800 888 245

Jedno vím jistě, nechci, aby měl můj syn stejné dětství jako já.

Anička si prošla zanedbáváním svých biologických rodičů a poté drsným prostředím ústavní péče, než našla útočiště v nové pěstounské rodině. Držíme palce, ať je její příběh příběhem se šťastným koncem.

„Když nemůžu mít to, co chci, tak chci mít to, co můžu“

Je mi 20, jsem máma, jsem poloromka a jsem z děcáku. Moje maminka s tatínkem se pořád hádali. Tatínek byl schopný propít celou výplatu. Jednou na Silvestra vylezl po domovních schodech před naše dveře. Zvonil a klepal do té doby, než maminka otevřela. Stála jsem za ní a pozorovala, co se děje. Tatínek zapálil petardu a hodil ji do bytu… Pokaždé jsme s nevlastním bratrem poslouchali, co se děje za dveřmi pokoje. Seděli jsme uplakaní v koutě a slyšeli, jak se maminka s tatínkem hádají. Takhle to bylo každý večer. Usínali jsme vyčerpáni z pláče. Po nějakém čase se ale vše uklidnilo a my byli zase „rodina“.

Jednou maminka onemocněla a tatínek jí chtěl ulehčit. Přinesl od známého z práce domů horské sluníčko. Maminka se na tom ale vyhřívala nejspíš déle, než je povoleno, protože se ráno probudila s velkou boulí na rameni. Doktoři jí z toho brali vzorky a pořád zkoumali, co to je, ale nikdo na to pořádně nepřišel. Nakonec se rozhodli, že si maminku pozvou do nemocnice na léčení, a tak jsem žila jen s tátou. Bratr se chytil špatné party a začal fetovat. Doma spíše nebyl než byl, a když už přišel, tak jen pro peníze. Tatínek měl práci, a tak jsem do školy a ze školy chodila sama. Doma jsem si krátila chvilky tím, že jsem seděla v okně našeho bytu v nejvyšším poschodí a koukala se dolů.

Byl víkend a na naše dveře někdo klepal. Tatínek šel otevřít a já z pokojíku poslouchala, co se děje. Byl to bratranec. Nerozuměla jsem, o čem se bavili. Tatínek přišel a sedl si na postel. Bylo vidět, že přemýšlí. Nakonec řekl, že musí jít na nějaký čas bydlet k tetě, sbalil se, večer se se mnou rozloučil a odešel. To už ale u nás stál bratranec se svou ženou a dcerami. A tak jsem žila s nimi.

Tatínka jsem viděla o víkendech, kdy jsem za ním jezdila k tetě. Pokaždé, když mě odváděl domů, jsem plakala. Plánovali jsme, jak pro mě přijde do školy a utečeme spolu, ale nikdy se to nestalo. Maminka byla pořád v nemocnici a mně se po ní stýskalo čím dál víc.

Byl krásný den odpoledne a já odcházela ze školy. Venku, jako každý den, stál bratranec. Tentokrát se ale bavil s nějakou paní. Přišla jsem k nim a bratranec mi řekl, že pojedeme na výlet. Strašně jsem se těšila. V autě jsem ale usnula, takže si z cesty nic nepamatuji. Dojeli jsme k velké žluté budově, na které byl nápis DĚTSKÝ DOMOV. Vešli jsme dovnitř a uviděli jinou paní, která na nás čekala. Bratranec s ní o něčem mluvil, pak se otočil a odešel. Paní, která na nás čekala, mě chytla za ruku a s úsměvem mi řekla, že u nich teď budu chvilku bydlet. Potom mi ukázala celou budovu.

Když jsem přišla do domova, bylo mi 8 let. Ubytovali mě na pokoji, který jsem sdílela ještě s několika holkama. První týden mě šikanovaly. Vypadalo to tak, že mi do skříně strkaly své šperky a pak chodily za vychovatelkami a stěžovaly si, že jsem jim je ukradla. Po nějaké době se to ale zlepšilo a já začala být oblíbenější. Každý víkend za mnou jezdil tatínek a sliboval mi, že si mě vezme domů. Strašně jsem se těšila.

Začala jsem taky chodit do školy, spolu s ostatními dětmi z děcáku. Spolužáci mě nevzali. Kdykoli jsem kolem někoho prošla, bylo to pořád „Fuj, to je ta z děcáku, bacha ať nechytnete mor!“ Celá třída stála proti mně, byla jsem pro ně „špína“.

