Kontakt na pěstounku Lenku Kučerovou jsme obdrželi od sociální pracovnice paní Haliny, která rodinu dlouhodobě zná a říká: „Pokud chcete udělat rozhovor s pěstounkou, která je pěstounkou s velkým „P“, tak paní Lenka je tou pravou.“

Manželé Kučerovi vychovávají čtyři děti, z toho tři mají v pěstounské péči. Kontakt na pěstounku Lenku Kučerovou jsme obdrželi od sociální pracovnice paní Haliny, která rodinu dlouhodobě zná a říká: „Pokud chcete udělat rozhovor s pěstounkou, která je pěstounkou s velkým „P“, mohla by případné další zájemce o pěstounství inspirovat, a širokou veřejnost svým přístupem přesvědčit, že pěstouni jsou lidé, kteří si zaslouží naši úctu a podporu, tak paní Lenka je tou pravou.“ Nelenili jsme, paní Lenku jsme kontaktovali a požádali ji o rozhovor. Ta se chvíli zdráhala, „Já přece nejsem ničím výjimečná…“, ale nakonec souhlasila ????

Jak jste se vůbec stali s manželem pěstouny? Co vás k tomu vedlo?

S manželem jsme uzavřeli sňatek v době, kdy nám oběma bylo 30 let. Hned na začátku vztahu jsme si ujasnili, že oba toužíme po početné rodině, a shodli jsme se i na tom, že pokud by se nám nedařilo mít vlastní biologické děti, není pro nás překážkou stát se náhradními rodiči opuštěným dětem, které neměly to štěstí vyrůstat ve své původní rodině.  Toužili jsme prostě mít rodinu, nechtěli jsme žít jen sami pro sebe.  Prvním krokem pak byla návštěva místního obecního úřadu, kde jsme si podali žádost o svěření dítěte do pěstounské péče.

Každý, kdo se chce vydat touto cestou, musí projít školením. Vy jste se stali pěstouny už v roce 2001, jak tehdy toto školení probíhalo? Bylo podle vás potřebné?

Věřím, že mnohé tato příprava odradí od dobrého úmyslu. Je to věc časově náročná a vyžaduje od nedočkavých žadatelů velkou trpělivost. My sami jsme toužili být těmi nejlepšími náhradními rodiči na světě, takže jsme si spoustu informací o pěstounské péči vyhledali a nastudovali po vlastní ose předem. Přesto jsme se v průběhu školení dozvěděli spoustu nového. Celkově se nám příprava líbila a společnost lidí, kteří stejně jako my chtěli být pěstouny, byla velmi obohacující. Zkrátka stálo to za to.

Poznali jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začali bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba?

První informace o „našich“ dětech jsme získali na krajském úřadě. Pak následovala osobní setkání, s jedním z dětí jsme se vídávali dokonce opakovaně. S dětmi jsme si navzájem padli do oka hned od začátku. Co mě zaskočilo v průběhu návštěv v kojeneckých ústavech, byl až ,,hlad“ všech přítomných dětí po fyzickém kontaktu, po objetí, touha dítěte ukázat za každou cenu svou jedinečnost, snaha ukořistit klidně i cizího dospělého na chvíli jenom pro sebe… Ještě dnes po letech mě z té vzpomínky mrazí a rosí se mi oči. Věcně musím dodat, že úřady poskytují žadatelům dostatečnou časovou lhůtu, aby si mohli vše v klidu promyslet a rozhodnout se.

Mohla jste si dát nějaké požadavky nebo se prostě dítě k někomu přidělí?

Každý žadatel může mít nějaké požadavky: pohlaví dítěte, věk, etnikum, jeho zdravotní stav… Je dobré být upřímný a popravdě napsat, na jaké dítko si troufáte. Úřad vás potom kontaktuje ve chvíli, když se i na základě vašich kritérií podaří spárovat vhodné dítko s vaší rodinou. Jediné omezení, které pro nás tehdy bylo důležité, byl věk dítěte. Přáli jsme si co nejmenší děti, jinak jsme byli připraveni přijmout jakékoliv dítě a milovat ho i s jeho potížemi, nemocemi, nezdary… Neklademe na děti přehnané nároky, naší největší ambicí vůči nim je jejich spokojený, bezpečný a šťastný život v naší rodině.

