800 888 245

Chvíle, které bych za nic na světě nevyměnila.

Paní Renata si vždycky přála mít velkou rodinu. Manželům se však po narození první dcerky dlouho nedařilo počít další miminko, proto začali uvažovat, že by do své rodiny mohli přijmout dítě, které rodinu nemá nebo ze závažných důvodů nemůže ve své původní rodině vyrůstat.

Jak jsme se stali pěstouny

Musím říct, že jakmile jsme se rozhodli pro pěstounskou péči, vše nabralo rychlý spád. Sháněli jsme potvrzení o bezúhonnosti, absolvovali jsme povinné školení, psychologické testy, rozhovory se sociální pracovnicí… To vše trvalo zhruba rok, poté jsme se oficiálně stali pěstouny. V podstatě ihned jsme byli kontaktováni z OSPODu (Odbor sociálně-právní ochrany dětí), že pro nás mají vhodné dítko, chlapečka. To, že jsme na dítě nečekali dlouho, bylo možná tím, že jsme naše původní představy o dítěti konzultovali s odborníkem a dali jsme zcela na jeho doporučení. A také jsme asi měli štěstí ????

Jeli jsme se tehdy s manželem na chlapce podívat k přechodným pěstounům, od kterých jsme Davídka měli přebírat; bylo mu tehdy tři a půl roku. Další setkání už mělo podobu rodinného výletu, vzali jsme i dcerku a společně se vydali na místní pouť. Dětem se tam velmi líbilo a padly si navzájem do oka. Poté jsme asi třikrát týdně brávali Davídka na společné procházky nebo k nám domů, kde jsme si společně hráli. Už po týdnu nás začal oslovovat mami a tati a asi po měsíci jsme malého dostali do předpěstounské péče.

Hodně vděčíme pěstounům na přechodnou dobu

Velmi milým překvapením pro nás byli přechodní pěstouni. Manžel zjistil, že se s nimi zná, že s nimi před lety pracoval. Možná i proto byl celý proces předávání tak pohodový. Před každým setkáním se na nás Davídek už těšil, měl sbalené své oblíbené hračky, náhradní oblečení a po obědě spával u nás ve svém budoucím pokojíčku. Na to všechno ho přechodní pěstouni dopředu připravovali. Ale i když jsme všichni dělali maximum, neustálé přemísťování začalo po čase chlapce mást. Tlačili jsme proto na kraj, aby se předání urychlilo, což se nakonec podařilo, a asi po měsíci jsme měli Davídka natrvalo doma. Přechodným pěstounům vděčíme mnoho. Ti vynaložili veškeré svoje úsilí, aby z dvouapůlletého chlapečka, který nemluvil, nosil plínky, hodně se vztekal a jedl pouze rohlíky, doslova vypiplali šikovného klučíka. Po roce v jejich péči Davídek začal mluvit, naučil se lépe zvládat své emoce a byl úplně bez plínek. A hlavně byl díky nim připravený na novou mámu a tátu.

Po přijetí Davídka do rodiny

Začátky samozřejmě nebyly lehké, museli jsme se naučit zvládat výbušnou povahu chlapce, občas i záchvaty žárlivosti dcery. Byť se na sourozence velmi těšila a my ji na příchod Davídka připravovali, museli jsme ji velmi často ubezpečovat a dávat jí najevo, že ji milujeme stále stejně. Snažili jsme se proto trávit čas i s dětmi odděleně, kdy jsme se mohli věnovat pouze jí a potom zase pouze Davídkovi. Naštěstí mám báječného muže a také úžasné rodiče, kteří nás od začátku v našem rozhodnutí podporovali a v případě potřeby nám rádi s dětmi pomáhají. Díky tomu mám někdy čas i vyloženě pro sebe, což je potřeba, protože občas je toho všeho příliš. Ale tak to v životě chodí, potom přijdou zase chvíle, které bych za nic na světě nevyměnila.

