejlepší vyznamenání pro kuchařku. Pečování o rodinu mě bavilo, uspokojovalo. Mít méně času je i výhodou. Nezabýváte se blbostmi, malichernostmi, téměř jsem nesledovala TV, raději jsem si v klidu četla nebo poslouchala hudbu. Vše je ale dočasné. Nyní mám času na rozdávání.

Co Vám dělá největší radost? Co byste si přála?

Největší radost mám z toho, že kluci patří stále do naší rodiny, a to i když museli v roce 2009 načas do ústavní péče kvůli kázeňským prohřeškům. Že poznali lásku a předávají ji dál. Že od nástupu do zaměstnání pracují, že nežijí na kraji společnosti. Přeji si, aby těžké rané dětství bylo tím nejtěžším, co je potkalo. Aby žili tak, jak si sami budou přát.

Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Hlubší poznání sama sebe a druhých. Poznala jsem, že se mohu starat o cizí lidi. Rozumím více slovu rasizmus. Seznámila jsem se s úžasnými lidmi. Na problémy se dívám s větším nadhledem, jsem ještě více trpělivá. Poznala jsem, že velice důležité je pro rodinu mít společné zážitky, prožitky. Že život je spojen s velkým odpouštěním, že i přes ztráty musíme dávat lásku a stále kráčet vpřed.
Pěstounská péče mi bohužel vzala duševní klid a vyrovnanost.

Viděli jste pokrok, který děti udělaly v rodině?

Samozřejmě, mnohokrát. S úsměvem vzpomínám na učení smrkat do kapesníku. Zdravení spoluobčanů. Nehladit každého psa, kterého vidím…

Co si myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby se dětem dobře dařilo v životě?

Nevím, co je nejdůležitější. Vím, že shoda mnoha náhod a skutečností ovlivňuje naše životy. Aby se dětem i nám dařilo dobře, k tomu se musíme hlavně my sami přičinit. Svou prací, chováním… Ale ani to není zárukou dobrého života. A nakonec pod dobrým životem si představuje každý něco jiného, každý dle svého žebříčku hodnot. A ten se během života mění. Určitě dobré je mít zázemí, přátele, mít na koho se obrátit.

Jaký by podle Vás měl být „ideální“ kandidát na pěstounství? Jaké vlastnosti by měl mít?

To si netroufnu specifikovat. A dokonce si myslím, že snad ani není možné toto definovat. Protože každé dítě je jedinečné. Výchova, která může být ideální pro jednoho, nemusí být vhodná pro druhého. Někdo potřebuje tvrdý řád, disciplinu, druhý ne. Určitě ale všichni potřebují dostávat lásku. Pěstoun musí být určitě empatický, milující, trpělivý, musí umět odpouštět a dávat novou šanci.

Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič? Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze?

Já osobně jsem nepotkala pěstouna, který by péči dělal pro peníze. Je to tak náročné, že se to penězi zaplatit nedá.

Miluše Bacovská

  • Narodila se 11.6. 1961 v Mladé Boleslavi
  • Pěstounkou se stala v září 2003
  • Během pěstounské péče pracovala jako OSVČ (účetní a daňové poradenství) a finanční účetní. Nyní je nezaměstnaná.
  • V současné době jsou všechny děti již dospělé, mají svoje domácnosti, 2 byly vychované v pěstounské péči, 3 jsou biologické.
  • Má ráda knihy, hudbu, dokumentární filmy. Zajímá se o svět a dění kolem, kulturu. Váží si každého nového poznání a setkání.

Dítě v náhradní rodině potřebuje znát svůj původ

Pokud jste dosud neměli příležitost, můžete si zde přečíst rozhovor Martiny Vančákové,  který minulý týden poskytla internetovému deníku ŽENA-IN.

Naše děti jsou smyslem našich životů. Milujeme je, v jejich žilách koluje naše krev, jsou naší budoucností. Co když se ale staráme o děti, které jsme neporodily? I takoví lidé mezi námi žijí. Jako například paní Martina Vančáková, jež je maminkou čtyř dětí, z nichž dvě romské má v pěstounské péči…

Mgr. Martina Vančáková je neobyčejnou ženou. Svůj život zasvětila dětem. Je psycholožkou a rodinnou poradkyní, maminkou čtyř dětí, z nichž dvě romské má v pěstounské péči. Je jedním z odborných garantů kampaně Hledáme rodiče.cz, realizované Nadačním fondem J&T. Školí pěstouny i žadatele o náhradní rodinnou péči, pracuje s náhradními rodiči, přednáší široké i odborné veřejnosti. Též je zakladatelkou celorepublikového projektu pro náhradní rodiny s romskými dětmi Naše romské dítě ve Středisku náhradní rodinné péče v Praze. Stíhá toho zkrátka až neuvěřitelně mnoho. Udělala si čas i na nás, aby si s námi nejen o institutu náhradní rodinné péče popovídala

Paní Vančáková, jak jsem již v úvodu zmínila, pracujete v Nadačním fondu J&T, který pomáhá pěstounům. Můžete nám o vašem fondu sdělit více?

Nadační fond J&Tje iniciátorem kampaně „Hledáme rodiče“ a rozvoji pěstounské péče v České republice a na Slovensku se věnuje již řadu let. Vedle pomoci ohroženým rodinám a dětem v náhradní rodinné péči se Nadační fond J&T věnuje i dalším aktivitám sociálního charakteru.

Vaše organizace náhradní rodinnou péči taktéž zprostředkovává?

Ne, to nikoliv. Zprostředkovatelem náhradní rodinné péče mohou být v Česku pouze příslušné státní úřady.

