800 888 245

Vychovávám cizí dítě

Tři ženy, tři různé příběhy. Všechny ale mají jedno společné. Vychovávají děti, které měly původně říkat „mami“ někomu úplně jinému. Nabízíme vám zajímavý článek Simony Škodákové z Blesku pro ženy.

Cítit lásku a zodpovědnost k vlastním dětem považujeme za samozřejmé. Kromě asociálních matek to přece umíme všechny. Nikdo nás za to neobdivuje, protože tak to zařídila příroda. Ale být dobrou mámou cizím dětem už tak snadné není. S čím se musí potýkat ženy, kterým osud přihrál do cesty děti nevlastní?

HANA JIROUŠKOVÁ (47): „V Klokánku jsem našla životní poslání!“

Teta, která průběžně vychovává zhruba osm dětí a zároveň má doma v pěstounské péči šestiletého Patrika.
Tetou v Klokánku se stala náhodou. Podnikala, ale nedařilo se, a tak hledala novou práci. „Našla jsem inzerát, kde Fond ohrožených dětí hledal nové tety. Přihlásila jsem se a oni mě pozvali, abych si to přijela vyzkoušet. Těch pusinek, objímání a radosti, když jsem tam přijela poněkolikáté, to byl ohromný zážitek. Tolik krásných pocitů vám neposkytne ani vlastní rodina,“ vzpomíná teta, která v této práci našla své životní poslání. Tety se v Klokánku střídají vždy po týdnu – v bytech mají na starost několik dětí a žijí tu s nimi jako normální rodina. Někdy i se svým mužem, jindy bez. „Mám přítele, který občas přijede na návštěvu, a děti ho milují. Několik jich vždy skočí „strejdovi Láďovi“ na krk a on si s nimi pak hraje a povídají si.

Moje druhá rodina
„Tuhle práci miluju, cítím, že pro opuštěné děti opravdu něco dělám, ale o to víc mě mrzí, že to stejně necítí náš stát a kvůli sníženým dotacím budeme muset byty zavírat a děti posílat do dětských domovů,“ říká. „Přitom tady děti citově nestrádají a v osmnácti je taky nikdo nevyhodí, aby se o sebe staraly už samy,“ dodává profesionální máma, která si vzala do pěstounské péče šestiletého Patrika. Nebylo to prý vůbec snadné, musela si ho tvrdě vybojovat, protože je národností Slovák a sociálka ho chtěla za každou cenu vrátit na Slovensko a umístit ho do tamního dětského domova. „Patrik je na mně strašně citově závislý, kvůli tomu ani nemohl chodit do školky a i na základní školu nastoupí s ročním odkladem. Dlouho hrozilo, že bude muset do dětského domova, a já mu k tomu v Klokánku vždycky na týden zmizela, takže trpěl hroznou úzkostí. Už ho mám ale dva roky doma a on se pomalu zlepšuje. Jeho strach z opuštění překonáváme pomocí vláčků, které miluje. Díky nim se naučil vydržet i chvíli ve školce. Všechny „své“ děti mám moc ráda, jsou moje druhá rodina.“

KATEŘINA HRABÁKOVÁ (34): „Stala jsem se milovanou macechou.“

Katka vyvdala dvě děti s mužem, který s nimi zůstal sám jako vdovec. Začít jim dělat mámu ale nebylo vůbec jednoduché.

