800 888 245

Každé dítě si zaslouží mámu a tátu

Manželé Krejčíkovi jsou rodiči osmi dětí, čtyři vychovávají v pěstounské péči. O tom, že to není vždy jednoduché, ale přesto to stojí za to, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru s paní Bohumilou.

Jak vás napadlo vzít si dítě do pěstounské péče? Co byl ten první krok?

S manželem jsme uvažovali, že pokud by se nám nedařilo mít vlastní děti, vzali bychom si nějaké z dětského domova nebo kojeneckého ústavu. V prosinci 1997 se nám ale narodila první dcera a o rok později druhá. Když bylo holčičkám 4 a 5 let, přáli jsme si další dítě a tehdy jsme se vrátili k původní myšlence. Vždyť je přece spousta dětí, které potřebují mít své doma a nemají ho.

Co se dělo potom, když jste podala na obecním úřadě žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

Když jsme podávali žádost, sociální pracovnice nám řekla, že by bylo vhodnější žádat o pěstounskou péči než o adopci. Své vlastní děti již máme a v dětských domovech je hodně dětí, které nejsou tzv. právně volné a nemají šanci se jinak do rodiny dostat. Měli jsme štěstí na sociální pracovnici i psycholožku, které nám vše vysvětlily, doporučily nám vhodnou literaturu, odpověděly na spoustu našich otázek. Dále proběhly psychotesty a nakonec školení. Celé toto prověřování, pohovory a školení trvalo rok a půl.

Jak probíhalo zmiňované školení? Bylo podle vás potřebné?

Školení nebylo špatné, jen bylo zaměřené spíše na adoptivní rodiny. Požádali jsme proto o kontakt na další pěstounské rodiny. Tak jsme se setkali s pěstounkou z SOS vesničky. Od ní jsme se dozvěděli o odlišnosti dětí v pěstounské péči, o kontaktech s biologickou rodinou atd.

Poznali jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začali bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba?

Máme v pěstounské péči 4 děti a vždy to bylo jiné. První dva chlapce jsme dostali hned dva měsíce po ukončení školení. Byli to bráškové. Poprvé jsme za nimi jeli na návštěvu do kojeneckého ústavu, o týden později jsme si je vzali ven na procházku na hřiště a třetí setkání jsme směrovali do ZOO. Další týden jsme si už kluky vezli domů. S Deniskou to bylo jinak. V roce 2009 k nám přijela sociální pracovnice chlapců na šetření a zmínila se, že kluci mají v kojeneckém ústavu sestřičku, která má velice těžké postižení. Začali jsme za ní jezdit, to byl Denisce rok. Nejdříve jsme si ji brali na procházky v kočárku. Když jsme viděli, jak na nás Deniska pozitivně reaguje, zažádali jsme o hostitelskou péči a malou si brali na víkendy. Přes ujištění, že Deniska nevidí, neslyší apod., jsme postupně zjišťovali, že to není pravda. Deninka se otáčela za zvukem, reagovala na rozsvícení světla, puštění televize. Nějak se nám ji nechtělo vracet, protože jsme věděli, že ji tam zase položí do postýlky a celý týden bude čekat, než si ji vezmeme domů, půjdeme s ní na procházku a pochováme ji. Proto jsme podali přímou žádost k soudu a týden po Deninčiných druhých narozeninách jsme si ji už mohli odvézt domů natrvalo. Julinku jsme přijímali jako sedmiletou holčičku, takže jsme absolvovali dvě návštěvy v dětském domově a pak si ji vzali domů na víkend. Chtěli jsme, aby se sama vyjádřila, jestli se jí u nás líbí, přece jen už to byla velká holčička. Za 14 dní na to jsme si ji odvezli domů.
Takže ano, všechny naše děti jsme měli možnost poznat a ani jedno bychom neodmítli. Jsme tady od toho, abychom jim pomohli, ne abychom si vybírali.

Když se člověk rozhodne být pěstounkou, na jak dlouhou dobu to je?