Paní Vančáková, vysvětlete nám všem, jaký je rozdíl mezi pěstounskou péčí a osvojením dítěte?

Osvojení (neboli adopce) je institutem, kdy osvojitelé (tedy adoptivní rodiče) přijmou dítě za své. Po osvojení je po právní stránce dítě výhradně v jejich péči. Ztrácí tedy vazbu na své původní, biologické rodiče. Pěstounská péče je ale služba dítěti – pěstouni nabízejí dítěti zázemí, když jeho biologičtí rodiče nějakým způsobem nefungují tak, jak by měli, když se o dítě nechtějí anebo nemohou starat, mají třeba závažnou chorobu, duševní poruchu či zásadní problémy, které jim neumožní dítě řádně vychovávat. Vazba na biologické rodiče není ale v tomto případě přerušena.

Před naší schůzkou jsem si vyhledala, že taktéž existuje institut pěstounství na přechodnou dobu. Jak pěstouni fungují v tomto případě?

Pěstounská péče na přechodnou dobu je prakticky takovým profesionálním rodičovstvím. Pěstouni přijímají dítě v krizi a pouze na nejnutnější dobu, která by neměla přesáhnout 12 měsíců. Dítě je v jejich péči pouze do té doby, dokud si biologická rodina nevyřeší podmínky, jež umožní návrat dítěte domů. Pokud to není možno, přechází dítě k osvojitelům nebo dlouhodobým pěstounům, v jejichž rodině pak vyrůstá.

Tento rok vstoupila v účinnost novela občanského zákoníku, která zásadním způsobem změnila vztah mezi náhradními a biologickými rodiči, je tomu tak?

Ano, je, na základě této novelizace občanského zákoníku by měli osvojitelé svým dětem sdělit, že jsou adoptované, a to do doby, než zahájí povinnou školní docházku. Nově jim to od počátku tohoto roku ukládá zákon. A v případě pěstounské péče je kladen větší důraz na kontakt s biologickou rodinou.

Považujete to za správný krok?

Ano, neboť z hlediska zdravého duševního vývoje dítěte je důležité, aby vědělo a přijalo jako fakt, že se narodilo někomu jinému. Dítě to v předškolním věku zaintegruje bez problémů do své identity a nevyvstane pak problém, že by dramaticky hledalo své biologické rodiče. To se obvykle stává, pakliže dítě nic netuší a o svém osvojení se dozví například až v pubertě.

Vy osobně jste, paní Vančáková, participovala na dalším právním dokumentu, jež se týká dětí, že?

Připomínkovali jsme novelu zákona sociálně-právní ochrany dětí z roku 2013, která také značným způsobem upravuje náhradní rodinnou péči. Tato novela totiž jednoznačně nastavila podmínky sociálně-právní ochrany dětí, péče o dítě, které nemá rodinné zázemí, zabývá se ohroženými rodinami apod. Snaha tohoto zákona je předně v tom, aby děti vyrůstaly v biologické rodině. Také vymezuje pojem pěstounská péče na přechodnou dobu, o níž jsme již mluvily, a jasně hovoří o tom, že náhradní rodinná péče musí mít přednost před ústavní péčí. Což znamená, že je žádané, aby děti nepřebývaly v kojeneckých ústavech, dětských domovech a podobných institucích, ale v rodinách. Předně vlastních, a pokud to není možné, pak v náhradních.

Říkala jste, že snahou zákona je akcentovat práva biologické rodiny, co to tedy vlastně v praxi znamená?

Novela výslovně upřednostňuje biologickou rodinu – dítě nesmí být od rodičů odebráno, pokud nebyly vyčerpány veškeré možnosti pomoci rodině (bydlení, psychologická pomoc, finanční podpora atd.). Výjimkou je samozřejmě ochrana dítěte před prokázaným týráním nebo zneužíváním.

Z výše uvedených novelizací tedy vlastně vyplývá, že současné zákony daleko více zdůrazňují biologickou vazbu rodičů a dětí. Může se tedy stát, že biologická matka zažádá soud o navrácení svého dítěte zpět do péče?

Ano, přesně tak. Oba zákony vlastně říkají, že dítě má právo znát své biologické rodiče a má právo na kontakt s nimi. Pokud žije v pěstounské péči a biologická rodina si zažádá o návrat dítěte do své péče z důvodu upravení podmínek pro péči o dítě, soud jí v oprávněných případech vyhoví. Dříve tomu tak nebylo, děti se z pěstounské péče ke svým biologickým rodičům vracely minimálně. Dnes má ale biologická vazba přednost. Je tedy daleko větší pravděpodobnost, že dítě bude do své původní rodiny navráceno.

Vy sama máte již osm let v pěstounské péči dvě děti. Jak tuto novelu vnímáte? Bojíte se, že o své děti přijdete?

Když jsme si naše dvě děti před osmi lety brali, šli jsme do toho s tím, že je možné, že si je jejich biologická matka brzy vezme zpátky k sobě. Věděli jsme, že se snažila upravit si špatné životní podmínky, ale nepodařilo se to. Děti zůstaly tedy u nás a teď už je bereme jako vlastní. Pokud to vezmu lidsky, bylo by pro mne nyní po osmi letech samozřejmě jen těžko představitelné, kdyby od nás měly odejít. Musíme ale počítat s tím, že ta možnost tam někde je – jsme pěstouni, ne osvojitelé.

Děkujeme vám za rozhovor!

Zaujal Vás tento článek a sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Potřebné informace naleznete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné infolince 800 888 245.

zena-in.cz | 25.11.2014 | Rubrika: Děti | Autor: Veronika Pavlíková

zena-in_m_vancakova