800 888 245

Z rozmazlující babičky důsledným náhradním rodičem

Paní Daniela vypráví příběh o tom, jak se téměř ze dne na den stala z rozmazlující babičky důsledným náhradním rodičem.

Jsem zdravotní sestra a v současné době pracuji v nemocniční laboratoři. Můj muž Dalibor pracuje jako letecký technik. Bydlíme ve městě v rodinném domku, který jsme si postavili před 14 lety a splácíme na něj hypotéku. Já mám z prvního manželství dvě děti. Dceři je letos 35 let a má 13 letého syna. Syn bude mít letos 34 let.

Od začátku…

Syn žil vždy docela bouřlivým životem, ale v roce 2005 se oženil. Vzal si ženu s ročním chlapečkem Pavlíkem. Byli jsme rádi, že se syn usadil, Pavlíka jsme přijali za svého a přenechali jsme novomanželům náš původní byt. Zanedlouho se jim narodil syn Filip. Bohužel jejich manželství bylo hodně divoké a skončilo rozchodem. Přišli o byt, Pavlíka si vzala do péče jeho prababička z matčiny strany a snacha v té době žila s dětmi v azylovém domě pro matku a dítě. Synovi jsme zazlívali, jak jejich vztah dopadl a snažili jsme se se snachou a dětmi udržovat kontakt.

Na chvíli to opět začalo vypadat na happyend, to když se syn se snachou usmířil a vrátil se k rodině. Snacha byla opět těhotná a dostala městský byt, který jsme ji pomáhali zařídit. Narodila se jim Karolínka, které byla bohužel hned po porodu diagnostikována těžká hypotonie. Snažila jsem se snaše odborně pomáhat, radit, pořizovat speciální pomůcky. Bohužel rodina se řítila do záhuby. Zatímco byl syn v práci, snacha přijímala návštěvy roztodivných „strejdů“, často bývala opilá, doma měli nepořádek, zničený nábytek, rozbité dveře, rozbité hračky. Občas k nim chodil Pavlík a často u nich zasahovala policie.

Strašně jsme se trápili. Když jsme vzali děti na výlet, do cukrárny, na bazén, plakaly, že nechtějí domů. Byli jsme jediní, kdo měl o děti opravdový zájem. Rodiče snachy, kteří bydlí kousek od nás, se dětem nikdy nevěnovali, neudržovali s nimi kontakt.

Den, kdy jsme se museli rozhodnout

Přesně si pamatuji ten únorový den, kdy mi do práce telefonovala sociální pracovnice, jestli bych mohla děti vyzvednout ze školky, že maminka přišla opilá, a že to není poprvé. Venku bylo mínus 20°C. Když jsem pro děti přišla, Filípek měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem a mikinu, roztrhané rifle, ponožky a plátěné tenisky. Karolínka na tom byla o trochu lépe. Přitom obě děti navštěvovaly speciální mateřskou školu, která byla od jejich bydliště vzdálená tři čtvrtě hodiny chůze. Ten den jsme se museli rozhodnout, jestli si děti necháme.

Jak to bylo dál?

Děti u nás zůstaly. Museli jsme zařídit a koupit vše potřebné, do té doby u nás měly jen pár hraček, pyžamka, papučky a kartáčky na zuby. Pokaždé když jsem děti ze školky vyzvedávala, ujišťovaly se, že jdou k nám. Domů nechtěly.

V květnu pak proběhl soud o svěření dětí do pěstounské péče. Dětem jsme zařídili dětský pokojíček, Karolínce koupili speciální kočárek. S Karolínkou jsem také začala dohánět různá vyšetření a začali jsme poctivě rehabilitovat. Ze začátku velmi plakala, protože nebyla vůbec zvyklá cvičit a měla velké bolesti. Byla ji diagnostikována svalová dystrofie nejasné etiologie. Obě děti byly zaostalé. Filípka čekal zápis do první třídy, velmi špatně mluvil. Je to však chytrý a bystrý kluk a tak do začátku školního roku stihl vše s naší pomocí dohnat.

Hrůzné vzpomínky

Asi po půl roce nám začal Filip vyprávět své zážitky z domova. Vyprávěl, že se chtěl pořezat na ruce, jak si to dělávala jeho maminka, ale měl strach z bolesti. Věděl, že to bolí, protože jednou, když maminka spala, si chtěl ukrojit chleba pro sebe i Karolínku a pořezal se.  Vyprávěl, že chtěl skočit z okna a další a další hrůzostrašné věci. Dostala jsem o něj velký strach. Navštívili jsme společně psychologicko-pedagogickou poradnu, kde závěr z vyšetření zněl: citová deprivace z raného dětství. Bylo to složité období. Ať už se jednalo o Karolínky vyšetření v nemocnici nebo Filípkovo v poradně, ke všemu jsem potřebovala souhlas rodičů. A to byl velký problém se s nimi spojit. Proto jsme požádali soud o poručnictví.

