Nabízíme vám rozhovor o pěstounské rodině, která přijala před 11 lety do rodiny dva chlapce ve věku 8 a 10 let, nyní dospělé mladé muže. Paní Miluše líčí svůj příběh s časovým odstupem, otevřeně a bez příkras. Mluví o těžké pubertě hochů, v průběhu které si celá rodina sáhla na dno svých psychických sil. Pěstounka přesto vždy věřila, že z dětí vyrostou slušní lidé, kteří nebudou žít na pokraji společnosti. Dnes ji těší, že kluci zůstali součástí rodiny a vracejí se domů. Žijí si svůj dospělý život, pomáhají si, chodí do zaměstnání, milují a jsou milováni.

Jak Vás napadlo vzít si do pěstounské péče dítě? Co byl ten první krok?

Ten moment si přesně vybavuji. Bylo to v březnu roku 2003. Dcera Renáta, v té době dvaceti-dvouletá, čerstvě zaměstnaná, mi sdělila, že se rozhodla přispívat dívce z Ghany na vzdělání. Ukázala mi fotku dívenky a já si v duchu položila otázku: „Proč vlastně nikomu dosud nepomáháme“? Já, manžel a naše 3 děti, každý jednotlivě jsme si na otázku odpověděli a došli jsme k závěru, že chceme a můžeme někomu nabídnout pomoc. Informace ohledně pěstounství jsme si hledali na internetu. Vše se dalo do pohybu zavoláním na sociální odbor v Mladé Boleslavi.

Co se dělo potom, když jste podala žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

My jsme podali žádost na Magistrát města Mladá Boleslav v dubnu 2003. Tímto jsme se zařadili do evidence žadatelů. 14. 8. 2003 jsme dostali vyrozumění, že jsme vhodnými osobami stát se pěstouny Kamila(10 let) a Daniela (8,5let). S dětmi jsme se seznámili 26. 8. 2003, tomuto setkání předcházela různá šetření ze sociálního odboru Magistrátu města Mladá Boleslav a několik našich návštěv sociálního odboru Krajského úřadu v Praze.

Poznala jste „své“ děti ještě dřív, než jste s nimi začali bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba?

Ano, předcházela tomu jedna naše návštěva v dětské domově a dva víkendové pobyty dětí u nás doma. Seznamovací doba měla být delší, několika měsíční. Činili jsme ale nátlak na ředitele i sociální odbor, aby chlapci mohli s námi bydlet co nejdříve. Nedělalo jim dobře cestování a také jsme chtěli, aby začali chodit do nové školy hned po zahájení školního roku. Určitě jsme přihlíželi ke vzájemným sympatiím. Měli jsme štěstí, navzájem jsme si padli do oka. Chlapci už po prvním víkendovém pobytu o nás v dětském domově mluvili jako o tatínkovi a mamince.

Mohla jste mít nějaké požadavky nebo se prostě dítě někomu přidělí?

U vyplňování dotazníků seděla celá naše rodina a měli jsme nakonec požadavky dva. Nechtěli jsme pečovat o dítě s vážným zdravotním poškozením, na tuto náročnou péči jsme se necítili, a mladší dcera nechtěla přijmout do rodiny romské dítě, protože s touto komunitou neměla dobrou zkušenost v raném dětství. Po chvilce si to sice rozmyslela, ale dala jsem na její první intuici a o romské dítě jsme nežádali.

Když se člověk rozhodne být pěstounkou, na jak dlouhou dobu to je?

Právně je to záležitost časově omezená. Ale jinak to je na celý život. Vždy budou tyto děti součástí našich srdcí, ať už s námi budou, či nikoli. Je to naprosto stejné jako ve vztahu k biologickým dětem.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet? Na co je dobré být připraven?

Dopředu si můžeme promyslet mnohé a být teoreticky připraven na cokoli. Ve skutečnosti ale promyšlené může být zcela nefunkční a i dobrá teorie může zcela selhat. Z toho potom může pramenit pocit selhání, zklamání, úzkosti. Snažte se pochopit, že nemůžete předělávat děti k obrazu svému, že se můžete pouze pokusit zbavit je toho, s čím by žít neměli. S ostatním se musíte smířit. Doporučuji si načíst literaturu na téma pěstounství a účastnit se setkání pěstounských rodin.

