800 888 245

Pěstounství je jeden velký kolotoč a představa, že někdo se stal pěstounem pro peníze je absurdní.

Příběh dlouhodobé pěstounky paní Marie.

Touha po dětech

S manželem jsme se snažili několik let o vlastní děti, což se nám ale ani po deseti letech nepovedlo. Po dětech jsme velmi toužili a tak jsem začala přirozeně přemýšlet o náhradním rodičovství. Nahlas jsem tuto myšlenku vyslovila první já. Jako dítě jsem ve škole vyrůstala s dětmi z dětského domova a i v okolí jsem měla děti adoptované a také v pěstounské péči. Nebylo to pro mě nic neznámého. Pro mého muže byla tato oblast zcela nová, nikdy se s podobnými dětmi nesetkal. Proto jsem na něj nijak netlačila, nechávala jsem mu prostor, zda k tomuto rozhodnutí dozraje sám. A dozrál 🙂 Po několika letech manželství mi jednou o Vánocích řekl, že už nechce, abychom i další svátky trávili sami bez dětí a že je připraven přijmout dítě, které v životě nemělo štěstí a nemá svou biologickou rodinu.

Jak na to?

Ze začátku jsem se setkávala s jinými pěstouny, poslouchala jejich příběhy a nasávala veškeré potřebné informace. Získala jsem alespoň trochu představu, do čeho jdeme, s pozitivy i negativy. Potom jsme navštívili městský úřad v místě našeho trvalého bydliště a dostali velký stoh papírů. Po jejich vyplnění, ověření a všech možných pochůzkách nás doma navštívily dvě úřednice. Na úřadě jsme byli informováni o všem potřebném, vysvětlili nám, jaký je rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péčí, že si můžeme stanovit požadavky, jaké dítě jsme schopni přijmout, jeho věk, zdravotní stav, etnicitu apod. V podstatě nám zde potvrdili vše, o čem jsme už měli představu, případně doplnili informace, které jsme se ještě potřebovali dozvědět. Poté jsme čekali na vyzvání k absolvování kurzu.

Příprava budoucího pěstouna

Myslím, že školení je zásadní. Ale v tuto chvíli vím, jak jsou důležité i dřívější psychologické testy, kterými musí každý žadatel projít. Psycholog s vámi probere vaše dětství, zjišťuje, jaká jste osobnost apod. Myslím, že tyto testy ukážou o budoucím pěstounovi opravdu hodně. Manžel neměl úplně jednoduché dětství a paní psycholožka mu navrhla, že by si to měl pod odborným vedením zpracovat. Což udělal a navštěvoval psychologa další tři měsíce.

Školení jsme absolvovali s doprovodnou organizací Dobrá rodina a byli jsme velmi spokojení. Zanedlouho po schvální a zapsání do evidence pěstounů nám volali, že se máme stát pěstouny ročním dvojčátkům. S dětmi jsme se setkávali přibližně půl roku před předáním a převzali jsme si je od přechodných pěstounů. Troufám si říct, že naše děti měly štěstí na přechodné pěstouny a zřejmě i díky tomu proběhl proces předávání do naší rodiny velmi dobře.

Obavy a očekávání, radosti a strasti

Nemohla jsem se dočkat, až budu mít děti doma a samozřejmě jsem měla velké obavy, zda péči o dvě malé děti zvládnu. Ze své nyní už více než roční zkušenosti musím říct, že by bylo vhodné ještě více pěstouny připravovat na to, že se jim otočí veškerý život o 180 stupňů. Měli by být připraveni na spoustu práce, na ztrátu soukromí a měli by mít připravenou obrovskou dávku tolerance a velkorysosti. A především, oba rodiče by měli být zralé osobnosti. Také je důležitá podpora vašeho nejbližšího okolí. Tu jsme sice měli, ale zároveň nás naši blízcí upozorňovali na to, že to bude náročné i vzhledem k tomu, že jsme “očekávali” dvojčata. A měli pravdu, první rok pěstounské péče byl velmi náročný. Teď mají dvojčata dva roky a čtyři měsíce a troufám si říct, že péči o rodinu zvládám a pokud mi někdo pohlídá děti, můžu se dokonce trochu věnovat i sama sobě, zajdu si do sauny nebo na masáž.

Z dětí mám velkou radost, dělají obrovské pokroky. Samozřejmě jsem si vědoma, že v tomto věku to platí pro všechny děti, takže těžko posoudit, nakolik je to dáno prostředím naší rodiny. Co mě zaskočilo, byla ze strany dětí absence potřeby blízkého kontaktu.  Dvojčátka se neuměla tulit a já jsem si uvědomovala, že sebe sama musím “brzdit”, dát jim čas. Nejvíce mě tedy těší každé jejich spontánní přitulení, a potom každé jejich nové slovo, věta, všechno, co se nového naučí. J Přála bych si někdy zastavit čas, abych si více užila jejich nynější roztomilost. Za pár dní jedeme na prázdniny k babičce a ta mi vždy s péčí o děti pomůže. Budu se tedy moci alespoň u ní věnovat jen a pouze dětem, žít chvíli jenom nimi, bez starosti o vaření a domácnost. Celý režim bude takový dovolenkový. Moc se těším.

Můj pohled na pěstounskou péči

Pokud jde o můj pohled na pěstounství, snažím se být profesionál, ale jsem především rodič J. Ideální je potom být rodič s podporou profesionálů a s dobrou profesionální přípravou. Jsem otevřena kontaktům s původní rodinou dvojčátek. Zatím o setkání projevili zájem jen jednou. Odehrálo se zprostředkovaně přes pracovnici OSPOD. S tou mám mimochodem velmi dobrou spolupráci, je vstřícná, empatická. Dětem se snažím vytvářet jisté a milující zázemí, být jim pevným bodem. Myslím, že to děti velmi potřebují. Vzhledem k tomu, že pobírám rodičovský příspěvek, tak se jim mohu zatím plně věnovat. Mám dobrou spolupráci i s mojí doprovodnou organizací, která pro mě zajišťuje různá školení. Díky jejich finanční pomoci mohu zaplatit také například hlídání, když jdu k lékaři nebo k soudu. V současné chvíli se mi doprovodná organizace snaží zajistit dobrovolníka, který by hlídal děti jednou týdně na dvě až tři hodiny. To by mi velmi pomohlo. Je to jeden velký kolotoč a představa, že někdo dělá pěstounství pro peníze je absurdní. Nikoho takového neznám a upřímně, peníze se dají vydělat určitě snazším způsobem.

PS: Možná jste si všimli, že jsem na začátku psala o nás, tedy o mě a manželovi, později píšu už pouze o sobě. O pěstounství jsme sice žádali společně, ale bohužel po roce manžel pěstounskou péči vzdal a od nás odešel.