Paní Lenka vychovala čtyři vlastní, dnes už dospělé děti. Nyní má v dlouhodobé pěstounské péči svěřeného Filipa, který do rodiny přišel z dětského domova až ve svých 15 letech, což není úplně obvyklé, protože většina zájemců o pěstounskou péči preferuje mladší děti. Co vedlo paní Lenku k tomu nabídnout domov a zázemí chlapci v pubertě?

Mám vlastní čtyři děti a už dříve jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo postarat se o dítě, které nemohlo vyrůstat ve své původní rodině. Zlomový okamžik přišel, až když jsem Filipa poznala; bylo mu tehdy třináct let. Začala jsem pracovat v nedalekém dětském domově se školou jako vychovatelka a od samého začátku jsem si všimla, že Filip je jiný než ostatní děti. Často sedával u oběda sám, s nikým se nebavil, na uších měl sluchátka a poslouchal hudbu. Snažila jsem se ho oslovit, povídat si s ním, ale byl hodně uzavřený. Až s postupem času jsem si získala jeho důvěru a všimla jsem si, že se rád a často pohybuje v mé přítomnosti. Padli jsme si do oka ;-). Neměl lehké dětství, bylo mu devět let, když si doma v posteli četl knížku a z ničeho nic přišli nějací cizí lidé a odvezli ho do dětského domova. Od té doby knížky nemá rád. Jeho matka hodně a často pila alkohol, chlapec míval hlad, toulal se po ulicích… Otec se o syna nikdy nestaral. Smutné je, že ani pořádně neví, proč se po čase dostal do dětského domova se školou. Prý občas skákal po nábytku, vykřikoval, nevěděli si s ním rady. My jsme si lidsky rozuměli. Viděla jsem v něm také doposud nevyužitý studijní potenciál a měla jsem chuť mu pomoci. Filip ke mně domů začal chodit na víkendy v rámci hostitelské péče, strávil u mě měsíc prázdnin a bylo to moc fajn. Oba jsme cítili, že by to tak mohlo zůstat napořád.  Po návratu z prázdnin mi řekl: „Kdybyste teto věděla, jak moc se mi TAM nechce“. To byl pro mě impuls. Slíbila jsem mu, že se pokusím to změnit a podala jsem tehdy k příslušnému soudu žádost o zrušení ústavní výchovy a svěření dítěte do pěstounské péče.

Obavy z přijetí staršího dítěte

Jestli jsem měla strach přijmout do rodiny teenagera? Možná na začátku jisté obavy byly, ale Filipa jsem znala jako „teta“ z dětského domova déle než rok. Jeho dlouhodobou pěstounkou jsem se stala po naší vzájemné dohodě. Samozřejmě zprvu to nebylo lehké ani pro mě, ani pro Filipa. Vyvstaly i praktické problémy soužití: např. vzájemný ostych, vidět se v domácím oblečení, potkávat se v koupelně apod. Museli jsme prostě najít tu správnou cestu přijatelnou pro nás pro oba. Naučit se společně žít, nastavit si pravidla. Já jsem byla ve výhodě, byla jsem u sebe doma. Chlapec to měl těžší, on byl ten nově příchozí. Snažila jsem se mu připravit především příjemné a vlídné prostředí. Hodně jsem mu naslouchala, když chtěl, povídali jsme si klidně do noci, ale nikdy jsem ho do rozhovorů nenutila. Na případné pochybení či nedostatky jsem ho upozorňovala velmi opatrně a citlivě.

Podporu a porozumění potřebují pěstounské děti i pěstouni

Pokud člověk uvažuje o pěstounství, je potřeba si uvědomit, že pěstounství sice ze zákona končí dosažením plnoletosti dítěte, ale realita je stejná jako v běžném životě. Dítěti poskytnete stabilní zázemí tak dlouho, jak bude potřebovat. Nevystrčíte jej z domu ze dne na den, protože je mu 18 let. Dítě je potřeba připravit na odchod a postupné osamostatnění se.

Velkou míru podpory potřebuje i pěstoun. Já bohužel neměla tolik štěstí a setkávám se spíše s negativními reakcemi okolí. Naše společnost stále vnímá pěstouny jako ty, kteří to dělají pro peníze. O mém rozhodnutí stát se pěstounkou pochybovaly i mé kolegyně z práce. Nepochopení jsem se dočkala ze začátku i od vlastních, nyní už dospělých dětí. S postupem času naštěstí změnily názor a dnes už mě chápou a fandí mi.