Z čeho jste vy konkrétně měla největší strach a na co jste se naopak nejvíce těšila?

Největší strach jsem měla z toho, aby naše rozhodnutí, vzít si děti do pěstounské péče, nikomu z rodiny neublížilo a podařilo se nám z dětí vychovat slušné lidi. Všichni jsme si sáhli na dno svých psychických sil. Prožili jsme mnoho bolesti, zklamání, beznaděje. Řešili jsme mnoho závažných výchovných problémů, přestupků na samotné hranici zákona i za zákonem. Ale také jsme se, jako rodina, společně radovali a veselili a nahlédli do zcela jiných světů prostřednictvím dětských domovů, diagnostických ústavů, psychiatrů, psychologů, soudů. Dá se tedy říci, že se strach vyplnil částečně. A na co jsem se nejvíce těšila? Na to, že se děti budou domů vracet, že alespoň něco si z rodiny převezmou, že budou slušně žít. A toto se mi splnilo. Součástí rodiny jsou stále. Jsou z nich slušní lidé, nežijí na pokraji společnosti. Jsou milováni a milují.

Splnila pěstounská péče vaše očekávání?

Pěstounská péče moje očekávání předčila. Je mnohem náročnější, než si člověk může představit a má mnohem větší smysl, než jsem si myslela.

Podporoval Vás manžel při rozhodování o pěstounské péči?
První reakce manžela byla zcela přirozená, vlastní mužům. „A budeme na to mít?“ Bez souhlasu manžela a dětí bych do pěstounství nešla, všichni rodinní příslušníci musí být zajedno. Musí se do toho jít srdcem, přesvědčením.

Co Vám na Vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Bydlíme na vesnici. Přijetí bylo velmi kladné. Mnozí nám pomáhali a fandili nám. S negativní reakcí jsme se setkávali pouze tehdy, když jsme řešili něco závažného. Na otázku „Stojí Vám ty problémy zato?“ jsme odpovídali: „Stojí. Kluky máme rádi a oni nás. Žijeme v naději, že vše špatné se v dobré obrátí.“

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Na začátku je to náročnější, protože je potřeba seznámit nové členy rodiny nejenom s tím, jak to v rodině funguje, ale i s tím, jak to funguje ve společnosti vůbec. To, co učíte děti v předškolním věku, jsme my učili chlapce ve věku 10 a 8 ½. Jako příklad mohu uvést nevhodné chování ve veřejných prostředcích, na ulici, k sobě navzájem. Nedodržování návyků, hranic a pravidel bylo pro ně naprosto přirozené. Bylo toho hodně k učení, dostavily se úspěchy a naopak něco se nedařilo vůbec. Vždy při „průseru“ jsme si mysleli, že to je ten průser největší a poslední, že již větší a další nepřijde. Ale on přišel a přišel ještě horší. Na začátku toho bylo hodně, ale nejnáročnějším obdobím v našem případě byla puberta chlapců.

Jaké mají vaše děti vztahy mezi sebou? Jaké mají zájmy?

Děti rády sportovaly, hrály na hudební nástroje, zajímaly se o mnohé. Sport jim umožňovaly místní podmínky. K dispozici byl zdarma tenisový kurt, fotbalové hřiště, v zimě zamrzlý rybník a kdykoli možná cyklistika v Českém ráji. K sportu byli vedeni i kluci. Nejraději hráli fotbal. Vztahy mezi dětmi biologickými jsou bezkonfliktní. I vztahy mezi biologickými a pěstounskými dětmi jsou velmi dobré. Konfliktní vztah jsem poznala až u pěstounských dětí mezi sebou. Bála jsem se, že jednou dojde k nejhoršímu a že např. vzájemné škrcení jeden z chlapců nepřežije. Jeden čas jsme si mysleli, zda by pro ně samotné nebylo lepším řešením umístění každého hocha v jiné rodině. Nyní již z toho vyrostli a chovají se k sobě slušně, pomáhají si, navštěvují se.