Mám velkou radost, když vidím pokroky, které David neustále dělá. Je to znát v sebeobsluze, v sociálním kontaktu, stále se zdokonaluje v řeči. Nyní umí krásně přijímat pohlazení a pomazlení. Těší mě také, když vidím, jak spolu děti dobře vycházejí, jak si pomáhají a mají se rády, a občas se i úplně normálně sourozenecky škádlí. Věty „Mám tě rád/ráda, mami“ jsou k nezaplacení. Moc si přeju, aby vše i v budoucnu šlapalo stejně dobře jako nyní.

Někdy je to těžké

Někdy přichází samozřejmě i horší dny. Chlapec je divoký, miluje sport, rychlost a řekla bych, že nemá pud sebezáchovy. Skoro z každé dovolené si kromě spousty krásných zážitků přivážíme i několik těch stresujících a k tomu např. naražená žebra, rozseknutou bradu apod. Stejně tak nám dal zabrat nástup do školy. Po bezproblémovém přijetí a vstřícnosti v mateřské škole se po čase v první třídě začaly projevovat Davidovy problémy se soustředěním. Nosil neustále poznámky, úkoly navíc, které už nebyl schopen odpoledne udělat, neustále něco zapomínal, při vyučování si hrál a vyrušoval. Paní učitelka neměla pochopení, pomohla až návštěva psychologicko-pedagogické poradny a papír od odborníka, že chlapec má ADHD s poruchou pozornosti. Pomohly také léky, které mu lékař předepsal, ale úplně nejvíc papír z poradny s doporučeními, jak s ním má učitelka pracovat.

Co je pro dítě důležité?

Velkým vzorem je pro Davídka jeho starší sestra, které je nyní 11 let a je velmi cílevědomá. Hraje na klavír, zpívá ve dvou sborech, navštěvuje kroužek horolezectví a snaží se udělat přijímací zkoušky na gymnázium. David, kterému je teď osm let, také miluje pohyb, chodí na judo a k tomu hraje na flétnu a zpívá ve školním sboru. Občas mívá problémy s autoritou a se svou výbušnou povahou, ale věřím, že společně vše zvládneme. Uvědomuji si, jak velký vliv má nejenom povaha dítěte, jeho věk, období vzdoru apod., ale i jeho zážitky z původní rodiny. První dva a půl roku jeho života bez lásky, pravidel, pořádného jídla a oblečení se prostě musí nějak projevit. Všechno to chce čas. Myslím si, že pro dítě je nejdůležitější dobrý životní vzor, bezpodmínečná láska a porozumění, nastavení určitých hranic. Věřím, že tyto potřeby jsme schopni Davídkovi v naší rodině naplnit. Snažíme se mu dát do života to, co by mu pravděpodobně jeho biologická rodina poskytnout nedokázala.

Jaký by podle mě měl být ideální pěstoun? Měl by mít srdce na dlani a umět milovat, ale neméně důležité je umět nastavit dítěti hranice, aby se v životě dokázalo zorientovat. Měl by být především rodič, a to za všech okolností, i když je to někdy těžké. Je potřeba si uvědomit, že náhradním rodičem budete dítěti už vlastně napořád. Neskončí to dovršením jeho plnoletosti. A i kdyby nastaly mimořádné okolnosti a dítě by se vrátilo ke svým původním rodičům, můžu za sebe po čtyřech letech pěstounské péče říct, že bych se snažila pouto, které mezi členy naší rodiny vzniklo, udržet. Že bych se cítila jako Davidova pěstounka s určitou zodpovědností vůči němu i nadále.

Víte, původní rodina chlapce pro mě byla ze začátku trochu strašákem. Měla jsem obavy z jejich návštěv, z jejich nevyzpytatelnosti, z toho, že budou narušovat náš život. Ale po nastavení určitých pravidel se ukázalo, že se i toto dá zvládnout. Párkrát jsme měli problém sehnat podpis zákonného zástupce, který potřebujete na různé dokumenty dítěte, ale jinak je zatím vše v pořádku.