Čas šel dál a já žila pořád v domově, i když za mnou tatínek dál jezdil a sliboval, jak si mě vezme. Maminku jsme navštěvovali v nemocnici. Byla na tom tak špatně, že ji musely sestry přebalovat. Byl pátek a já přišla ze školy. Chystala jsem se na oběd do jídelny, když si mě paní ředitelka zavolala do kanceláře. Vešla jsem a zavřela jsem za sebou dveře. Oznámila mi, že asi před dvěma hodinami umřela moje maminka. Stála jsem tam jako přivrtaná a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Usmívala se, zatímco jsem tam stála a z očí mi tryskaly slzy. Potom mi řekla, že má moc práce, ať jdu nahoru a pokud chci brečet, mám to dělat na pokoji. Vyběhla jsem nahoru a brečela snad celé hodiny. Nakonec přišla paní vychovatelka a řekla mi, ať se sbalím, že večer přijede jedna rodina, ke které pojedu na celý víkend. Tak jsem se sbalila a čekala jsem, až bude večer. Po večeři přijeli a paní vychovatelka mi je představila. Pořád se na mě smáli a strašně se mi líbili. Naložila jsem si věci do auta a nasedla. Po cestě se na mě snažili mluvit, ale já pořád mlčela. Mlčela jsem celý večer a skoro celý následující den. Poprvé slyšeli můj hlas až tehdy, když jsem se v pokoji nahnula přes postel a řekla „Filipe, podáš mi, prosím, pastelky?“ Od té doby jsem pusu nezavřela.

Mé návštěvy u této rodiny se opakovaly každý druhý víkend, střídavě s návštěvami tatínka. Jednou, když jsem odjížděla z víkendu, se mě „teta a strejda“ zeptali, jestli bych už u nich nechtěla zůstat navždycky. Jako jejich dcerka. Řekla jsem, že ano, a teta mi slíbila, že až přijedu příště, už se do domova nevrátím. Když jsem to sdělila paní ředitelce, řekla mi, že do rodiny půjdu, až to SAMA oznámím tatínkovi. Že mu mám říct, že mám radši jinou rodinu než jeho a že budu žít u nich. Ještě ten den mi na vychovatelně vytočila tatínkovo číslo, abych mu to oznámila. Strašně plakal, ale řekl, že udělá vše pro to, abych byla šťastná.

Čtrnáct dní nato mě paní ředitelka nechala přeložit ze základní školy do zvláštní. Ne, že bych neprospívala, jenom doufala, že tak o mě rodina ztratí zájem. Neztratila. Pořád jsem k nim jezdila na víkendy a už jsem se vracet nechtěla. U babičky jsem se s pláčem schovávala do skříně a prosila ji, abych už nikam nemusela. Jenže soudy pracovaly pomalu.

Některé víkendy jsem měla i zakázané. Jednou jsme se sprchovaly s kamarádkou a začaly po sobě přitom cákat vodou. Byla to strašná sranda. Když to ale vychovatelka řekla paní ředitelce, smích nás přešel. Zakázala mi víkend v rodině a já zůstala zavřená v dětském domově.

A potom, když jsem byla zrovna ve vaně, mi paní vychovatelka přinesla telefon. Volala rodina, že příští víkend už u nich zůstanu napořád. Bylo to zrovna na mé 12. narozeniny. A tak se taky stalo. Dostala jsem ten nejhezčí dárek: novou rodinu. Nastoupila jsem zpět na základní školu a měla jsem průměr 1,2.

* * *

Dokončovala jsem základní školu a přišlo rozhodování, kam dál. Podala jsem si přihlášku na Střední zdravotnickou školu, kam mě nakonec vzali. Těšila jsem se, ale taky mě strašně lákalo vyzkoušet, jaký je to jít za školu. Aspoň jednou. Zkusila jsem to a nakonec se z toho stal zvyk, což bylo taky vidět na známkách. Musela jsem odejít a přestoupit na učňák, na obor pečovatelství. V prváku jsem se seznámila s jedním klukem. Modrookej, hezkej, milej. Začali jsme spolu chodit. Byl skvělej. Pořád jsme lítali po venku a smáli se. Jezdili jsme k nám na chatu, seznámila jsem ho s rodiči. Strašně se mi líbilo, jak mluvil o tom, co bude dělat se svým synem, až nějakého bude mít, jak ho bude oblékat, co ho bude učit. Dítě jsem ale ještě nechtěla. Bylo brzo.

