Zrovna sedím v pokoji a koukám na svoji fotografii, kde mi bylo zhruba jedenáct let. Kouká na mě malá zrzavá, celkem usměvavá holka, když se podívám blíž vidím veliké kruhy pod očima. Ty kruhy, co tam dělají? Nemůže spát?

Všechno mi bylo jedno

Vyrůstala jsem v rodině, kde to nebylo jako jinde. Můj táta byl alkoholik a moje máma věčně nemocná. Rostla jsem v neustálém stresu a strachu, co se u nás bude dít. Bití, hádky, křik byly na denním pořádku. Utíkala jsem. Utíkala jsem do party a byla něco jako dítě ulice. Vyrůstala jsem bez lásky, pochopení a to se odráželo i na mně samotné. Neuměla jsem mít ráda, lidem jsem nevěřila a nenáviděla je. Zároveň jsem byla slaboch, bála jsem se odporovat, a i když se mi něco nelíbilo, nechala jsem si to líbit. Nevěděla jsem, kam patřím a proč jsem se narodila.

Vzpomínám si, že když jsem se na to ptala táty, řekl mi: „Nevím, proč ses narodila.“ Začala jsem pít, kouřit, ve škole jsem propadala. Na ničem a nikom nezáleželo. Chtěla jsem nebýt – vždyť na co je dítě, u kterého nikdo neví, proč se narodilo?

Chci žít

Je to už 11 let a já žiju v pěstounské péči. Mám skvělou mámu a tři sestry. Studuji vysněnou školu – střední pedagogickou, obor volný čas. Je mi 20 let a čeká mě maturitní zkouška. Jsem stále stejná? Myslím, že v mnohém jsem se změnila. Naučila jsem se díky mámě opět lidem důvěřovat a mít je ráda. Bohužel někdy jsem tady pro ně více než pro sebe. Umím plakat, což je pro mě veliká výhra. Dříve mi to přišlo, že jsem slaboch. Chci být lepší, než byl můj táta, chci něco dokázat, přeju si žít. Neříkám, že jsem se ve všem zlepšila, ale po citové stránce opravdu ano. Nyní jsem dospělá, ale některé věci se budu učit celý život. Zodpovědnost a soustředěnost. Tyto dvě věci mi stále nejdou. Kvůli nim se často dostávám do potíží. Tohle jsem nedodala včas, pořád ztrácím peníze a ve svých věcech mám nepořádek. Pokud je toho na mě moc, jdu do vrtule a hroutím se. V tu si říkám, proč tu jsem. Ze svého dětství si nesu břemeno vzpomínek, a když se nějaká vzpomínka rozhodne zaútočit, stává se, že mám depresi. Kvůli své minulosti navštěvuji terapeutku, se kterou se minulost snažím řešit.

Co miluji a dává mi to sílu? Děti. Jsou to zdroje mojí energie. Líbí se mi jejich svět a jejich nevinnost. Jsou upřímné a nelžou vám. Ráda trávím čas s kamarády, tancuji, zpívám a chodím do přírody. Jsem ráda, vždy když se v mém životě podaří odstranit něco z mých strachů a o něco volněji zase dýchat. Chtěla bych odjet na rok do zahraničí na práci s dětmi. Kam mě to zavane, u sebe nikdy nevím, ale jedno je jisté: i když si sáhnu na dno, tak zase vstanu a půjdu dál. Protože já chci žít

Lucie Brodníčková
Autorka článku spoluzakládala Kruh mladých – neformální skupinu mladých lidí z náhradní péče, která usiluje o osvětu a informovanost v oblasti NRP a pomoc dětem, které vyrůstají v náhradní rodině.