Přinášíme vám další příběh konkrétní pěstounské rodiny. Tentokrát se s námi o své zkušenosti podělila Zdenka Čurdová, pěstounka tříleté holčičky s těžkým zdravotním postižením. Ráda by do konce roku 2015 přijala do pěstounské péče další zdravotně znevýhodněné dítě.

Zdenka vystudovala VŠ se zaměřením na sociální problematiku a otázka pěstounství ji napadla už tehdy. Začala spolupracovat s tamějším dětským domovem, pomalu si „osahávala“ prostředí. Svou diplomovou a později i dizertační práci zaměřila právě na náhradní rodinnou péči.

Po ukončení studia na VŠ jste se rozhodla podat žádost o svěření dítěte do pěstounské péče na obecním úřadě. Co se dělo bezprostředně potom?

Doba od podání žádosti k zařazení do registru vhodných pěstounů nebyla vůbec jednoduchá a krátká. Život mi připravil několik trápení, ať již týkajících se mého zdravotního stavu, nebo partnerského života. Toto bylo asi také důvodem, proč trvalo mé zařazení mezi vhodné pěstouny tak dlouho. Nechtěla jsem se smířit s prvním verdiktem, kdy mě posudková lékařka nedoporučila a bojovala jsem dál. Udělala jsem maximum věcí, abych jednou pěstounskou mohla být. Nejhorší pak bylo čekání na vhodné dítě a telefonáty na krajský úřad, kde jsem stále jen slyšela, že děti nejsou.

Každý, kdo se chce vydat touto cestou, musí projít školením. Jak školení probíhalo a bylo podle vás potřebné?

Školení bylo velmi dobré a kvalitní. Naši skupinu tvořili jen samí zájemci o pěstounskou péči, o to to bylo jednodušší. Co mi na školení chybělo, byla samotná návštěva nějakého zařízení pro děti, dětského centra nebo dětského domova. Praktické naopak byla setkání s „opravdovými pěstouny“, kteří již povídali ze svých zkušeností a mohli jsme se ptát na jejich čekání a začátky. Žádné školení vás ale nepřipraví na realitu života.

Poznala jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začala bydlet?

Ano poznala. Po seznámení se s dokumentací děvčátka jsem se rozhodla pro její návštěvu v dětském centru. Poprvé jsem za ní byla na dva dny, strávily jsme spolu asi 3 hodiny denně. Nebyla jsem rozhodnutá na 100 %, proto jsem si domluvila další čtyřdenní pobyt v zařízení. Mezitím jsem sháněla informace o postižení děvčátka, nemocech, co je možné očekávat, s čím je třeba počítat. Poté, co jsem se rozhodla holčičku přijmout, následoval další pobyt v dětském centru, kdy jsme již nebyly vázané na skupinku, organizovala jsem si vše sama a po pěti dnech jsem si už Vanessku odvážela domů.

Mohla jste si dát nějaké požadavky nebo mít přání, nebo se prostě dítě k někomu přidělí?

Ano, při podávání žádosti jsem měla požadavek na holčičku do tří let většinového etnika, později jsem poupravila věk na maximálně pět let. V postižení a nemocech jsem byla velmi tolerantní, jediný požadavek byl, aby byla chodící. Nevadilo mi postižené dítě ani vážněji nemocné.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Promyslet by si měl, jestli na to má psychicky, vychovávat dítě, o jehož minulosti ví pramálo nebo vůbec nic, taktéž o jeho rodině, genech. Měl by si umět odpovědět na otázku, zda takové dítě dokáže milovat se vším všudy. Připravit by se měl na spousty problémů, které pěstounská péče přináší. Jedná se např. o shánění zákonných zástupců, je-li třeba nějakého zdravotního zákroku, nějakého zásadního rozhodnutí, které se týká dítěte. Měl by se připravit, že jeho rodina nebude nikdy stejná, jako jsou jiné rodiny, že do rodiny bude stále vstupovat sociální pracovník na kontroly, dále klíčový pracovník organizace, se kterou uzavřel smlouvu. Měl by být také připraven na situaci, že v tuto chvíli pěstounství nemá dobrou prestiž, je znevažováno mnohými neznalci, ale i politiky. V neposlední řadě by se měl připravit na biologickou rodinu dítěte a možné setkávání s ní.

Co vám na vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Zprvu bylo okolí trochu zaskočeno, sama vlastní děti nemám. Pak mi ale začalo fandit i přesto, že jsem samožadatelka. V tuto chvíli mi hodně pomáhají mí rodiče, za což jim děkuji.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Ano, žádné školení vás nepřipraví na situaci, kdy si dítě přivezete domů. Najednou přijde tvrdá realita, ať již boj s neznalými úředníky, nebo „zmatené“ dítě, které se ocitlo ve zcela jiném prostředí, bez jakýchkoliv záchytných bodů. Vytrhli jsme ho odněkud, kde žilo ve stereotypu, bez výraznějších podnětů. Nyní mu nabízíme vše nové, spoustu pozornosti, nových tváří, ale i náruč, na kterou nebylo zvyklé a dítě se přitom neumí chovat ani mazlit. Neví, že každé jídlo se musí nejprve nakoupit a pak připravit, že rohlík nebude ráno ležet namazaný na stolečku, stejně tak oběd a večeře.