Pěstounkou jste napořád. Mámou jste napořád, i když vám ty dětičky vyrostou a už jsou samostatné. Prostě jsme tady pro ty děti vždy, když potřebují, ať je jim pět nebo třicet.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Musí být připraven na dítě, které si s sebou nese traumata, ústavní deprivaci, často týrání a zanedbávání. Jsou to problémové děti s bolavými dušičkami. Jsou jiné než ty, které jste doteď poznali. A potřebují vás. V ten moment ztratíte s manželem jakékoliv soukromí, klid u odpoledního kafíčka. Teď jste najednou rodič, psycholog, psychiatr a učitel. Ale na oplátku dostane zpět daleko více. A jste tak nějak vnitřně spokojen. Víte, že to všechno stojí za to, má to svůj smysl.

Z čeho jste měla největší strach a na co jste se naopak nejvíce těšila?

Báli jsme se, jak si děti na sebe zvyknou, zda si nebudou navzájem konkurovat. Báli jsme se, zda výchovu těchto dětí zvládneme. Na každém kroku slyšíte od rádoby známých “ Jo děcka z děcáku, to jsou pěkní zlodějíčci, násilníci…“. Okolí vás podráží téměř na každém kroku.
Těšili jsme se na děti jako takové, těšili jsme se na to, jak jim vše ukážeme, co všechno je naučíme a doufali jsme, že nám bude spolu dobře.

Naplnila pěstounská péče vaše obavy i očekávání?

Naplnila, děti opravdu problémové jsou. Zaznamenali jsme pár krádeží, u jednoho chlapce i agresivní sklony. Ale také splnila i očekávání. Děti hltají vše, co jim říkáte, strašně se snaží napodobovat nás rodiče i sourozence, milují vás a je nám všem spolu moc dobře a hezky.

Podporoval vás manžel při rozhodování o pěstounské péči? A co vám na vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Naše rozhodnutí bylo společné. Dokonce s návrhem jako první přišel manžel a já nadšeně souhlasila. Za to okolí nás od našeho záměru bohužel odrazovalo, podporu jsme nenacházeli ani v rodině.

Máte vlastní děti. Jak lze předejít problémům žárlení, pocitu „muset se o rodiče dělit“ apod.?

Máme 4 biologické děti a věkově se prolínají s našimi dětmi v pěstounské péči. Nezaznamenali jsme žádné větší projevy žárlení. Spíše nepochopení – proč ty děti co k nám přišly, dělají to nebo ono. Vždycky se ale dalo vše vysvětlit a promluvit si. Rozdělit čas mezi dětmi a naslouchat jejich přáním, radostem nebo splínům.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Začátky jsou hodně těžké a bylo tomu tak i u nás. Hlavně u prvních dvou chlapců. Kluci byli silně deprivováni a pravděpodobně i týráni. A my byli amatéři, začátečníci. První rok byl velice náročný. Pak už bylo líp. U Denisky byla adaptace klidná. U Julinky sice bouřlivější, ale už jsme měli zkušenosti, kontakty a spoustu známých pěstounů, kteří měli podobné problémy.

Proč jste přijali do své rodiny i další děti?

Chtěli jsme pomoci. Žádné dítě si nezaslouží vyrůstat v ústavu. Každé potřebuje mámu, tátu, sourozence – rodinu.

Jak jsou Vaše děti staré, jaké mají zájmy?

Nejstarší jsou biologické dcery 16 a 15 let, poté následují děti v pěstounské péči: chlapec 12 let, druhý chlapec 11 let a holčička 8 let, dále šestiletý biologický syn a šestiletá Deniska v pěstounské péči, ale na úrovni čtyřměsíčního miminka. Nejmladší je dvouletý biologický syn. Děti jsou vesměs sportovně založené, chodí do atletiky, běhají venku, rády hrají fotbal a občas tenis. Hodně jezdíme na výlety. Vychází spolu moc dobře. Jen jeden chlapec je problémový a s ním mají děti vztahy dost napjaté, spíše se ho bojí, aby jim neublížil.

Co vám dělá největší radost? Na co se těšíte?