První rok jsem si připadala jako zlá macecha, protože manželovy dvě dcery se rozhodly, že žádnou novou maminku nechtějí. Nemluvily se mnou, a když jsem něco řekla, byly vždycky v opozici. Dohodli jsme se s manželem, že než se situace usadí, nebudu je vychovávat, aby se tím jejich averze ještě neprohloubila. S ničím jsem se nevnucovala, ale když za mnou náhodou s něčím přišly, chovala jsem se vstřícně. Po roce se mi konečně podařilo si je získat. Mladší Kristýnce ubližoval spolužák a já chodila v mládí na judo. Naučila jsem ji pár obranných grifů a ona mu dala na frak. Ani bych nevěřila, že by mi taková maličkost mohla otevřít dveře k jejich srdcím. Dneska jsme normální rodina, i když „mami“ mi holky neříkají. Jinak mě ale respektují jako opravdovou mámu. Pomáhají v kuchyni, jdeme spolu do kina a nejlepší jsou naše holčičí odpoledne. Sice mě to vždycky stojí nějakou tu parádu pro ně, ale když si dáme na závěr zmrzlinový pohár a ony kolem mě se smíchem poskakují, jsem moc ráda, že je mám.

EVA VAŇKOVÁ (42): „Adoptovala jsem syna své sestry.“

Před osmi lety adoptovala dítě své sestry, která se o něj nedokázala postarat. Nesnesla pomyšlení, že by dítě její krve vyrůstalo bez rodiny.

Sestra prostě nedokázala žít spořádaný život a ani dítě ji nezměnilo. Honzíka odvedli na policii dva bezdomovci, kterým ho prý sestra dala na hodinu na hlídání, ale už se nevrátila. Měli ho u sebe dva dny. To pomyšlení, že kluk mojí krve bude vyrůstat bez rodiny, jsem nesnesla. Když mě oslovila sociálka, neváhala jsem a Honzíka jsem si začala brát k nám domů, abychom zjistili, jestli by se mu u nás líbilo. Byla jsem zrovna na mateřské s dcerou, starší Aničce bylo pět a chodila do školky. Děti se skamarádily okamžitě, Anička si měla s kým hrát, když ještě miminko bylo malé, a jelikož jsou bratranec a sestřenice, považovala ho hned za součást rodiny. A manžel byl nakonec rád, že není jediný chlap v rodině a má svého spojence,“ vypráví trojnásobná maminka, která nakonec Honzíka přijala za vlastního a dnes nosí i stejné příjmení.

Tatínkův kluk
Sestra se ho totiž úplně vzdala. „Když se dozvěděla, že by Honzík mohl zůstat u nás, podepsala souhlas s adopcí, takže dnes je kluk náš. Jeho matka žije kdesi v Německu, nemáme o ní žádné zprávy,“ vysvětluje Eva a nad celou záležitostí jen smutně kroutí hlavou. „Nikdy jsem nebojovala s tím, že bych nadržovala vlastním dětem, spíš naopak. Honzíka nám s mužem bylo moc líto, a tak měl dost dlouho různá privilegia, aby se u nás cítil dobře a pochopil, co to znamená láska. Dnes už ale ne, do rodiny zapadl výborně, takže teď mají všechny děti stejná práva i povinnosti. A manžel, který se zpočátku trochu bál, je rád, že má koho učit fotbal,“ dodává Eva.

Macechou na jedničku
Nezáleží na jeho věku – každý potřebuje vědět, že ho má někdo rád (i když se tváří, že mu na tom nezáleží).

  • Projevujte často svou náklonnost.
  • Zaveďte opakující se rituál. Může to být nedělní pohádka, čtení před spaním, společná hra…
  • Stůjte vždy za ním, i když je to někdy těžké. Dítě musí vědět, že jste vždy jeho opora.
  • Dělejte s dětmi co nejvíc společných denních činností.
  • Nechte dítě, aby se co nejvíc rozhodovalo samo. Zároveň ale má vědět, že musí nést odpovědnost.
  • Každý den dítěti buďte hodinku k dispozici a věnujte se jenom jemu.
  • Povídejte si s ním, zpívejte, kreslete si, tvořte…
  • Buďte zásadová – co řeknete, to musí platit.
  • Dítě potřebuje pravidla a řád. Nenechte ho prostě dělat, co ho napadne.
  • Pokud uděláte sama chybu, přiznejte ji. I vy jste jen člověk.
  • Nikdy dítěti nelžete a nenechte to dělat ani jeho.
  • Vyvarujte se neustálých rad a napomínání. Aby je dítě bralo opravdu vážně, musí být poměr výtek k pochvalám 1:10.
  • Dítě s nikým nesrovnávejte.
  • Nemějte nereálná očekávání. Co dokáže jeden, druhý umět nemusí.
  • Nechvalte bezhlavě. Nadsazená chvála škodí podobně jako přehnaná kritika. I ta vede k nejistotě, úzkosti a frustraci. „Děti přijímají za vlastní to, co opakovaně slyší od svých rodičů. Když je to ale v rozporu s chováním okolí, vzniká zmatek a sebevědomí se snižuje,“ říká psycholožka Eva Lábusová.

