800 888 245

Může se stát člověk se sluchovým postižením pěstounem? Může!

Paní Markéta je pěstounkou již 13 let, navzdory svému sluchovému postižení vychovává tři syny.

Také pracuje jako úřednice a v domácnosti zastane ženskou i mužskou práci. Jak to zvládá? S neutuchajícím optimismem, přesvědčte se sami.

Jak to všechno začalo

„Vše začalo před léty mou návštěvou dětského domova, kam jsem šla předat sponzorský dar. Tehdy mě chytl za ruku devítiletý poloromský chlapec a už se mě nepustil“, směje se paní Markéta, když vzpomíná na začátky pěstounské péče v její rodině. „V tom čase jsme měli doma pětiletého biologického syna Míšu, který se s Damiánem znal, hrávali spolu fotbal a rádi spolu trávili čas. Tak jsme se nějak bavili o tom, co by říkal na nového staršího brášku a Míša nadšeně souhlasil.“ Přijetí chlapce do pěstounské péče však neproběhlo tak rychle a idylicky, jak by se mohlo na první pohled zdát. „V té době ještě nebylo žádné povinné vzdělávání pěstounů, vše jsme si museli zjišťovat sami. Ačkoliv jsme s Damiánem navázali vztah, nikdo se nezmínil, že bychom si chlapce mohli vzít do dlouhodobé hostitelské péče, než se vyřídí pěstounská péče. Čtyři měsíce jsme vozili Damiána po víkendovém pobytu zpět do dětského domova, což velmi špatně snášel. Neměla jsem rovněž ani tušení, že se na pěstounské dítě pobírá dávky, o tom jsem se dozvěděla až po obdržení rozsudku soudu.“

Paní Markéta přijala po téměř deseti letech do pěstounské péče dalšího chlapce z dětského domova a může tedy srovnávat, jak se příprava a podpora pěstounů za tu dobu změnila. „Po několika letech jsem si uvědomila, že synové jsou už odrostlí, samostatní a mou péči už tolik nepotřebují, a já měla velkou touhu nabídnout domov ještě jednomu dítěti“, vzpomíná. Bohužel ani tentokrát neproběhlo vše bez komplikací. „Příprava pěstounů byla už v té době povinná a musím říct, že i velmi přínosná. Získáte zde mnoho zkušeností a informací od odborníků. Také jsem měla zajištěného tlumočníka do znakového jazyka. Ovšem chybělo málo a k přípravě vůbec nedošlo.“ Paní Markétě totiž žádost o svěření dítěte do pěstounské péče na kraji odložili z důvodu, že její péči stále potřebuje již tehdy zletilý Damián. Argumentovali tím, že by to byla pro paní Markétu velká zátěž. „S tím jsem nesouhlasila, měla jsem dostatek sil na další dítě. Nevzdala jsem se, obešla jsem kraj a sama jsem podala návrh soudu o přijetí do pěstounské péče tehdy devítiletého Romana, kterého jsem měla už půl roku v péči hostitelské. Jestli jsem měla někdy z něčeho opravdu strach, tak tehdy z toho, že mi soud návrh neschválí. Na štěstí se nevyplnil, Romana jsem do pěstounské péče získala a mohli jsme si ho odvézt z dětského domova k nám domů na stálo. Soud mi dal za pravdu, že jsem především zkušená pěstounka a ne žádný nováček, který neví, co ho čeká.“

Říká se, že začátky bývají těžké

Když paní Markéta vzpomíná za začátky soužití s dětmi z dětských domovů, tak souhlasí. „Velmi mě překvapilo, jak jsou děti z dětských domovů jiné oproti těm z rodiny. Kromě toho, že neustále sahaly na všechny věci v domácnosti, které z dětských domovů neznaly, neuměly ani ve svých deseti letech běžné věci jako poznat hodiny, namazat si chleba, nakoupit, zamknout nebo odemknout dveře. Projevovala se i psychická deprivace dětí: abnormálně se bály tmy, kdykoliv se cítily nejisté, bouchaly hlavou do zdi, byly agresivní vůči nám i vůči sobě, velmi plačtivé i v případě úplných maličkostí. Kluci mi neuměli dát pusu, pohladit nebo poděkovat za dobrý oběd. Navíc byli velmi náchylní na jakékoliv navádění spolužáků, neznali hranice a často neuměli rozlišit co je normální a co už je zlé.“

Na co dalšího se mají dlouhodobí pěstouni předem připravit?