Co by se mělo zlepšit

Pokud jde o finance, my s manželem můžeme pracovat na plný úvazek. S finanční podporou od státu – odměnou pěstouna – jsme tedy spokojeni. Doprovázející organizace nám zatím pomáhá pouze s respitní, odlehčovací službou, a zajišťuje pro nás povinná školení. Dá se říci, že žijeme spokojeně a nic nám nechybí. Náročnější to můžou mít pěstouni, kteří nežijí v páru nebo kteří nejsou schopni z důvodu individuálních potřeb dítěte pracovat na plný úvazek, případně vůbec. Zlepšit by se mohla informovanost veřejnosti. Byť my žijeme ve své sociální bublině, kde nás všichni podporují a obdivují, co děláme, stále je podle mě veřejné mínění ovlivněno zmedializovanými kauzami selhání pěstounské péče. Špatné příklady jsou bohužel vidět a slyšet více. Neopodstatněná je podle mě kritika úřadů, že jsou kritéria na zařazení do evidence pěstounů příliš přísná. Sama jsem řízením prošla a myslím, že to je v pořádku, ale stejná kritéria a přípravy by se měly týkat i příbuzenské pěstounské péče.

Co bych chtěla říci na závěr? Pěstounská péče splnila naše očekávání a Davídek celé naší rodině dělá velkou radost. Nyní už se velmi těším na další společnou dovolenou. Doufám, že letos to bude bez větších stresů a obvyklé návštěvy nemocnice ????

Paní Renata se narodila v roce 1976, pracuje jako vychovatelka a dlouhodobou pěstounkou se stala v říjnu 2015. Společně s manželem vychovávají nyní jedenáctiletou biologickou dceru a osmiletého chlapce, kterého přijali do pěstounské péče. Má ráda četbu, hudbu a přírodu.

chorvatsko

Chvíle, které bych za nic na světě nevyměnila

Přečtěte si příběh paní Renaty. Společně s manželem vychovávají nyní jedenáctiletou biologickou dceru a osmiletého chlapce, kterého přijali do pěstounské péče.

Paní Renata si vždycky přála mít velkou rodinu. Manželům se však po narození první dcerky dlouho nedařilo počít další miminko, proto začali uvažovat, že by do své rodiny mohli přijmout dítě, které rodinu nemá nebo ze závažných důvodů nemůže ve své původní rodině vyrůstat.

Jak jsme se stali pěstouny

Musím říct, že jakmile jsme se rozhodli pro pěstounskou péči, vše nabralo rychlý spád. Sháněli jsme potvrzení o bezúhonnosti, absolvovali jsme povinné školení, psychologické testy, rozhovory se sociální pracovnicí… To vše trvalo zhruba rok, poté jsme se oficiálně stali pěstouny. V podstatě ihned jsme byli kontaktováni z OSPODu (Odbor sociálně-právní ochrany dětí), že pro nás mají vhodné dítko, chlapečka. To, že jsme na dítě nečekali dlouho, bylo možná tím, že jsme naše původní představy o dítěti konzultovali s odborníkem a dali jsme zcela na jeho doporučení. A také jsme asi měli štěstí ????

Jeli jsme se tehdy s manželem na chlapce podívat k přechodným pěstounům, od kterých jsme Davídka měli přebírat; bylo mu tehdy tři a půl roku. Další setkání už mělo podobu rodinného výletu, vzali jsme i dcerku a společně se vydali na místní pouť. Dětem se tam velmi líbilo a padly si navzájem do oka. Poté jsme asi třikrát týdně brávali Davídka na společné procházky nebo k nám domů, kde jsme si společně hráli. Už po týdnu nás začal oslovovat mami a tati a asi po měsíci jsme malého dostali do předpěstounské péče.