Čtení s láskou
„Předčítání podporuje citovou vazbu mezi tím, kdo čte, a tím, kdo poslouchá. Dítě se cítí důležité a milované a ví, že ten výlučný čas patří jen jemu,“ říká psycholožka Václava Masáková a doporučuje pravidelně dětem předčítat až do jejich osmi až devíti let.

Děti nejsou roboti

Odpovídá psycholožka MARTA BOUČKOVÁ

JAKÉ POTÍŽE MĚ MŮŽOU POTKAT VE VÝCHOVĚ CIZÍHO DÍTĚTE?
Prakticky jde o to, aby vám dítě vyčlenilo ve svém životě místo a vy pro ně ve svém. A je jasné, že nejde o úkol splnitelný v rámci jednoho večera, kdy otec dítěte řekne: „Tohle je Jarka, moje nová manželka, která tě bude mít ráda a kterou od teď budeš poslouchat stejně jako mě.“ Děti nejsou roboti, kterým lze dát jednoduchou instrukci a očekávat, že se ony bez „remcání“ začnou podle ní chovat.

CO MÁM DĚLAT, KDYŽ MĚ DĚTI NECHTĚJÍ POSLOUCHAT?
Hlavně nezoufat. To podstatné je, že hlavní slovo má biologický rodič, tedy otec. Jeho kompetence jsou rozhodně větší, zejména v prvních letech existence nového vztahu. On je ten, na kterém leží primární břímě výchovy, obzvláště té nepopulární části. Nová matka má roli spíše podpůrnou, hlavně v situaci, kdy děti svou pravou matku mají.

EXISTUJÍ OBECNÁ PRAVIDLA, JAK SE CHOVAT K VYVDANÝM DĚTEM?
Myslím, že základní pravidlo zní: Chovat se k nim jako k dětem, mít dostatek lásky, trpělivosti i důslednosti, být spravedlivá a hlavně respektovat, že své rodiče mají, pokud tomu tak je.

„Celebrity“ s cizím dítětem

ANGELINA JOLIE A BRAD PITT

Mají adoptované tři děti z různých zemí. Maddoxe z Kambodže, Paxe z Vietnamu a Zaharu z Etiopie.
Kromě toho mají i tři děti spolu – dceru Shiloh a dvojčata Knoxe a Vivienne.

VERONIKA ŽILKOVÁ

Ke svým třem vlastním dětem adoptovala sourozence Markétu a Honzu.
S posledním manželem vyvdala další tři děti, které jsou ale už dospělé.

HANA ČÍŽKOVÁ

Hana s manželem a vlastním synem se před lety rozhodli adoptovat devítiletou Janu. Pouhý měsíc poté její muž zemřel a ona chtěla od adopce ustoupit. Neudělala to a dodnes je za své rozhodnutí vděčná.

LUCIE BENEŠOVÁ

Je sice matkou tří vlastních dětí, ale do péče si vzala ještě jedno cizí.
Z plzeňského dětského domova adoptovala osmiletou holčičku Sáru.

SANDRA BULLOCK

V roce 2010 adoptovala roztomilého černouška Luise. Stalo se tak po útoku hurikánu Katrina v New Orleans, po kterém zůstal chlapeček sirotkem.