Pak začaly letní prázdniny a s nimi i moje problémy. První tři týdny jsem byla na brigádě v nemocnici, ale hned potom jsem odjela za ním a už se nevrátila. Prostě jsem utekla. Bydleli jsme různě po kamarádech nebo venku. Až na konci prázdnin nás rodiče našli a odvezli domů. Hledali nám společné bydlení, chtěli nám pomoct. Jenomže z hodnýho a milýho kluka se nakonec vyklubal násilník, kterej nemusel chodit daleko pro to, aby mě zmlátil dle libosti. Modřin si všímalo víc a víc lidí a já musela všem říkat „Ale on nechtěl.“ Přes prázdniny jsem strašně zhubla, a tak mi mamka zařídila vyšetření v nemocnici. Našli mi takovej malej nález o velikosti dva centimetry dole v podbřišku. Jo, byla jsem těhotná. Nejtěžší bylo to říct rodičům. Šla jsem za mamkou a připravovala jsem si větu, kterou jí to oznámím, ale ona řekla jen „Tak v kolikátým jsi?“ Ani u taťky to nebylo moc složité: „A budeš mi ho půjčovat?“ A tak se začalo všechno chystat a plánovat, aby měl prcek pohodlí.

Doktor mi naplánoval termín porodu na 21. 7. 2012. Čekání bylo nekonečný a dlouhý. 19. 7. v noci jsem koukala na film, když mi najednou praskla voda. Naši psi začali štěkat a vzbudili taťku, kterej mě odvezl do nemocnice. Dál už to bylo na mě. Rodila jsem něco málo přes tři hodiny. Bolelo to jak čert, ale když se teď na něj kouknu, stálo mi to za to. Tatínka nemáme, protože ten pravej utekl, když jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Jestli si nějakýho tatínka najdem, to nevím. Co ale vím, je jasný: Nechci, aby měl můj syn stejný dětství jako já.

Kruh mladých

Příběh Aničky pochází z publikace „Kruh mladých“, ve které dnes už dospělí lidé vyrůstající v náhradní rodinné péči vypráví své osudy. Publikaci připravila MUDr. Dagmar Zezulová, maminka, pěstounka a zakládající členka nestátní neziskové organizace Děti patří domů, z.s., která podporuje náhradní rodinnou péči v ČR. Příběh je krácený.

Jedno vím jistě, nechci, aby měl můj syn stejné dětství jako já

Anička si prošla zanedbáváním svých biologických rodičů a poté drsným prostředím ústavní péče, než našla útočiště v nové pěstounské rodině. Držíme palce, ať je její příběh příběhem se šťastným koncem.

„Když nemůžu mít to, co chci, tak chci mít to, co můžu“

Je mi 20, jsem máma, jsem poloromka a jsem z děcáku. Moje maminka s tatínkem se pořád hádali. Tatínek byl schopný propít celou výplatu. Jednou na Silvestra vylezl po domovních schodech před naše dveře. Zvonil a klepal do té doby, než maminka otevřela. Stála jsem za ní a pozorovala, co se děje. Tatínek zapálil petardu a hodil ji do bytu… Pokaždé jsme s nevlastním bratrem poslouchali, co se děje za dveřmi pokoje. Seděli jsme uplakaní v koutě a slyšeli, jak se maminka s tatínkem hádají. Takhle to bylo každý večer. Usínali jsme vyčerpáni z pláče. Po nějakém čase se ale vše uklidnilo a my byli zase „rodina“.

Jednou maminka onemocněla a tatínek jí chtěl ulehčit. Přinesl od známého z práce domů horské sluníčko. Maminka se na tom ale vyhřívala nejspíš déle, než je povoleno, protože se ráno probudila s velkou boulí na rameni. Doktoři jí z toho brali vzorky a pořád zkoumali, co to je, ale nikdo na to pořádně nepřišel. Nakonec se rozhodli, že si maminku pozvou do nemocnice na léčení, a tak jsem žila jen s tátou. Bratr se chytil špatné party a začal fetovat. Doma spíše nebyl než byl, a když už přišel, tak jen pro peníze. Tatínek měl práci, a tak jsem do školy a ze školy chodila sama. Doma jsem si krátila chvilky tím, že jsem seděla v okně našeho bytu v nejvyšším poschodí a koukala se dolů.

