800 888 245

Příběh pěstounky Barbory Kiczmerové – 2. díl

Co ji přivedlo k pěstounské péči na přechodnou dobu? A jak prožívá proces předávání dítěte a loučení? Na tyto a další otázky najdete odpovědi v druhém díle rozhovoru s paní Barborou, pěstounkou, oceněnou za svou obětavost a práci i Moravskoslezským krajem.

Nyní jste pěstounkou na přechodnou dobu. Co vás k tomu přivedlo?

Pracovala jsem jako zdravotní sestra a tato práce mě už vůbec nenaplňovala. V polské televizi jsem jednoho dne náhodně viděla dokument o pěstounské péči, kde jednou z forem byla právě péče přechodná. Velmi mě to zaujalo, a protože jsem na vlastní kůži zažila, jak ústavní péče ovlivňuje psychiku dětí na celý další život, nadchla mě myšlenka, že by se dala nahradit úplně jinou formou – přechodnou pěstounskou péčí. Proto když mi v roce 2011 zavolali z krajského úřadu, zda nechci vstoupit do pilotního programu příprav na PPPD, mé rozhodnutí bylo velmi rychlé. Vůbec jsem se nemusela rozmýšlet.

Kolik dětí už jste měla v péči a jak dlouho u vás děti obvykle zůstávají?

Momentálně mám v péči 11. dítě. Většinou mám děti ve věku 0 – 2 roky, měla jsem i pětiletá dvojčata. Dvakrát jsem předávala děti po třech měsících, většinou u mě pobývají 6 – 9 měsíců, dvojčata přesně jeden rok. Měla jsem i děti narkomanek, které si musely projít abstinencí. To jsou pak neprospané noci a velmi náročné dny, kdy dítě, které má bolesti a křeče, pevně svíráte v náručí a jste u něho. Jinak mu pomoci nejde. Když pak absťák pomine, začne vám před očima rozkvétat takovým tempem, že se nestačíte divit. Měla jsem také dítě týrané, a dítě, které zažilo domácí násilí. Práce s těmito dětmi je velmi náročná. Navštěvujeme pak psychologa, rehabilitace a jiná odborná pracoviště a děláme co je v našich silách, abychom dítěti pomohli. Musím říct, že úplně všechny děti, které prošly mou náručí, se mi nějakým způsobem zapsaly do mého srdce a zůstaly v něm. Těší mě také skutečnost, že žádné dítko ode mě neputovalo do ústavní péče. Tři děti se vracely do původní rodiny, jedno šlo do adopce a zbytek dětí si převzali dlouhodobí pěstouni.

Jak těžký je pro vás proces předávání dítěte dál a loučení?

Už od samého začátku pracujeme s informací, že dítě je u nás jen dočasně. Přesto je předávání přesně ten moment, kdy zažívám smíšené pocity. Na jedné straně radost, že se našli lidé, kteří vytvoří tomu mrňousovi stabilní a bezpečné prostředí, na straně druhé smutek z toho, že se s ním musím rozloučit. O tom, jak těžké to je, často rozhoduje způsob předání dítěte. To, jak si „sednete“ s novou rodinou, jak oni k procesu předávání přistupují, atd. Čím je předávání pohodovější, tím se líp s odchodem dítěte vyrovnávám. Důležitá je rovněž psychohygiena po předání dítěte. Já to mám většinou tak, že nejdřív vyperu a uklidím všechny věci po dítěti a pak dospávám. Když se dcera vrací ze školy, snažím se ji co nejvíc věnovat, chodíme spolu do kina, divadla, zajedeme spolu na nějaký relaxační víkendový pobyt atd.

Vidíte pokroky, jaké dítě dělá v rodinném prostředí?

Měla jsem dítě, které bylo devět měsíců v absolutně nepodnětném prostředí, zanedbávané. Toto dítko k nám přišlo zcela apatické, bez zájmu o cokoliv, neusmívalo se. Po měsíci se na jeho tváři objevil náznak úsměvu, a po dalších osmi měsících jsem do nové rodiny předávala usměvavého, čiperného kluka, kterého bylo všude plno.

Pro harmonický vývoj dítěte je zcela zásadní, zda si v prvních měsících a letech svého života dokáže vytvořit a mít pevné citové pouto se stálou, blízkou a bezpečnou osobou, která o ně pečuje a chrání je. Tuto osobu najde v nás, s námi naváže vztah, cítí se v rodinném prostředí bezpečně, a proto velmi rychle dohání deficit, se kterým se k nám dostalo. Často slýchávám od naší dětské lékařky, že nevěřila, že se podaří některé z přijatých dětí „vypiplat“ a pak jen žasne, jak se to dítě před očima mění a jaké dělá pokroky.

Co Vám pěstounská péče dala a co Vám případně vzala?

Dala mi mnoho. Změnila můj žebříček hodnot, ukázala, co je důležité a co není třeba v životě tak moc řešit.  Dala mi spoustu nových přátel, kteří dělají stejnou práci, a z řad dosavadních přátel vyloupla ty pravé, kteří stále stojí při mně a pomáhají mi. A dává mi především satisfakci a dobrý pocit z toho, že to, co dělám, je správné, a že tato práce má smysl.

Na druhou stranu mi vzala soukromí. Pěstoun na přechodnou dobu se musí smířit s tím, že jeho domácností se budou prolínat sociální pracovnice dětí, jejich klíčová pracovnice, občas psycholog a také nová rodina, která se seznamuje s dítětem v místě pro něj bezpečném.  Vzala mi rovněž možnost plánování. Například dovolenou si vybírám až po předání dítěte, a termín předání se dozvídám až v konečné fázi. Takže nějaké plány na dovolenou s přáteli půl roku dopředu nepřichází v úvahu.