Tím, že jsou součástí systému péče o ohrožené děti, se musí smířit s částečnou ztrátou soukromí. Navštěvovat je bude sociální pracovník OSPOD, v kontaktu budou s doprovázejícím pracovníkem z doprovodné organizace, se kterou mají uzavřenou dohodu o výkonu pěstounské péče a také se klade veliký důraz na kontakt pěstounských dětí s jejich původní biologickou rodinou. Byť se tyto požadavky můžou zdát někomu velmi náročné, paní Markéta to tak černě nevidí. „Mně kontakt s biologickou rodinou nevadí. Je dobré o všem s dětmi mluvit, výchova je pak snazší a děti nepátrají na vlastní pěst, ale mají klid na duši, když vědí, odkud pocházejí, když znají své biologické rodiče. Je potřeba jim vysvětlit, proč se ocitli v dětských domovech, jejich biologické rodiče neočerňovat, ale naopak, pokusit se dětem vysvětlit příčiny trápení a způsobu života jejich biologických příbuzných. Pokud jde o doprovázející organizaci, tak tu vnímám téměř jako rodinu. Je potřeba si vybrat dobrou organizaci a ta vám pak se vším pomůže, poradí a sdílí s vámi dobré i zlé.“ Paní Markéta je spokojena i s výší finanční podpory pěstounské péče a na otázku, zda si myslí, že by někdo mohl dělat pěstounskou péči pro peníze, rázně odpovídá: „K tomu se nechci vůbec vyjadřovat. Zkuste snížit pěstounské dávky a uvidíte, kdo to dělá pro peníze…“

Pěstoun nebo rodič?

Pokud se člověk rozhodne být pěstounem, na jak dlouho to je? „Mělo by to být do zletilosti dítěte“, odpovídá paní Markéta a dodává: „Já budu ale pěstounkou do té doby, než se děti osamostatní, určitě jim nebudu dávat žádná ultimáta. Vždycky jsem byla spíše rodič než pěstoun. Víte, i děti jsou na slovo „pěstoun“ přímo alergické. My jsme normální, pohodová rodina“. A jak vidí maní Markéta budoucnost svých pěstounských dětí? „Z celého srdce si přeji, aby se jim dařilo v životě, aby byli schopni založit si své vlastní rodiny, které je udělají šťastnými.“

Byť je péče o rodinu velmi náročná a paní Markéta se cítí být někdy na dně svých sil, její životní síla a optimismus jí ženou neustále dál. „Pěstounství mi sice vzalo hodně sil, zdraví a bohužel i manželství, dalo mi ale na druhou stranu mnoho lásky od mých dětí. Otevřelo mi oči a vnímám spoustu věcí v životě jinak. Získala jsem mnoho zkušeností, které v běžném životě získat nemůžete. K nezaplacení je vidět pokroky dětí, které vám pod vašima rukama přímo rozkvétají. Radost mám z každého jejich pohlazení, objetí a slov Mami, mám tě rád. Jsem šťastná, že jsem je dobře vychovala“.

Markéta Zelená

  • Žije v Pardubicích
  • Pracuje 20 let jako úřednice
  • Pěstounkou je od roku 2004
  • Stará se o dvě děti v pěstounské péči a jednoho biologického syna, je samoživitelka
  • Má ráda kriminální případy a detektivky. Baví ji tapetování a malování stěn, ráda si zahraje bowling.
  • Nejraději odpočívá na návštěvě u svých rodičů u dobré buchty a kávičky ????
Markéta Zelená_1

Děti

Damián (22 let) – Do PP přišel ve svých 9 letech z dětského domova. Astmatik, hypertonik, má diagnostikované psychické onemocnění. Zajímal se o bikros, v současné době se zabývá výpočetní technikou. Již je vyučen.

Michal (18 let) – Je po operaci srdce. Zajímá se o fotbal, studuje obchodní akademii.

Roman (13 let) – Je zdravý, do pěstounské péče přišel z dětského domova ve svých devíti letech. Také ho zajímá fotbal.

Děti mají mezi sebou normální sourozenecké vztahy, pohádají se, někdy i poperou, ale potom jeden bez druhého nemůžou vůbec být.