Byl víkend a na naše dveře někdo klepal. Tatínek šel otevřít a já z pokojíku poslouchala, co se děje. Byl to bratranec. Nerozuměla jsem, o čem se bavili. Tatínek přišel a sedl si na postel. Bylo vidět, že přemýšlí. Nakonec řekl, že musí jít na nějaký čas bydlet k tetě, sbalil se, večer se se mnou rozloučil a odešel. To už ale u nás stál bratranec se svou ženou a dcerami. A tak jsem žila s nimi.

Tatínka jsem viděla o víkendech, kdy jsem za ním jezdila k tetě. Pokaždé, když mě odváděl domů, jsem plakala. Plánovali jsme, jak pro mě přijde do školy a utečeme spolu, ale nikdy se to nestalo. Maminka byla pořád v nemocnici a mně se po ní stýskalo čím dál víc.

Byl krásný den odpoledne a já odcházela ze školy. Venku, jako každý den, stál bratranec. Tentokrát se ale bavil s nějakou paní. Přišla jsem k nim a bratranec mi řekl, že pojedeme na výlet. Strašně jsem se těšila. V autě jsem ale usnula, takže si z cesty nic nepamatuji. Dojeli jsme k velké žluté budově, na které byl nápis DĚTSKÝ DOMOV. Vešli jsme dovnitř a uviděli jinou paní, která na nás čekala. Bratranec s ní o něčem mluvil, pak se otočil a odešel. Paní, která na nás čekala, mě chytla za ruku a s úsměvem mi řekla, že u nich teď budu chvilku bydlet. Potom mi ukázala celou budovu.

Když jsem přišla do domova, bylo mi 8 let. Ubytovali mě na pokoji, který jsem sdílela ještě s několika holkama. První týden mě šikanovaly. Vypadalo to tak, že mi do skříně strkaly své šperky a pak chodily za vychovatelkami a stěžovaly si, že jsem jim je ukradla. Po nějaké době se to ale zlepšilo a já začala být oblíbenější. Každý víkend za mnou jezdil tatínek a sliboval mi, že si mě vezme domů. Strašně jsem se těšila.

Začala jsem taky chodit do školy, spolu s ostatními dětmi z děcáku. Spolužáci mě nevzali. Kdykoli jsem kolem někoho prošla, bylo to pořád „Fuj, to je ta z děcáku, bacha ať nechytnete mor!“ Celá třída stála proti mně, byla jsem pro ně „špína“.

Čas šel dál a já žila pořád v domově, i když za mnou tatínek dál jezdil a sliboval, jak si mě vezme. Maminku jsme navštěvovali v nemocnici. Byla na tom tak špatně, že ji musely sestry přebalovat. Byl pátek a já přišla ze školy. Chystala jsem se na oběd do jídelny, když si mě paní ředitelka zavolala do kanceláře. Vešla jsem a zavřela jsem za sebou dveře. Oznámila mi, že asi před dvěma hodinami umřela moje maminka. Stála jsem tam jako přivrtaná a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Usmívala se, zatímco jsem tam stála a z očí mi tryskaly slzy. Potom mi řekla, že má moc práce, ať jdu nahoru a pokud chci brečet, mám to dělat na pokoji. Vyběhla jsem nahoru a brečela snad celé hodiny. Nakonec přišla paní vychovatelka a řekla mi, ať se sbalím, že večer přijede jedna rodina, ke které pojedu na celý víkend. Tak jsem se sbalila a čekala jsem, až bude večer. Po večeři přijeli a paní vychovatelka mi je představila. Pořád se na mě smáli a strašně se mi líbili. Naložila jsem si věci do auta a nasedla. Po cestě se na mě snažili mluvit, ale já pořád mlčela. Mlčela jsem celý večer a skoro celý následující den. Poprvé slyšeli můj hlas až tehdy, když jsem se v pokoji nahnula přes postel a řekla „Filipe, podáš mi, prosím, pastelky?“ Od té doby jsem pusu nezavřela.

Mé návštěvy u této rodiny se opakovaly každý druhý víkend, střídavě s návštěvami tatínka. Jednou, když jsem odjížděla z víkendu, se mě „teta a strejda“ zeptali, jestli bych už u nich nechtěla zůstat navždycky. Jako jejich dcerka. Řekla jsem, že ano, a teta mi slíbila, že až přijedu příště, už se do domova nevrátím. Když jsem to sdělila paní ředitelce, řekla mi, že do rodiny půjdu, až to SAMA oznámím tatínkovi. Že mu mám říct, že mám radši jinou rodinu než jeho a že budu žít u nich. Ještě ten den mi na vychovatelně vytočila tatínkovo číslo, abych mu to oznámila. Strašně plakal, ale řekl, že udělá vše pro to, abych byla šťastná.