Hodně vděčíme pěstounům na přechodnou dobu

Velmi milým překvapením pro nás byli přechodní pěstouni. Manžel zjistil, že se s nimi zná, že s nimi před lety pracoval. Možná i proto byl celý proces předávání tak pohodový. Před každým setkáním se na nás Davídek už těšil, měl sbalené své oblíbené hračky, náhradní oblečení a po obědě spával u nás ve svém budoucím pokojíčku. Na to všechno ho přechodní pěstouni dopředu připravovali. Ale i když jsme všichni dělali maximum, neustálé přemísťování začalo po čase chlapce mást. Tlačili jsme proto na kraj, aby se předání urychlilo, což se nakonec podařilo, a asi po měsíci jsme měli Davídka natrvalo doma. Přechodným pěstounům vděčíme mnoho. Ti vynaložili veškeré svoje úsilí, aby z dvouapůlletého chlapečka, který nemluvil, nosil plínky, hodně se vztekal a jedl pouze rohlíky, doslova vypiplali šikovného klučíka. Po roce v jejich péči Davídek začal mluvit, naučil se lépe zvládat své emoce a byl úplně bez plínek. A hlavně byl díky nim připravený na novou mámu a tátu.

Po přijetí Davídka do rodiny

Začátky samozřejmě nebyly lehké, museli jsme se naučit zvládat výbušnou povahu chlapce, občas i záchvaty žárlivosti dcery. Byť se na sourozence velmi těšila a my ji na příchod Davídka připravovali, museli jsme ji velmi často ubezpečovat a dávat jí najevo, že ji milujeme stále stejně. Snažili jsme se proto trávit čas i s dětmi odděleně, kdy jsme se mohli věnovat pouze jí a potom zase pouze Davídkovi. Naštěstí mám báječného muže a také úžasné rodiče, kteří nás od začátku v našem rozhodnutí podporovali a v případě potřeby nám rádi s dětmi pomáhají. Díky tomu mám někdy čas i vyloženě pro sebe, což je potřeba, protože občas je toho všeho příliš. Ale tak to v životě chodí, potom přijdou zase chvíle, které bych za nic na světě nevyměnila.

Mám velkou radost, když vidím pokroky, které David neustále dělá. Je to znát v sebeobsluze, v sociálním kontaktu, stále se zdokonaluje v řeči. Nyní umí krásně přijímat pohlazení a pomazlení. Těší mě také, když vidím, jak spolu děti dobře vycházejí, jak si pomáhají a mají se rády, a občas se i úplně normálně sourozenecky škádlí. Věty „Mám tě rád/ráda, mami“ jsou k nezaplacení. Moc si přeju, aby vše i v budoucnu šlapalo stejně dobře jako nyní.

Někdy je to těžké

Někdy přichází samozřejmě i horší dny. Chlapec je divoký, miluje sport, rychlost a řekla bych, že nemá pud sebezáchovy. Skoro z každé dovolené si kromě spousty krásných zážitků přivážíme i několik těch stresujících a k tomu např. naražená žebra, rozseknutou bradu apod. Stejně tak nám dal zabrat nástup do školy. Po bezproblémovém přijetí a vstřícnosti v mateřské škole se po čase v první třídě začaly projevovat Davidovy problémy se soustředěním. Nosil neustále poznámky, úkoly navíc, které už nebyl schopen odpoledne udělat, neustále něco zapomínal, při vyučování si hrál a vyrušoval. Paní učitelka neměla pochopení, pomohla až návštěva psychologicko-pedagogické poradny a papír od odborníka, že chlapec má ADHD s poruchou pozornosti. Pomohly také léky, které mu lékař předepsal, ale úplně nejvíc papír z poradny s doporučeními, jak s ním má učitelka pracovat.

Co je pro dítě důležité?