Vychovávám cizí dítě

Tři ženy, tři různé příběhy. Všechny ale mají jedno společné. Vychovávají děti, které měly původně říkat „mami“ někomu úplně jinému.
Nabízíme vám zajímavý článek Simony Škodákové z Blesku pro ženy.

Cítit lásku a zodpovědnost k vlastním dětem považujeme za samozřejmé. Kromě asociálních matek to přece umíme všechny. Nikdo nás za to neobdivuje, protože tak to zařídila příroda. Ale být dobrou mámou cizím dětem už tak snadné není. S čím se musí potýkat ženy, kterým osud přihrál do cesty děti nevlastní?

HANA JIROUŠKOVÁ (47): „V Klokánku jsem našla životní poslání!“

Teta, která průběžně vychovává zhruba osm dětí a zároveň má doma v pěstounské péči šestiletého Patrika.

Tetou v Klokánku se stala náhodou. Podnikala, ale nedařilo se, a tak hledala novou práci. „Našla jsem inzerát, kde Fond ohrožených dětí hledal nové tety. Přihlásila jsem se a oni mě pozvali, abych si to přijela vyzkoušet. Těch pusinek, objímání a radosti, když jsem tam přijela poněkolikáté, to byl ohromný zážitek. Tolik krásných pocitů vám neposkytne ani vlastní rodina,“ vzpomíná teta, která v této práci našla své životní poslání. Tety se v Klokánku střídají vždy po týdnu – v bytech mají na starost několik dětí a žijí tu s nimi jako normální rodina. Někdy i se svým mužem, jindy bez. „Mám přítele, který občas přijede na návštěvu, a děti ho milují. Několik jich vždy skočí „strejdovi Láďovi“ na krk a on si s nimi pak hraje a povídají si.

Moje druhá rodina
„Tuhle práci miluju, cítím, že pro opuštěné děti opravdu něco dělám, ale o to víc mě mrzí, že to stejně necítí náš stát a kvůli sníženým dotacím budeme muset byty zavírat a děti posílat do dětských domovů,“ říká. „Přitom tady děti citově nestrádají a v osmnácti je taky nikdo nevyhodí, aby se o sebe staraly už samy,“ dodává profesionální máma, která si vzala do pěstounské péče šestiletého Patrika. Nebylo to prý vůbec snadné, musela si ho tvrdě vybojovat, protože je národností Slovák a sociálka ho chtěla za každou cenu vrátit na Slovensko a umístit ho do tamního dětského domova. „Patrik je na mně strašně citově závislý, kvůli tomu ani nemohl chodit do školky a i na základní školu nastoupí s ročním odkladem. Dlouho hrozilo, že bude muset do dětského domova, a já mu k tomu v Klokánku vždycky na týden zmizela, takže trpěl hroznou úzkostí. Už ho mám ale dva roky doma a on se pomalu zlepšuje. Jeho strach z opuštění překonáváme pomocí vláčků, které miluje. Díky nim se naučil vydržet i chvíli ve školce. Všechny „své“ děti mám moc ráda, jsou moje druhá rodina.“

KATEŘINA HRABÁKOVÁ (34): „Stala jsem se milovanou macechou.“

Katka vyvdala dvě děti s mužem, který s nimi zůstal sám jako vdovec. Začít jim dělat mámu ale nebylo vůbec jednoduché.