Čtrnáct dní nato mě paní ředitelka nechala přeložit ze základní školy do zvláštní. Ne, že bych neprospívala, jenom doufala, že tak o mě rodina ztratí zájem. Neztratila. Pořád jsem k nim jezdila na víkendy a už jsem se vracet nechtěla. U babičky jsem se s pláčem schovávala do skříně a prosila ji, abych už nikam nemusela. Jenže soudy pracovaly pomalu.

Některé víkendy jsem měla i zakázané. Jednou jsme se sprchovaly s kamarádkou a začaly po sobě přitom cákat vodou. Byla to strašná sranda. Když to ale vychovatelka řekla paní ředitelce, smích nás přešel. Zakázala mi víkend v rodině a já zůstala zavřená v dětském domově.

A potom, když jsem byla zrovna ve vaně, mi paní vychovatelka přinesla telefon. Volala rodina, že příští víkend už u nich zůstanu napořád. Bylo to zrovna na mé 12. narozeniny. A tak se taky stalo. Dostala jsem ten nejhezčí dárek: novou rodinu. Nastoupila jsem zpět na základní školu a měla jsem průměr 1,2.

* * *

Dokončovala jsem základní školu a přišlo rozhodování, kam dál. Podala jsem si přihlášku na Střední zdravotnickou školu, kam mě nakonec vzali. Těšila jsem se, ale taky mě strašně lákalo vyzkoušet, jaký je to jít za školu. Aspoň jednou. Zkusila jsem to a nakonec se z toho stal zvyk, což bylo taky vidět na známkách. Musela jsem odejít a přestoupit na učňák, na obor pečovatelství. V prváku jsem se seznámila s jedním klukem. Modrookej, hezkej, milej. Začali jsme spolu chodit. Byl skvělej. Pořád jsme lítali po venku a smáli se. Jezdili jsme k nám na chatu, seznámila jsem ho s rodiči. Strašně se mi líbilo, jak mluvil o tom, co bude dělat se svým synem, až nějakého bude mít, jak ho bude oblékat, co ho bude učit. Dítě jsem ale ještě nechtěla. Bylo brzo.

Pak začaly letní prázdniny a s nimi i moje problémy. První tři týdny jsem byla na brigádě v nemocnici, ale hned potom jsem odjela za ním a už se nevrátila. Prostě jsem utekla. Bydleli jsme různě po kamarádech nebo venku. Až na konci prázdnin nás rodiče našli a odvezli domů. Hledali nám společné bydlení, chtěli nám pomoct. Jenomže z hodnýho a milýho kluka se nakonec vyklubal násilník, kterej nemusel chodit daleko pro to, aby mě zmlátil dle libosti. Modřin si všímalo víc a víc lidí a já musela všem říkat „Ale on nechtěl.“ Přes prázdniny jsem strašně zhubla, a tak mi mamka zařídila vyšetření v nemocnici. Našli mi takovej malej nález o velikosti dva centimetry dole v podbřišku. Jo, byla jsem těhotná. Nejtěžší bylo to říct rodičům. Šla jsem za mamkou a připravovala jsem si větu, kterou jí to oznámím, ale ona řekla jen „Tak v kolikátým jsi?“ Ani u taťky to nebylo moc složité: „A budeš mi ho půjčovat?“ A tak se začalo všechno chystat a plánovat, aby měl prcek pohodlí.

Doktor mi naplánoval termín porodu na 21. 7. 2012. Čekání bylo nekonečný a dlouhý. 19. 7. v noci jsem koukala na film, když mi najednou praskla voda. Naši psi začali štěkat a vzbudili taťku, kterej mě odvezl do nemocnice. Dál už to bylo na mě. Rodila jsem něco málo přes tři hodiny. Bolelo to jak čert, ale když se teď na něj kouknu, stálo mi to za to. Tatínka nemáme, protože ten pravej utekl, když jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Jestli si nějakýho tatínka najdem, to nevím. Co ale vím, je jasný: Nechci, aby měl můj syn stejný dětství jako já.

Kruh mladých

Příběh Aničky pochází z publikace „Kruh mladých“, ve které dnes už dospělí lidé vyrůstající v náhradní rodinné péči vypráví své osudy. Publikaci připravila MUDr. Dagmar Zezulová, maminka, pěstounka a zakládající členka nestátní neziskové organizace Děti patří domů, z.s., která podporuje náhradní rodinnou péči v ČR. Příběh je krácený.