Jak zvládáte péči o Vanessku? Máte čas i na sebe?

Jsme zatím malá rodina, Vanessce jsou tři a čtvrt roku, ale vzhledem k tomu, že jsem na všechno sama, tak někdy taky nestíhám. Čas sama na sebe? Můžu říct, že v prvním roce fungování vůbec.

Co Vám dělá největší radost? Co byste si přála? Na co se nyní těšíte?

Radost mi dělá úsměv Vanessky, její mudrování a vyprávění, její láska ke knihám a ke zvířatům. Velkou radost mi dělá to, když vidím, kolik se toho za rok naučila a jak je šikovná. Přála bych si přijmout ještě jedno dítě, proto se nyní stěhujeme do většího bytu, abychom byly připravené. Na to se sice netěším, ale představa, že tam budou pobíhat dvě děti, mi za to stojí.

Viděla jste pokrok, který holčička udělala v rodině?

Vidím ho snad každý den a někdy si představuji, jak by na tom malá byla, kdyby zůstala v ústavu. Do dětského domova neměla šanci se se svým handicapem dostat, jak mi později v dětském centru řekli. Překvapila mě rychlým rozvojem ve všech oblastech v brzké době po příjezdu domů. Doma se naučila mluvit, hrát si, pomáhat i zlobit. Naučila se chovat a mazlit se, několikrát za den si o to říct. Kojenecké ústavy nejsou to pravé, kam by mělo odložené či odebrané dítě jít.

Jaký máte názor na pěstounskou péči na přechodnou dobu, tzv. krátkodobou?

Myslím si, že je fajn, a druhé dítě bych chtěla od „přechodňáků“. Domnívám se totiž, že dítě od nich bude vymazlené, spokojenější, vývojově se bude rovnat normě, protože bude z podnětného prostředí. Děti potřebují, aby je měl někdo rád, miloval je a věnoval se jim, naučil je starat se o sebe a pomáhat druhým. Naučil je dělit se s ostatními, naučil je, že normální je chodit do práce a dostávat za to přiměřenou odměnu. Naučil je být nezávislými a samostatnými. Čím dříve se dítě dostane do fungující rodiny, tím méně traumat utrpí ať již z původní rodiny, či z ústavu.

Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič? Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující?

Z mého pohledu nemůže být pěstoun profesionál. City přeci nemohou jít stranou, jestliže mám vychovávat dítě s láskou, mám s ním navázat užší vztah, aby mi mohlo důvěřovat. Já určitě profesionál být v této pozici nechci, chci být především rodič. Byla bych velice ráda, kdybychom spolu udržovaly vztah napořád. Co se služeb týče, pěstounkou jsem teprve něco málo přes rok, ale očekávala jsem větší pomoc a doprovázení bezprostředně po převzetí dítěte od organizace, se kterou jsem uzavřela smlouvu. Té se mi bohužel nedostalo. Umím si představit, že bude pořádáno více akcí pro pěstouny, kde se budou mít šanci seznámit a podělit se o své zkušenosti. Toto mi dost chybí. O pěstounství se nemohu bavit s kdekým a pomohlo by mi sdílení s ostatními.

Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze?

Dle mého názoru pěstounství nelze dělat pro peníze. Odměna pěstouna, kterou někdo stanovil, v současné době nedosahuje ani minimální mzdy! Je to zodpovědná práce, kterou musíte dělat 24 hodin denně.

Co vám pěstounství dalo a co vzalo?

Dalo mi pokoru, trpělivost, jiný pohled na svět, radost ze života, zodpovědnost. Vzalo mi část soukromí.

Zdenka Čurdová

• Narodila se v roce 1974 ve Frýdlantu.
• Dříve pracovala jako zdravotní sestra, pak vzhledem ke zdravotnímu stavu jí byl přiznán invalidní důchod. Po studium na VŠ pracovala jako poradce v Občanské poradně, poté jako asistent na VŠ, v současné chvíli pracuje jako webový poradce pro společnost Aperio a jako knihovnice.
• Pěstounskou se stala v únoru 2013.
• V tuto chvíli se stará o jedno dítě, tříletou holčičku, která je osobou s těžkým zdravotním postižením, většinového etnika. Do konce roku 2015 by ráda přijala další zdravotně znevýhodněné dítě.
• Má ráda zvířata, květiny, knihy, procházky.