Jedno z dětí, které vychováváte, je vaše i biologicky. Připravovali jste jej předem na nové členy rodiny? Jak předejít problémům žárlení, pocitu „muset se o rodiče dělit“ apod.?

Ano, jedno z našich čtyř dětí je naše i biologicky. Ovšem nijak zvlášť jsme jej nepřipravovali, všechno se u nás odehrávalo přirozeně. Žádné problémy u nás nevznikly možná i díky tomu, že děti přicházely k nám do rodiny v přirozené časové posloupnosti, po starším dítěti přišlo o něco mladší atd. A pokud jde o snahu předejít případné žárlivosti nebo konfliktům, vždy jsme se snažili k dětem přistupovat bez rozdílů, všem měřit stejně, ať už jde o lásku, spravedlnost, výchovu obecně. Neděláme a necítíme mezi nimi rozdíly.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

S každým dítětem byly začátky naprosto odlišné. Asi nejnáročnější to bylo s tím prvním. Marečka jsme si přivezli domů v jeho necelých dvou letech. Takový strach z opuštění jsem nikdy nezažila. Celý týden se mě držel doslova jako klíště, nemohla jsem bez něj udělat ani krok, vykonávat žádné domácí práce, nic. Stále si živě pamatuji situaci, kdy jsem potřebovala vylít vodu z uvařených brambor. Nemohla jsem se k tomu ale odhodlat, kdykoliv jsem Marečka postavila na zem, začal tak neuvěřitelně plakat a naříkat, že to nešlo… Usnout dokázal pouze na mém břiše a ještě dlouhou dobu po tom, co k nám přišel, vždy potřeboval přesně vědět, kam jdu, jak dlouho tam budu a neustále se ptal, zda by přece jenom nemohl jít se mnou…

Jak zvládáte péči o rodinu? Máte čas i na sebe?

Zůstala jsem v domácnosti, proto vše, myslím, zvládám velmi dobře. Když byly děti menší, bylo potřeba se jim intenzivně věnovat, vše bylo časově náročnější, čas na sebe jsem neměla vůbec. Ale nelituji toho, naopak, děti jsou mým smyslem života, odměnou je mi jejich láska, jejich spokojenost. Teď, když povyrostly, mám času více a můžu se věnovat i sobě a svým koníčkům.

Čím se liší děti pěstounské od těch biologických? Jsou děti přicházející z ústavní péče nebo ze selhávající původní rodiny podle vás v něčem jiné? V čem?

Děti přicházející do pěstounské péče to nemají vůbec jednoduché. Mají za sebou spoustu nehezkých zážitků a z předchozího života si s sebou nesou velkou zátěž, ať už v podobě zdravotních problémů nebo poruch ve vytváření citového pouta. U našich dětí čas a život v bezpečném a láskyplném prostředí většinu z těchto těžkostí vyléčil nebo zmírnil. To, co zůstalo, s láskou přijímáme. Nikdo z nás není dokonalý.

Jaký máte názor na pěstounskou péči na přechodnou dobu, tzv. krátkodobou? Myslíte si, že děti přicházející do dlouhodobé pěstounské péče z pěstounské péče na přechodnou dobu jsou jiné než děti přicházející z ústavní péče?

Přechodná pěstounská péče je dobrá věc, pro dítě nesrovnatelně lepší, než péče ústavní. Pracovnice kojeneckého ústavu se i při maximálním nasazení nemají šanci věnovat jednotlivým dětem tak, jak potřebují, poskytnout jim individuální péči. Je obrovský rozdíl, zda dítě tráví první dny svého života samo položené v postýlce nebo si užívá bezpečnou náruč jedné pečující osoby. Obdivuji všechny přechodné pěstounky, které tuto nelehkou službu zvládnou. Dát dítěti maximum a potom jej s láskou „poslat dál“, musí být opravdu velmi těžké. Já bych to nejspíše nedokázala.

Jaký by podle Vás měl být „ideální“ kandidát na pěstounství? Jaké vlastnosti by měl mít?