Může se stát člověk se sluchovým postižením pěstounem? Může!

Paní Markéta je pěstounkou již 13 let, navzdory svému sluchovému postižení vychovává tři syny.

Také pracuje jako úřednice a v domácnosti zastane ženskou i mužskou práci. Jak to zvládá? S neutuchajícím optimismem, přesvědčte se sami.

S

Jak to všechno začalo

„Vše začalo před léty mou návštěvou dětského domova, kam jsem šla předat sponzorský dar. Tehdy mě chytl za ruku devítiletý poloromský chlapec a už se mě nepustil“, směje se paní Markéta, když vzpomíná na začátky pěstounské péče v její rodině. „V tom čase jsme měli doma pětiletého biologického syna Míšu, který se s Damiánem znal, hrávali spolu fotbal a rádi spolu trávili čas. Tak jsme se nějak bavili o tom, co by říkal na nového staršího brášku a Míša nadšeně souhlasil.“ Přijetí chlapce do pěstounské péče však neproběhlo tak rychle a idylicky, jak by se mohlo na první pohled zdát. „V té době ještě nebylo žádné povinné vzdělávání pěstounů, vše jsme si museli zjišťovat sami. Ačkoliv jsme s Damiánem navázali vztah, nikdo se nezmínil, že bychom si chlapce mohli vzít do dlouhodobé hostitelské péče, než se vyřídí pěstounská péče. Čtyři měsíce jsme vozili Damiána po víkendovém pobytu zpět do dětského domova, což velmi špatně snášel. Neměla jsem rovněž ani tušení, že se na pěstounské dítě pobírá dávky, o tom jsem se dozvěděla až po obdržení rozsudku soudu.“

Paní Markéta přijala po téměř deseti letech do pěstounské péče dalšího chlapce z dětského domova a může tedy srovnávat, jak se příprava a podpora pěstounů za tu dobu změnila. „Po několika letech jsem si uvědomila, že synové jsou už odrostlí, samostatní a mou péči už tolik nepotřebují, a já měla velkou touhu nabídnout domov ještě jednomu dítěti“, vzpomíná. Bohužel ani tentokrát neproběhlo vše bez komplikací. „Příprava pěstounů byla už v té době povinná a musím říct, že i velmi přínosná. Získáte zde mnoho zkušeností a informací od odborníků. Také jsem měla zajištěného tlumočníka do znakového jazyka. Ovšem chybělo málo a k přípravě vůbec nedošlo.“ Paní Markétě totiž žádost o svěření dítěte do pěstounské péče na kraji odložili z důvodu, že její péči stále potřebuje již tehdy zletilý Damián. Argumentovali tím, že by to byla pro paní Markétu velká zátěž. „S tím jsem nesouhlasila, měla jsem dostatek sil na další dítě. Nevzdala jsem se, obešla jsem kraj a sama jsem podala návrh soudu o přijetí do pěstounské péče tehdy devítiletého Romana, kterého jsem měla už půl roku v péči hostitelské. Jestli jsem měla někdy z něčeho opravdu strach, tak tehdy z toho, že mi soud návrh neschválí. Na štěstí se nevyplnil, Romana jsem do pěstounské péče získala a mohli jsme si ho odvézt z dětského domova k nám domů na stálo. Soud mi dal za pravdu, že jsem především zkušená pěstounka a ne žádný nováček, který neví, co ho čeká.“

Říká se, že začátky bývají těžké

Když paní Markéta vzpomíná za začátky soužití s dětmi z dětských domovů, tak souhlasí. „Velmi mě překvapilo, jak jsou děti z dětských domovů jiné oproti těm z rodiny. Kromě toho, že neustále sahaly na všechny věci v domácnosti, které z dětských domovů neznaly, neuměly ani ve svých deseti letech běžné věci jako poznat hodiny, namazat si chleba, nakoupit, zamknout nebo odemknout dveře. Projevovala se i psychická deprivace dětí: abnormálně se bály tmy, kdykoliv se cítily nejisté, bouchaly hlavou do zdi, byly agresivní vůči nám i vůči sobě, velmi plačtivé i v případě úplných maličkostí. Kluci mi neuměli dát pusu, pohladit nebo poděkovat za dobrý oběd. Navíc byli velmi náchylní na jakékoliv navádění spolužáků, neznali hranice a často neuměli rozlišit co je normální a co už je zlé.“

Na co dalšího se mají dlouhodobí pěstouni předem připravit?