První rok jsem si připadala jako zlá macecha, protože manželovy dvě dcery se rozhodly, že žádnou novou maminku nechtějí. Nemluvily se mnou, a když jsem něco řekla, byly vždycky v opozici. Dohodli jsme se s manželem, že než se situace usadí, nebudu je vychovávat, aby se tím jejich averze ještě neprohloubila. S ničím jsem se nevnucovala, ale když za mnou náhodou s něčím přišly, chovala jsem se vstřícně. Po roce se mi konečně podařilo si je získat. Mladší Kristýnce ubližoval spolužák a já chodila v mládí na judo. Naučila jsem ji pár obranných grifů a ona mu dala na frak. Ani bych nevěřila, že by mi taková maličkost mohla otevřít dveře k jejich srdcím. Dneska jsme normální rodina, i když „mami“ mi holky neříkají. Jinak mě ale respektují jako opravdovou mámu. Pomáhají v kuchyni, jdeme spolu do kina a nejlepší jsou naše holčičí odpoledne. Sice mě to vždycky stojí nějakou tu parádu pro ně, ale když si dáme na závěr zmrzlinový pohár a ony kolem mě se smíchem poskakují, jsem moc ráda, že je mám.

EVA VAŇKOVÁ (42): „Adoptovala jsem syna své sestry.“

Před osmi lety adoptovala dítě své sestry, která se o něj nedokázala postarat. Nesnesla pomyšlení, že by dítě její krve vyrůstalo bez rodiny.

Sestra prostě nedokázala žít spořádaný život a ani dítě ji nezměnilo. Honzíka odvedli na policii dva bezdomovci, kterým ho prý sestra dala na hodinu na hlídání, ale už se nevrátila. Měli ho u sebe dva dny. To pomyšlení, že kluk mojí krve bude vyrůstat bez rodiny, jsem nesnesla. Když mě oslovila sociálka, neváhala jsem a Honzíka jsem si začala brát k nám domů, abychom zjistili, jestli by se mu u nás líbilo. Byla jsem zrovna na mateřské s dcerou, starší Aničce bylo pět a chodila do školky. Děti se skamarádily okamžitě, Anička si měla s kým hrát, když ještě miminko bylo malé, a jelikož jsou bratranec a sestřenice, považovala ho hned za součást rodiny. A manžel byl nakonec rád, že není jediný chlap v rodině a má svého spojence,“ vypráví trojnásobná maminka, která nakonec Honzíka přijala za vlastního a dnes nosí i stejné příjmení.

Tatínkův kluk
Sestra se ho totiž úplně vzdala. „Když se dozvěděla, že by Honzík mohl zůstat u nás, podepsala souhlas s adopcí, takže dnes je kluk náš. Jeho matka žije kdesi v Německu, nemáme o ní žádné zprávy,“ vysvětluje Eva a nad celou záležitostí jen smutně kroutí hlavou. „Nikdy jsem nebojovala s tím, že bych nadržovala vlastním dětem, spíš naopak. Honzíka nám s mužem bylo moc líto, a tak měl dost dlouho různá privilegia, aby se u nás cítil dobře a pochopil, co to znamená láska. Dnes už ale ne, do rodiny zapadl výborně, takže teď mají všechny děti stejná práva i povinnosti. A manžel, který se zpočátku trochu bál, je rád, že má koho učit fotbal,“ dodává Eva.
Macechou na jedničku
Nezáleží na jeho věku – každý potřebuje vědět, že ho má někdo rád (i když se tváří, že mu na tom nezáleží).

  • Projevujte často svou náklonnost.
  • Zaveďte opakující se rituál. Může to být nedělní pohádka, čtení před spaním, společná hra… * Stůjte vždy za ním, i když je to někdy těžké. Dítě musí vědět, že jste vždy jeho opora.
  • Dělejte s dětmi co nejvíc společných denních činností.
  • Nechte dítě, aby se co nejvíc rozhodovalo samo. Zároveň ale má vědět, že musí nést odpovědnost.
  • Každý den dítěti buďte hodinku k dispozici a věnujte se jenom jemu. * Povídejte si s ním, zpívejte, kreslete si, tvořte…
  • Buďte zásadová – co řeknete, to musí platit.
  • Dítě potřebuje pravidla a řád. Nenechte ho prostě dělat, co ho napadne.
  • Pokud uděláte sama chybu, přiznejte ji. I vy jste jen člověk.
  • Nikdy dítěti nelžete a nenechte to dělat ani jeho.
  • Vyvarujte se neustálých rad a napomínání. Aby je dítě bralo opravdu vážně, musí být poměr výtek k pochvalám 1:10.
  • Dítě s nikým nesrovnávejte.
  • Nemějte nereálná očekávání. Co dokáže jeden, druhý umět nemusí.
  • Nechvalte bezhlavě. Nadsazená chvála škodí podobně jako přehnaná kritika. I ta vede k nejistotě, úzkosti a frustraci. „Děti přijímají za vlastní to, co opakovaně slyší od svých rodičů. Když je to ale v rozporu s chováním okolí, vzniká zmatek a sebevědomí se snižuje,“ říká psycholožka Eva Lábusová.