Máte čas i na sebe sama?

Tím, že se mnou stále bydlí dospělá dcera, která studuje, a občas mi pomůže, mám čas i na sebe. A díky kamarádkám, které někdy vezmou kočárek a jdou s dítětem na procházku, mám občas prostor strávit společné chvíle ve dvou, pouze s dcerou.

Překvapilo Vás někdy chování pěstounských dětí, které jste měla v přechodné péči? V jakých situacích?

Když se k vám dostane dítko, které do té doby vyrůstalo v disfunkční rodině, tak vás překvapí tím, jak kopíruje chování z prostředí, ve kterém doposud žilo. Dítě ještě nemusí ani umět mluvit, ale podle jeho reakcí si člověk dokáže docela dobře představit, co se doma dělo. Chcete dítě pohladit a ono se se strachem schoulí, protože nezná něžné doteky, pohlazení.

Je těžké plnit všechny požadavky, které se na pěstouna nyní kladou?

Přiznám se, že pro mě je nejtěžší setkávat se s biologickou rodinou, když vidíte, že dítě se rodičů bojí a nechce k nim jít. Přesto někdy úředníci na těch kontaktech trvají. Pěstouni dávají měsíce dítě do pořádku, řeší jeho noční děsy, pomočování, a pak se dítě s rodiči setká znovu a kolotoč se opět roztáčí. Dle mého názoru se v tomto případě nehájí zájem dítěte, ale zájem rodičů. Naštěstí není tomu tak vždy. Zažila jsem i situaci, kdy matka pochopila svou chybu, začala na sobě intenzivně pracovat, s dětmi byla v kontaktu, a když si dala všechny záležitosti do pořádku, děti ji byly vráceny.

Kontakty se sociálními pracovnicemi a klíčovou pracovnicí beru jako součást mé práce a nedělají mi žádné problémy.

A co finanční příspěvky a služby pro pěstouny, jsou podle vás dostačující?

Myslím, že finanční ohodnocení pěstounů je nedostačující a doufám, že zákonodárci toto pochopí a situace se změní. Pokud jde o služby pro pěstouny, mám u doprovodné organizace výbornou klíčovou pracovnici. Ta mi pomáhá při vyřizování různých věcí na úřadech, zjišťuje pro mě potřebné informace atd. Jestli mi něco u organizace chybí, pak je to důvěra, že si sami dokážeme vybrat vzdělávání, které momentálně potřebujeme, a je pro nás nejpřínosnější.

Jaký je podle Vás společenský status pěstouna ve společnosti? Vážíme si pěstounů?

Dlouho jsem si myslela, že status pěstouna je vysoký. Bylo to možná způsobeno tím, že žiju ve své sociální bublině. Od svých přátel slýchávám, jak je to úžasná práce, jak si mě váží apod. Ovšem když jsem si párkrát přečetla pod nějakým článkem o pěstounech reakce některých lidí, bylo mi smutno. Byli jsme nazývání zloději dětí, „vyžírkami“ státu apod. Situace se možná pozvolna mění k lepšímu i díky samotným pěstounům, kteří píšou články do novin, dávají rozhovory, dělají osvětu v médiích. A to je dobře, dostáváme se potom do povědomí veřejnosti z té lepší stránky. Obecně je ale informovanost společnosti nedostatečná, běžní lidé neznají rozdíl mezi dlouhodobou a přechodnou pěstounskou péčí, někteří si myslí, že částku 48 tisíc, kterou dostává doprovodná organizace na poskytování služeb pěstounům, dostáváme přímo my do ruky a každý měsíc atd. Část viny za tuto situaci nesou i média, která často píšou články s nepravdivými informacemi a neověřují si fakta.

Často slýcháváme i kritiku úřadů, že jsou kritéria na zařazení do evidence pěstounů velmi přísná. Co si o tom myslíte?

Nemyslím si, že jsou přísná, spíš nejsou jednotná. To, co na jednom úřadu není problém, je v jiném kraji problém nepřekonatelný. V jednom kraji je jasně stanoveno, že do PPPD nezařadí člověka, který má doma dítě mladší osmi let, v jiném kraji zařadí do evidence bez problému rodinu s tříletým dítkem. A to je špatně, kritéria by měly být všude a pro všechny stejná.

Co byste si přála? Na co se nyní těšíte?

Největší radost mi dělají pokroky všech mých pěstounských dětí. Těší mě pozorovat i to, jak se děti z přechodné pěstounské péče hezky navážou na novou rodinu a stávají se její součástí.

A co bych si přála? Aby PPPD získala ve společnosti lepší kredit, aby nás lidé neosočovali, že to děláme pro peníze, aby naši zákonodárci uměli naší práci patřičně ocenit.

A také se těším, že se mi snad podaří úspěšně dokončit dálkové bakalářské studium, dcera udělá závěrečné zkoušky, předáme naše současné miminko nějaké úžasné rodině a vyrazíme s dcerou na vysněnou dovolenou.

Kdo je Barbora Kiczmerová

  • Narodila se 29. 5. 1966
  • Dříve pracovala jako zdravotní sestra
  • Stala se dlouhodobou pěstounkou v roce 1997 a v roce 2012 pěstounkou na přechodnou dobu
  • V dlouhodobé pěstounské péči vychovala dvě romské děti. Jedno se již postavilo na vlastní nohy, druhé ještě studuje a žije s pěstounkou ve společné domácnosti.
  • V pěstounské péči na přechodnou dobu se prozatím starala o 11 dětí.
  • Má ráda hory, jízdu na kole, lyžování a čas strávený s rodinou a přáteli.