Tím, že jsou součástí systému péče o ohrožené děti, se musí smířit s částečnou ztrátou soukromí. Navštěvovat je bude sociální pracovník OSPOD, v kontaktu budou s doprovázejícím pracovníkem z doprovodné organizace, se kterou mají uzavřenou  dohodu o výkonu pěstounské péče a také se klade veliký důraz na kontakt pěstounských dětí s jejich původní biologickou rodinou. Byť se tyto požadavky můžou zdát někomu velmi náročné, paní Markéta to tak černě nevidí. „Mně kontakt s biologickou rodinou nevadí. Je dobré o všem s dětmi mluvit, výchova je pak snazší a děti nepátrají na vlastní pěst, ale mají klid na duši, když vědí, odkud pocházejí, když znají své biologické rodiče. Je potřeba jim vysvětlit, proč se ocitli v dětských domovech, jejich biologické rodiče neočerňovat, ale naopak, pokusit se dětem vysvětlit příčiny trápení a způsobu života jejich biologických příbuzných. Pokud jde o doprovázející organizaci, tak tu vnímám téměř jako rodinu. Je potřeba si vybrat dobrou organizaci a ta vám pak se vším pomůže, poradí a sdílí s vámi dobré i zlé.“ Paní Markéta je spokojena i s výší finanční podpory pěstounské péče a na otázku, zda si myslí, že by někdo mohl dělat pěstounskou péči pro peníze, rázně odpovídá: „K tomu se nechci vůbec vyjadřovat. Zkuste snížit pěstounské dávky a uvidíte, kdo to dělá pro peníze…“

Pěstoun nebo rodič?

Pokud se člověk rozhodne být pěstounem, na jak dlouho to je? „Mělo by to být do zletilosti dítěte“, odpovídá paní Markéta a dodává: „Já budu ale pěstounkou do té doby, než se děti osamostatní, určitě jim nebudu dávat žádná ultimáta. Vždycky jsem byla spíše rodič než pěstoun. Víte, i děti jsou na slovo „pěstoun“ přímo alergické. My jsme normální, pohodová rodina“.  A jak vidí maní Markéta budoucnost svých pěstounských dětí? „Z celého srdce si přeji, aby se jim dařilo v životě, aby byli schopni založit si své vlastní rodiny, které je udělají šťastnými.“

Byť je péče o rodinu velmi náročná a paní Markéta se cítí být někdy na dně svých sil, její životní síla a optimismus jí ženou neustále dál. „Pěstounství mi sice vzalo hodně sil, zdraví a bohužel i manželství, dalo mi ale na druhou stranu mnoho lásky od mých dětí. Otevřelo mi oči a vnímám spoustu věcí v životě jinak. Získala jsem mnoho zkušeností, které v běžném životě získat nemůžete. K nezaplacení je vidět pokroky dětí, které vám pod vašima rukama přímo rozkvétají. Radost mám z každého jejich pohlazení, objetí a slov Mami, mám tě rád. Jsem šťastná, že jsem je dobře vychovala“.

Markéta Zelená

  • Žije v Pardubicích
  • Pracuje 20 let jako úřednice
  • Pěstounkou je od roku 2004
  • Stará se o dvě děti v pěstounské péči a jednoho biologického syna, je samoživitelka
  • Má ráda kriminální případy a detektivky. Baví ji tapetování a malování stěn, ráda si zahraje bowling.
  • Nejraději odpočívá na návštěvě u svých rodičů u dobré buchty a kávičky ????
Markéta Zelená_1

Děti

Damián (22 let) – Do PP přišel ve svých 9 letech z dětského domova.  Astmatik, hypertonik, má diagnostikované psychické onemocnění. Zajímal se o bikros, v současné době se zabývá výpočetní technikou. Již je vyučen.

Michal (18 let)  – Je po operaci srdce. Zajímá se o fotbal, studuje obchodní akademii.

Roman (13 let)  – Je zdravý, do pěstounské péče přišel z dětského domova ve svých devíti letech. Také ho zajímá fotbal.

Děti mají mezi sebou normální sourozenecké vztahy, pohádají se, někdy i poperou, ale potom jeden bez druhého nemůžou vůbec být.