Čtení s láskou
„Předčítání podporuje citovou vazbu mezi tím, kdo čte, a tím, kdo poslouchá. Dítě se cítí důležité a milované a ví, že ten výlučný čas patří jen jemu,“ říká psycholožka Václava Masáková a doporučuje pravidelně dětem předčítat až do jejich osmi až devíti let.

Děti nejsou roboti
Odpovídá psycholožka MARTA BOUČKOVÁ

JAKÉ POTÍŽE MĚ MŮŽOU POTKAT VE VÝCHOVĚ CIZÍHO DÍTĚTE?
Prakticky jde o to, aby vám dítě vyčlenilo ve svém životě místo a vy pro ně ve svém. A je jasné, že nejde o úkol splnitelný v rámci jednoho večera, kdy otec dítěte řekne: „Tohle je Jarka, moje nová manželka, která tě bude mít ráda a kterou od teď budeš poslouchat stejně jako mě.“ Děti nejsou roboti, kterým lze dát jednoduchou instrukci a očekávat, že se ony bez „remcání“ začnou podle ní chovat.

CO MÁM DĚLAT, KDYŽ MĚ DĚTI NECHTĚJÍ POSLOUCHAT?
Hlavně nezoufat. To podstatné je, že hlavní slovo má biologický rodič, tedy otec. Jeho kompetence jsou rozhodně větší, zejména v prvních letech existence nového vztahu. On je ten, na kterém leží primární břímě výchovy, obzvláště té nepopulární části. Nová matka má roli spíše podpůrnou, hlavně v situaci, kdy děti svou pravou matku mají.

EXISTUJÍ OBECNÁ PRAVIDLA, JAK SE CHOVAT K VYVDANÝM DĚTEM?
Myslím, že základní pravidlo zní: Chovat se k nim jako k dětem, mít dostatek lásky, trpělivosti i důslednosti, být spravedlivá a hlavně respektovat, že své rodiče mají, pokud tomu tak je.

CELEBRITY s cizím dítětem

ANGELINA JOLIE A BRAD PITT
Mají adoptované tři děti z různých zemí. Maddoxe z Kambodže, Paxe z Vietnamu a Zaharu z Etiopie.
Kromě toho mají i tři děti spolu – dceru Shiloh a dvojčata Knoxe a Vivienne.

VERONIKA ŽILKOVÁ
Ke svým třem vlastním dětem adoptovala sourozence Markétu a Honzu.
S posledním manželem vyvdala další tři děti, které jsou ale už dospělé.

HANA ČÍŽKOVÁ
Hana s manželem a vlastním synem se před lety rozhodli adoptovat devítiletou Janu. Pouhý měsíc poté její muž zemřel a ona chtěla od adopce ustoupit. Neudělala to a dodnes je za své rozhodnutí vděčná.

LUCIE BENEŠOVÁ
Je sice matkou tří vlastních dětí, ale do péče si vzala ještě jedno cizí.
Z plzeňského dětského domova adoptovala osmiletou holčičku Sáru.

SANDRA BULLOCK
V roce 2010 adoptovala roztomilého černouška Luise. Stalo se tak po útoku hurikánu Katrina v New Orleans, po kterém zůstal chlapeček sirotkem.