Velkým vzorem je pro Davídka jeho starší sestra, které je nyní 11 let a je velmi cílevědomá. Hraje na klavír, zpívá ve dvou sborech, navštěvuje kroužek horolezectví a snaží se udělat přijímací zkoušky na gymnázium. David, kterému je teď osm let, také miluje pohyb, chodí na judo a k tomu hraje na flétnu a zpívá ve školním sboru. Občas mívá problémy s autoritou a se svou výbušnou povahou, ale věřím, že společně vše zvládneme. Uvědomuji si, jak velký vliv má nejenom povaha dítěte, jeho věk, období vzdoru apod., ale i jeho zážitky z původní rodiny. První dva a půl roku jeho života bez lásky, pravidel, pořádného jídla a oblečení se prostě musí nějak projevit. Všechno to chce čas. Myslím si, že pro dítě je nejdůležitější dobrý životní vzor, bezpodmínečná láska a porozumění, nastavení určitých hranic. Věřím, že tyto potřeby jsme schopni Davídkovi v naší rodině naplnit. Snažíme se mu dát do života to, co by mu pravděpodobně jeho biologická rodina poskytnout nedokázala.

Jaký by podle mě měl být ideální pěstoun? Měl by mít srdce na dlani a umět milovat, ale neméně důležité je umět nastavit dítěti hranice, aby se v životě dokázalo zorientovat. Měl by být především rodič, a to za všech okolností, i když je to někdy těžké. Je potřeba si uvědomit, že náhradním rodičem budete dítěti už vlastně napořád. Neskončí to dovršením jeho plnoletosti. A i kdyby nastaly mimořádné okolnosti a dítě by se vrátilo ke svým původním rodičům, můžu za sebe po čtyřech letech pěstounské péče říct, že bych se snažila pouto, které mezi členy naší rodiny vzniklo, udržet. Že bych se cítila jako Davidova pěstounka s určitou zodpovědností vůči němu i nadále.

Víte, původní rodina chlapce pro mě byla ze začátku trochu strašákem. Měla jsem obavy z jejich návštěv, z jejich nevyzpytatelnosti, z toho, že budou narušovat náš život. Ale po nastavení určitých pravidel se ukázalo, že se i toto dá zvládnout. Párkrát jsme měli problém sehnat podpis zákonného zástupce, který potřebujete na různé dokumenty dítěte, ale jinak je zatím vše v pořádku.

Co by se mělo zlepšit

Pokud jde o finance, my s manželem můžeme pracovat na plný úvazek. S finanční podporou od státu – odměnou pěstouna – jsme tedy spokojeni. Doprovázející organizace nám zatím pomáhá pouze s respitní, odlehčovací službou, a zajišťuje pro nás povinná školení. Dá se říci, že žijeme spokojeně a nic nám nechybí. Náročnější to můžou mít pěstouni, kteří nežijí v páru nebo kteří nejsou schopni z důvodu individuálních potřeb dítěte pracovat na plný úvazek, případně vůbec. Zlepšit by se mohla informovanost veřejnosti. Byť my žijeme ve své sociální bublině, kde nás všichni podporují a obdivují, co děláme, stále je podle mě veřejné mínění ovlivněno zmedializovanými kauzami selhání pěstounské péče. Špatné příklady jsou bohužel vidět a slyšet více. Neopodstatněná je podle mě kritika úřadů, že jsou kritéria na zařazení do evidence pěstounů příliš přísná. Sama jsem řízením prošla a myslím, že to je v pořádku, ale stejná kritéria a přípravy by se měly týkat i příbuzenské pěstounské péče.

Co bych chtěla říci na závěr? Pěstounská péče splnila naše očekávání a Davídek celé naší rodině dělá velkou radost. Nyní už se velmi těším na další společnou dovolenou. Doufám, že letos to bude bez větších stresů a obvyklé návštěvy nemocnice ????

Paní Renata se narodila v roce 1976, pracuje jako vychovatelka a dlouhodobou pěstounkou se stala v říjnu 2015. Společně s manželem vychovávají nyní jedenáctiletou biologickou dceru a osmiletého chlapce, kterého přijali do pěstounské péče. Má ráda četbu, hudbu a přírodu.

chorvatsko