Největší radost mám, když se dětem něco vydaří. Když jsme si vzali na příklad dítko, které mělo jít do praktické školy, a ono zvládá školu základní. Sice na trojky a čtyřky, ale zvládá! Nebo když se na příklad Patrikovi vydařil závod v atletice, skončil třetí a stál na bedně, jak říká :-). Jsme také moc pyšní rodiče, když mají děti nějaké vystoupení. Přála bych si, aby z těch našich všech dětí vyrostli dobří lidé. A na co se těším? Teď úplně sobecky napíšu, že na to, až si jednou s manželem zajdeme jen sami dva na večeři. Zatím to nejde, veškerý čas je vyhrazený pro děti a domácnost.

Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Pěstounství vám obrátí svět vzhůru nohama, najednou máte jiné priority. Vycepuje vás k trpělivosti, neřešíte přízemní problémy. Díky pěstounské péči jsme poznali spoustu prima lidí. Získáte pocit, že na světě nejste zbytečně, děláte něco, co má smysl. Co nám naopak vzalo? Pár známých, pro které jsme najednou divní…

Čím vás děti nejvíce překvapily?

Dětičky nás překvapují každý den tím, jak moc se snaží a jak moc jsou pozorné. Když jsem unavená, děti mi samy od sebe udělají čaj, namalují mi obrázek pro radost, vyrobí nám srdíčka s nápisy mamince a tatínkovi.

Vidíte pokroky dětí v rodině?

Pokroků je spousta a to u všech dětí. Deninka ze začátku reagovala jen na světelné podněty, nyní za pomocí Rané péče a zrakové stimulace vidí na 1,2 metru, perfektně reaguje na jméno, rozumí jednotlivým slovům, která se opakují. Patrik byl hodně vzteklý chlapeček, když jsme si ho brali, dnes je to moc hodný, vnímavý a citlivý kluk. Julinka přišla s opožděným vývojem, učitelka říkala „snad se ani číst nenaučí“. Naučila se a nejen to, také se hodně zklidnila. Je to hodná, i když impulzivní holčička. Pavlova výchova je náročná, je léčen na psychiatrii, ale i tak je snaživý a milý kluk.

Co si myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby se dětem dobře dařilo v životě?

Aby jednou měly práci, aby se o sebe dokázaly postarat – to vše záleží na nich. Vy jim můžete dát první poslední, ale je jen a jen na nich, co si z toho vezmou a jak s tím naloží.
Jaký máte názor na pěstounskou péči na přechodnou dobu, tzv. krátkodobou?
Je dobře, že přechodná péče je. Miminka nemusí trávit čas v ústavech, místo toho jsou v milující náruči „přechodňáků“. Neodnášejí si s sebou deprivaci. Těmto lidem hodně fandím.

Existuje ideální pěstoun? Měl by být spíš profesionál nebo rodič?

Ideální kandidát neexistuje. Pěstoun není profesionál, pěstoun je rodič nebo, chcete-li, profesionální rodič. My jsme především rodiči.

Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze? Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující?

Je velikou škodou, že byl zrušen příspěvek pro oba pěstouny. Je psychicky i fyzicky hodně náročné starat se o více dětí nebo postižené děti. Manžel je v práci od rána do 17 hodin, já jsem doma na všechny děti sama. Musím obíhat úřady, lékaře, musím zvládnout odvozy a svozy z kroužků, učení a domácí úkoly. Na jednoho je toho opravdu moc. Pokud by měl manžel práci s kratší pracovní dobou, nevyšli bychom zase finančně. Děti mají své požadavky, stejné jako jejich vrstevníci, chtějí se hezky oblékat, mít svůj mobil, brusle, lyže, kolo, chtějí jezdit na výlety a tábory. Na tohle už příspěvky nestačí.
Se službami pro pěstouny je také potíž. Nám chybí především respitní péče pro rodiny s postiženými dětmi.
Neumím si představit, že by pěstounství dělal někdo pro peníze. Pokud to děláte naplno se vším, co k tomu patří, nikdy se vám to po finanční stránce nemůže vyplatit.

Krejčíková Bohumila