Oporou mi naopak byla a stále je moje doprovázející organizace. Dává mi najevo, že má práce má smysl. Snaží se mi pomáhat, ať už poradenstvím, nebo při vyřizování různých žádostí o pomoc u neziskových organizací. Doprovodná organizace je pro mě také nezastupitelná jako mediátor ve vztahu k původním rodičům chlapce.

Zprvu pro mě byly nepříjemné kontroly a návštěvy pracovníků odboru sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), ale postupem času jsem je začala vnímat pozitivně. Pochopila jsem, že tady jsou pro mou a Filipovou ochranu. I původně nedůvěřivému chlapci jsem vysvětlila, že kdyby se mu něco u mne nelíbilo a nechtěl to řešit se mnou, může si o tom promluvit s nimi.

Přijaté dítě a jeho původní rodina

Každé dítě, a obzvlášť dítě starší, je osobnost a má svůj vlastní pohled na svět. Ovlivňuje ho spousta věcí, určitě také dědičné vlastnosti. Je proto dobré brát dítě takové, jaké je, neidealizovat si jej. Také je zcela kontraproduktivní chtít dítě izolovat či „zachraňovat“ od jeho původní rodiny. Úkolem pěstouna je dítě doprovázet, usnadnit mu určitý úsek jeho života. Pokud nebudeme spolupracovat s jeho původní rodinou, budeme o ní špatně mluvit, hanit ji, dítěti nepomůžeme, naopak. Je potřeba dítě přijmout se vším všudy. I když je to někdy těžké, měli bychom se o to pokusit a rodinu alespoň tolerovat a nikdy ji nesoudit. I pro mě to byla na začátku výzva. Filipovu matku jsem vnitřně vinila za to, že kvůli jejímu chování vyrůstal v ústavním zařízení. Je však dobré si uvědomit, že podobně nelibé pocity mohla pociťovat i ona vůči mně. V jejích očích jsem byla ta, která ji chce syna sebrat. Postupně se však hrany mezi námi obrousily. Uvědomily jsme si, že nás obě má Filip rád, nejsme jedna pro druhou hrozbou a oběma nám jde o to samé: aby se měl Filip pokud možno co nejlépe.

Jestli mi pěstounství něco vzalo?

Nemám ten pocit. Naopak, pěstounská péče mě naplňuje, cítím ji jako svoje poslání. Společně strávený čas s Filipem mi dává smysl a sílu pro mou práci. Největší radost mám, když vidím, jak se mu daří. Za ty tři roky, co žije u mě, udělal velký pokrok. Z kluka, který na základní škole div nepropadl, je dnes student 3. ročníku oboru strojní mechanik s velmi dobrým průměrem. Vyrůstá z něho zdravý a sebevědomý muž, který už má své plány a vidí budoucnost zcela jinak než dříve. Uvažuje o nástavbovém maturitním studiu a mluví dokonce i o vysoké škole. Rádi spolu jezdíme na různé výlety. V současné době naši rodinu navštěvují v rámci hostitelské péče další dvě dívky a trávíme volný čas společně. Domnívám se, že každá chvíle v rodinném prostředí je pro děti z ústavních zařízení přínosná. Mohou vnímat běžný chod domácnosti, jednotlivé role v rodině, zvyky a rituály a další věci, které v domově prostě nemohou zažít. Víte, děti z ústavních zařízení se skutečně liší od dětí, které měly to štěstí vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí. Nesou si spoustu nehezkých zážitků, které je ovlivnily na celý život. Jsou velmi citlivé a nedůvěřivé. Bojí se, že všechno, co jim nabízíte, co nyní mají, je jenom krátkodobé a mohou zase brzy a znenadání o všechno přijít. Na jedné straně jsou vděčné, ale také se můžou jevit jako chamtivé. Proto by měl být pěstoun skutečně velmi tolerantní a chápající. Spíše než příliš přísná výchova a vedení platí vysvětlování, ještě jednou vysvětlování a potom také naslouchání.