Jak jste zvládala péči o velkou rodinu?

Zvládala, myslím si. Když jsem měla před sebou vyrovnaný jeden metr prádla, říkávala jsem si, že je lepší žehlit metr, než nemít komu žehlit. Když jsem navařila jídla plné hrnce a vše se s chutí snědlo, bylo to nejlepší vyznamenání pro kuchařku. Pečování o rodinu mě bavilo, uspokojovalo. Mít méně času je i výhodou. Nezabýváte se blbostmi, malichernostmi, téměř jsem nesledovala TV, raději jsem si v klidu četla nebo poslouchala hudbu. Vše je ale dočasné. Nyní mám času na rozdávání.

Co Vám dělá největší radost? Co byste si přála?

Největší radost mám z toho, že kluci patří stále do naší rodiny, a to i když museli v roce 2009 načas do ústavní péče kvůli kázeňským prohřeškům. Že poznali lásku a předávají ji dál. Že od nástupu do zaměstnání pracují, že nežijí na kraji společnosti. Přeji si, aby těžké rané dětství bylo tím nejtěžším, co je potkalo. Aby žili tak, jak si sami budou přát.

Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Hlubší poznání sama sebe a druhých. Poznala jsem, že se mohu starat o cizí lidi. Rozumím více slovu rasizmus. Seznámila jsem se s úžasnými lidmi. Na problémy se dívám s větším nadhledem, jsem ještě více trpělivá. Poznala jsem, že velice důležité je pro rodinu mít společné zážitky, prožitky. Že život je spojen s velkým odpouštěním, že i přes ztráty musíme dávat lásku a stále kráčet vpřed.
Pěstounská péče mi bohužel vzala duševní klid a vyrovnanost.

Viděli jste pokrok, který děti udělaly v rodině?

Samozřejmě, mnohokrát. S úsměvem vzpomínám na učení smrkat do kapesníku. Zdravení spoluobčanů. Nehladit každého psa, kterého vidím…

Co si myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby se dětem dobře dařilo v životě?

Nevím, co je nejdůležitější. Vím, že shoda mnoha náhod a skutečností ovlivňuje naše životy. Aby se dětem i nám dařilo dobře, k tomu se musíme hlavně my sami přičinit. Svou prací, chováním… Ale ani to není zárukou dobrého života. A nakonec pod dobrým životem si představuje každý něco jiného, každý dle svého žebříčku hodnot. A ten se během života mění. Určitě dobré je mít zázemí, přátele, mít na koho se obrátit.

Jaký by podle Vás měl být „ideální“ kandidát na pěstounství? Jaké vlastnosti by měl mít?

To si netroufnu specifikovat. A dokonce si myslím, že snad ani není možné toto definovat. Protože každé dítě je jedinečné. Výchova, která může být ideální pro jednoho, nemusí být vhodná pro druhého. Někdo potřebuje tvrdý řád, disciplinu, druhý ne. Určitě ale všichni potřebují dostávat lásku. Pěstoun musí být určitě empatický, milující, trpělivý, musí umět odpouštět a dávat novou šanci.

Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič? Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze?

Já osobně jsem nepotkala pěstouna, který by péči dělal pro peníze. Je to tak náročné, že se to penězi zaplatit nedá.

Miluše Bacovská

• Narodila se 11.6. 1961 v Mladé Boleslavi
• Pěstounkou se stala v září 2003
• Během pěstounské péče pracovala jako OSVČ (účetní a daňové poradenství) a finanční účetní. Nyní je nezaměstnaná.
• V současné době jsou všechny děti již dospělé, mají svoje domácnosti, 2 byly vychované v pěstounské péči, 3 jsou biologické.
• Má ráda knihy, hudbu, dokumentární filmy. Zajímá se o svět a dění kolem, kulturu. Váží si každého nového poznání a setkání.