Podle mě by to měl být člověk, který má upřímně rád děti a touží po nich. Měl by být ochoten vzdát se svého pohodlného života, opustit své některé záliby, koníčky a věnovat svůj čas péči o potřebného, ohroženého malého člověka. Měl by být laskavý, pevný ve svých rozhodnutích, trpělivý, spolehlivý, důsledný, spravedlivý… Zdá se, že někdo jako kandidát na svatořečení ????

Důležité je se umět radovat z pozitivního a nenechat se zlomit a odradit tím negativním. Poskytnout dětem rodinu, zázemí, pocit, že dítě ví, že má za kým jít, když je zle, ale i když je dobře, to je podle mě to nejdůležitější pro jejich zdravý vývoj a spokojený život.

Co říkáte na finanční příspěvky a služby pro pěstouny? Jsou dostačující? A může někdo dělat pěstounství pro peníze?

My jsme zvyklí žít skromně. Nepotřebujeme ke štěstí drahé značkové oblečení a spoustu nepotřebných věcí. Přesto děti vždy měly a mají vše, co potřebují a snažíme se jim plnit jejich přání, pokud to je jen trochu možné. Kdyby se měla odměna pěstouna zvýšit, zlobit se nebudu. Ale nedovedu si vůbec představit, že by se někdo stal pěstounem pro peníze. Nikoho takového jsem nikdy nepotkala. To, co od státu jako pěstouni dostaneme, zdaleka nepokryje výdaje a vše ostatní, co do dětí vložíme. Nemluvím jen o finančních prostředcích, ale také o citové investici. Pokud tam není láska k dítěti, pěstounství dle mého názoru vykonávat nemůžete. Za několik málo dní byste to vzdala…

Myslíte si, že společnost je nyní dostatečně informována o pěstounské péči? Jaký je podle Vás společenský status pěstouna u nás?

O zvyšování povědomí a prestiže pěstounské péče se dle mého názoru více starají různé neziskové organizace než přímo stát. Proto to jde tak pomalu. Mnoho lidí si pěstounů váží, ale často si přesto myslí, že mají pohodlný život a to na úkor jejich daní. Nevědí, že ústavní péče je pro děti škodlivá, ale i navíc mnohonásobně dražší než náhradní rodinná péče. Toto by se mělo lidem více vysvětlovat.

Často slýcháváme i kritiku úřadů, že kritéria na zařazení do evidence pěstounů jsou velmi přísná. Co si myslíte o tom?

Nevím, to je otázka spíše na odborníky. Chápu, že zcela individuální přístup není technicky možný, ale je důležité, aby to pomyslné síto nemělo příliš velká oka. Aby systémem posuzování a příprav nepropadali lidé, kteří by mohli být skvělými náhradními rodiči. To by byla škoda, stále je u nás pěstounů nedostatek.

Chtěla byste nám něco říci na závěr?

Snad jen, že svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Naopak, těšila jsem se, že můj život s pěstounskými dětmi, tato moje životní ,,kariéra“ bude mít smysl. A to se mi splnilo. Jsem vděčná za pouto, které se mezi námi vytvořilo, za lásku mezi námi. Doufám, že je budu mít stále někde nablízku, i když budou dospělí. Žádné větší negativní zkušenosti s pěstounstvím nemám. Vždy přijdou v životě zkoušky a starosti, ale když jsme zdraví, jsou to jen malé věci, a před těmi není žádný lidský život ušetřen, pěstounský ani nepěstounský.  A pokud jsem někdy měla strach, tak jen, aby děti byly v životě šťastné. To se nám s manželem snad povedlo, ale pro jistotu se jich ptát nebudu… ????

Lenka Kučerová

• Narodila se ve Studénce.
• Dříve pracovala jako vedoucí knihkupectví.
• Stala se pěstounkou v roce 2001.
• Má ráda hudbu, knihy, pohádky, turistiku.
• Stará se o 4 děti ve věku 18, 15, 12, 7 let.

Dva chlapce ve věku 18 a 7 let a dvě dívky ve věku 15 a 12 let. Zájmy mají naprosto stejné jako jejich vrstevníci. Technika, počítače, hudba, hra na hudební nástroje, sport… Vztahy mezi sebou mají také naprosto stejné, jako děti v jiných rodinách. Mají se rádi, nedají na sebe dopustit, vzájemně se ochraňují a starají se jeden o druhého, což jim ovšem nebrání se pořádně pohádat.