Pěstounská péče a finance

Finanční prostředky jsou velmi důležité a výše příspěvku na pěstounskou péči by se měla odvíjet od individuálních potřeb jednotlivých dětí. Pokud by se někdo chtěl stát pěstounem kvůli penězům, byl by pěstounem špatným, a navíc velmi nespokojeným a zklamaným. Pěstounství je poslání. Nesprávná motivace případných zájemců o pěstounskou péči by měla být včas odhalena v procesu prověřování. Podle mě je proto naprosto v pořádku, že jsou kritéria na pěstounskou péči z hlediska psychologického, materiálního i zdravotního tak přísná. Není možné, aby se tomuto náročnému poslání věnovali lidé, kteří nemají sami dobré bydlení, mají problémy psychického rázu či jsou nemocní natolik, že sami péči potřebují. Na druhou stranu proces schvalování a přidělování dětí pěstounům by měl probíhat bez zbytečných průtahů, v co nejkratší době s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Důležitá je také osvěta a šíření povědomí o pěstounské péči, aby lidé věděli, že stále žije tisíce dětí v ústavních zařízeních a že pěstounská péče je jednou z cest, jak jim pomoci. V současné době pomáhá mladým dospělým opouštějícím ústavní zařízení i řada neziskových organizací, což je chvályhodné, stále ale nedostačující. Podle mě život v rodinném prostředí dítěti nic nenahradí.

Bc. Lenka Doležalová

Pracuje jako vychovatelka v dětském domově, dříve pracovala jako dozorkyně ve věznici.

Vystudovala sociální pedagogiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, poté speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě – specializace etopedie a psychopedie.

Absolvovala rekvalifikační kurz – Pracovník v sociálních službách a další krátkodobá školení v oboru výchovy dětí. Tuto práci i krátkodobě vykonávala nad rámec své služby.

Pěstounkou se stala v roce 2016, nyní pečuje o jednoho chlapce ve věku 18 let. V brzké době se stane pěstounkou pro další dvě dívky ve věku 13 a 15 let.

Má ráda cestování, hudbu a filmy, ruční práce.

Ačkoliv většina zájemců o pěstounskou péči preferuje mladší děti, paní Lenka přijala do pěstounské péče chlapce v pubertálním věku. Přečtěte si příběh o tom, že i teenagerovi život v rodinném prostředí nic nenahradí.

Paní Lenka vychovala čtyři vlastní, dnes už dospělé děti. Nyní má v dlouhodobé pěstounské péči svěřeného Filipa, který do rodiny přišel z dětského domova až ve svých 15 letech, což není úplně obvyklé, protože většina zájemců o pěstounskou péči preferuje mladší děti. Co vedlo paní Lenku k tomu nabídnout domov a zázemí chlapci v pubertě?

Mám vlastní čtyři děti a už dříve jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo postarat se o dítě, které nemohlo vyrůstat ve své původní rodině. Zlomový okamžik přišel, až když jsem Filipa poznala; bylo mu tehdy třináct let. Začala jsem pracovat v nedalekém dětském domově se školou jako vychovatelka a od samého začátku jsem si všimla, že Filip je jiný než ostatní děti. Často sedával u oběda sám, s nikým se nebavil, na uších měl sluchátka a poslouchal hudbu. Snažila jsem se ho oslovit, povídat si s ním, ale byl hodně uzavřený. Až s postupem času jsem si získala jeho důvěru a všimla jsem si, že se rád a často pohybuje v mé přítomnosti. Padli jsme si do oka ;-). Neměl lehké dětství, bylo mu devět let, když si doma v posteli četl knížku a z ničeho nic přišli nějací cizí lidé a odvezli ho do dětského domova. Od té doby knížky nemá rád. Jeho matka hodně a často pila alkohol, chlapec míval hlad, toulal se po ulicích… Otec se o syna nikdy nestaral. Smutné je, že ani pořádně neví, proč se po čase dostal do dětského domova se školou. Prý občas skákal po nábytku, vykřikoval, nevěděli si s ním rady. My jsme si lidsky rozuměli. Viděla jsem v něm také doposud nevyužitý studijní potenciál a měla jsem chuť mu pomoci. Filip ke mně domů začal chodit na víkendy v rámci hostitelské péče, strávil u mě měsíc prázdnin a bylo to moc fajn. Oba jsme cítili, že by to tak mohlo zůstat napořád.  Po návratu z prázdnin mi řekl: „Kdybyste teto věděla, jak moc se mi TAM nechce“. To byl pro mě impuls. Slíbila jsem mu, že se pokusím to změnit a podala jsem tehdy k příslušnému soudu žádost o zrušení ústavní výchovy a svěření dítěte do pěstounské péče.

Obavy z přijetí staršího dítěte

Jestli jsem měla strach přijmout do rodiny teenagera? Možná na začátku jisté obavy byly, ale Filipa jsem znala jako „teta“ z dětského domova déle než rok. Jeho dlouhodobou pěstounkou jsem se stala po naší vzájemné dohodě. Samozřejmě zprvu to nebylo lehké ani pro mě, ani pro Filipa. Vyvstaly i praktické problémy soužití: např. vzájemný ostych, vidět se v domácím oblečení, potkávat se v koupelně apod. Museli jsme prostě najít tu správnou cestu přijatelnou pro nás pro oba. Naučit se společně žít, nastavit si pravidla. Já jsem byla ve výhodě, byla jsem u sebe doma. Chlapec to měl těžší, on byl ten nově příchozí. Snažila jsem se mu připravit především příjemné a vlídné prostředí. Hodně jsem mu naslouchala, když chtěl, povídali jsme si klidně do noci, ale nikdy jsem ho do rozhovorů nenutila. Na případné pochybení či nedostatky jsem ho upozorňovala velmi opatrně a citlivě.

Podporu a porozumění potřebují pěstounské děti i pěstouni

Pokud člověk uvažuje o pěstounství, je potřeba si uvědomit, že pěstounství sice ze zákona končí dosažením plnoletosti dítěte, ale realita je stejná jako v běžném životě. Dítěti poskytnete stabilní zázemí tak dlouho, jak bude potřebovat. Nevystrčíte jej z domu ze dne na den, protože je mu 18 let. Dítě je potřeba připravit na odchod a postupné osamostatnění se.

Velkou míru podpory potřebuje i pěstoun. Já bohužel neměla tolik štěstí a setkávám se spíše s negativními reakcemi okolí. Naše společnost stále vnímá pěstouny jako ty, kteří to dělají pro peníze. O mém rozhodnutí stát se pěstounkou pochybovaly i mé kolegyně z práce. Nepochopení jsem se dočkala ze začátku i od vlastních, nyní už dospělých dětí. S postupem času naštěstí změnily názor a dnes už mě chápou a fandí mi.

Oporou mi naopak byla a stále je moje doprovázející organizace. Dává mi najevo, že má práce má smysl. Snaží se mi pomáhat, ať už poradenstvím, nebo při vyřizování různých žádostí o pomoc u neziskových organizací. Doprovodná organizace je pro mě také nezastupitelná jako mediátor ve vztahu k původním rodičům chlapce.

Zprvu pro mě byly nepříjemné kontroly a návštěvy pracovníků odboru sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), ale postupem času jsem je začala vnímat pozitivně. Pochopila jsem, že tady jsou pro mou a Filipovou ochranu. I původně nedůvěřivému chlapci jsem vysvětlila, že kdyby se mu něco u mne nelíbilo a nechtěl to řešit se mnou, může si o tom promluvit s nimi.

Přijaté dítě a jeho původní rodina

Každé dítě, a obzvlášť dítě starší, je osobnost a má svůj vlastní pohled na svět. Ovlivňuje ho spousta věcí, určitě také dědičné vlastnosti. Je proto dobré brát dítě takové, jaké je, neidealizovat si jej. Také je zcela kontraproduktivní chtít dítě izolovat či „zachraňovat“ od jeho původní rodiny. Úkolem pěstouna je dítě doprovázet, usnadnit mu určitý úsek jeho života. Pokud nebudeme spolupracovat s jeho původní rodinou, budeme o ní špatně mluvit, hanit ji, dítěti nepomůžeme, naopak. Je potřeba dítě přijmout se vším všudy. I když je to někdy těžké, měli bychom se o to pokusit a rodinu alespoň tolerovat a nikdy ji nesoudit. I pro mě to byla na začátku výzva. Filipovu matku jsem vnitřně vinila za to, že kvůli jejímu chování vyrůstal v ústavním zařízení. Je však dobré si uvědomit, že podobně nelibé pocity mohla pociťovat i ona vůči mně. V jejích očích jsem byla ta, která ji chce syna sebrat. Postupně se však hrany mezi námi obrousily. Uvědomily jsme si, že nás obě má Filip rád, nejsme jedna pro druhou hrozbou a oběma nám jde o to samé: aby se měl Filip pokud možno co nejlépe.

Jestli mi pěstounství něco vzalo?

Nemám ten pocit. Naopak, pěstounská péče mě naplňuje, cítím ji jako svoje poslání. Společně strávený čas s Filipem mi dává smysl a sílu pro mou práci. Největší radost mám, když vidím, jak se mu daří. Za ty tři roky, co žije u mě, udělal velký pokrok. Z kluka, který na základní škole div nepropadl, je dnes student 3. ročníku oboru strojní mechanik s velmi dobrým průměrem. Vyrůstá z něho zdravý a sebevědomý muž, který už má své plány a vidí budoucnost zcela jinak než dříve. Uvažuje o nástavbovém maturitním studiu a mluví dokonce i o vysoké škole. Rádi spolu jezdíme na různé výlety. V současné době naši rodinu navštěvují v rámci hostitelské péče další dvě dívky a trávíme volný čas společně. Domnívám se, že každá chvíle v rodinném prostředí je pro děti z ústavních zařízení přínosná. Mohou vnímat běžný chod domácnosti, jednotlivé role v rodině, zvyky a rituály a další věci, které v domově prostě nemohou zažít. Víte, děti z ústavních zařízení se skutečně liší od dětí, které měly to štěstí vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí. Nesou si spoustu nehezkých zážitků, které je ovlivnily na celý život. Jsou velmi citlivé a nedůvěřivé. Bojí se, že všechno, co jim nabízíte, co nyní mají, je jenom krátkodobé a mohou zase brzy a znenadání o všechno přijít. Na jedné straně jsou vděčné, ale také se můžou jevit jako chamtivé. Proto by měl být pěstoun skutečně velmi tolerantní a chápající. Spíše než příliš přísná výchova a vedení platí vysvětlování, ještě jednou vysvětlování a potom také naslouchání.

Pěstounská péče a finance

Finanční prostředky jsou velmi důležité a výše příspěvku na pěstounskou péči by se měla odvíjet od individuálních potřeb jednotlivých dětí. Pokud by se někdo chtěl stát pěstounem kvůli penězům, byl by pěstounem špatným, a navíc velmi nespokojeným a zklamaným. Pěstounství je poslání. Nesprávná motivace případných zájemců o pěstounskou péči by měla být včas odhalena v procesu prověřování. Podle mě je proto naprosto v pořádku, že jsou kritéria na pěstounskou péči z hlediska psychologického, materiálního i zdravotního tak přísná. Není možné, aby se tomuto náročnému poslání věnovali lidé, kteří nemají sami dobré bydlení, mají problémy psychického rázu či jsou nemocní natolik, že sami péči potřebují. Na druhou stranu proces schvalování a přidělování dětí pěstounům by měl probíhat bez zbytečných průtahů, v co nejkratší době s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Důležitá je také osvěta a šíření povědomí o pěstounské péči, aby lidé věděli, že stále žije tisíce dětí v ústavních zařízeních a že pěstounská péče je jednou z cest, jak jim pomoci. V současné době pomáhá mladým dospělým opouštějícím ústavní zařízení i řada neziskových organizací, což je chvályhodné, stále ale nedostačující. Podle mě život v rodinném prostředí dítěti nic nenahradí.

Bc. Lenka Doležalová

Pracuje jako vychovatelka v dětském domově, dříve pracovala jako dozorkyně ve věznici.

Vystudovala sociální pedagogiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, poté speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě – specializace etopedie a psychopedie.

Absolvovala rekvalifikační kurz – Pracovník v sociálních službách a další krátkodobá školení v oboru výchovy dětí. Tuto práci i krátkodobě vykonávala nad rámec své služby.

Pěstounkou se stala v roce 2016, nyní pečuje o jednoho chlapce ve věku 18 let. V brzké době se stane pěstounkou pro další dvě dívky ve věku 13 a 15 let.

Má ráda cestování, hudbu a filmy, ruční práce