Dětí dokážou doslova rozkvést

Po prvním zápisu Karolínky do školy, jsme požádali o odklad školní docházky a zároveň o její přeřazení do běžné mateřské školy, kdy měla mít k dispozici asistentku. V tom roce Karolínka ve školce mezi zdravými dětmi doslova rozkvetla. Chtěla se ve všem dětem vyrovnat a dohnat je. Začala hrát na zobcovou flétnu a učit se anglicky. Rozumově vyspěla a už se nechtěla vozit v kočárku. Z důvodu špatné prognózy jejího onemocnění jsme ji proto zařídili invalidní vozíček. Rehabilitaci Vojtovou i Bobathovou metodou již snášela dobře, neplakala. Přibývala ji svalová síla. Štěstí nám přálo a díky rozhodnutí městské rady o úpravě základní školy na bezbariérovou, mohla Karolínka nastoupit do první třídy v běžné škole. Další velké štěstí jsme měli v tom, že Karolínky asistentka mohla s Kájou přejít ze školky do školy. Ve škole potom Karolínka začala chodit do školního pěveckého sboru a v rámci družiny pracovat v kroužku keramiky. Jestli Karolínku něco přímo fascinovalo, byl to tanec. Moc toužila navštěvovat taneční kroužek a to, co se zdálo ze začátku nemožné, se postupem času stalo realitou. Tanci se Kája věnuje již čtvrtým rokem. Získala řadu ocenění a doma má sbírku pohárů, medailí a diplomů.

Filip nám také v první třídě dělal samou radost. Dobře se učil a zjistili jsme, že je šikovný i na sport. Zažíval své první sportovní úspěchy. Ze sportů vyzkoušel atletiku, házenou, tenis, florbal a plavání. Nejvíce ho ale baví házená, které se věnuje naplno a se svým házenkářským týmem dosahuje skvělých výsledků. Také rád lyžuje, bruslí, jezdí na kole i waveboardu. I když není nejpilnější a k učení je třeba ho hodně motivovat, přesto má dobré školní výsledky. Jeho slabým místem je trochu chování. Pořád se snaží na sebe poutat pozornost. Je to velmi citlivý kluk.

Jak to všechno zvládáme?

Přiznávám, že začátek pěstounské péče byl pro nás velmi těžký.  Ze dne na den se nám změnilo úplně všechno. Už když jsme byli s manželem sami, oba dva jsme byli pracovně velmi vytížení a naše společné chvíle byly velice vzácné. Snažili jsme se proto je využívat na maximum. Dovolené jsme trávili aktivně, sjížděli jsme řeky, jezdili na kolech, lyžovali a chodili po horách. Na nic z toho jsem při předávání dětí vůbec nemyslela. Manžel jisté obavy měl, především zdravotní stav Karolínky mu dělal vrásky. Navíc naše nejbližší okolí nás od našeho rozhodnutí zrazovalo. Nakonec čas ukázal, že obavy byly zbytečné. Za šest let, co jsou děti u nás, jsme našli řešení, jak se věnovat dál svým zálibám i společně s dětmi. Filipa sport baví všeobecně a i pro Karolínku jsme našli řešení. Zkouší monoski, plave, začala nyní i jezdit na handbike s elektrokolem. Příbuzní a známí nakonec také naše rozhodnutí akceptovali a podporují nás.

Neříkám, že by nebylo skvělé, kdybychom měli více času jenom sami na sebe. Uvítali bychom, kdyby o děti jevili zájem i biologičtí prarodiče z matčiny strany. Nejde jenom o nás, hlavně děti by si zasloužily takové to pravé prarodičovské rozmazlování. To my jim dát nemůžeme. Ale jsou i běžní rodiče, kteří bohužel nemají nikoho, kdo by jim s dětmi pomohl. Jsme na tom stejně.

Na druhou stranu musím přiznat, že je pro mě velmi těžké, když si na děti vzpomene snacha a chce je navštívit. Děti ji ale milují a já miluji děti. Proto jim v setkání s matkou nebráním. A taky přiznávám, že u syna to cítím jinak. Pracuje daleko od nás, ale když nás přijede navštívit, jsem ráda, že vidím své dospělé dítě a mám radost, že všichni mají radost, že jsme se setkali.

Co nám ještě chybí, je větší podpora ze strany státu. Zvláště bychom ocenili pomoc při bezbariérové úpravě domu nebo úpravě auta pro Karolínku. Je potřeba si uvědomit, že u nás byla situace zcela odlišná od běžných rodin, kde se o postižené dítě staráte od narození, jste mladí a plní sil a problémy přibývají postupně, jak dítě roste. My jsme museli řešit spoustu věcí hned a navíc jsme museli spoustu věcí dohánět. Úřad práce nám sice vyplácí příspěvek na péči o zdravotně postižené dítě, ale půlka této dávky je určena na plat paní asistentky pro Káju. Na nákup kompenzačních pomůcek a léčbu využíváme naše úspory a také nám pomáhají různí lidé a organizace. Také Karolínka přikládá ruku k dílu. Vystoupení jejího tanečního kroužku mají úspěch a jsou proto často zváni na různé akce. A paní učitelka ze ZUŠ pořádá každý rok charitativní koncert na podporu Karolínky, kde Kája také vystupuje. Nejsou to velké částky, ale jsme vděčni za jakoukoli pomoc.

Na závěr

Přes všechny komplikace a problémy děti k nám nadobro patří. Cítíme to tak. Podporujeme je v jejich zálibách, šetříme jim do budoucna, máme spoustu společných krásných zážitků. Denně s nimi sdílíme vše, nemoci, bolesti, ale hlavně radosti a vzácné chvíle. Jsme nejužší rodina.

Kdo je Daniela

  • Narodila se 1962
  • Pracuje jako zdravotní sestra
  • Stala se pěstounkou v únoru 2012
  • Stará se o 2 děti svého syna. Filip má 12 let, Karolínka 10 let a trpí svalovou dystrofií, těžkou hypotonií a epilepsií lehčí formy
  • Má ráda práci na zahradě, divadlo, koncerty, turistiku, cestování a hlavně Filípka a Karolínku a celou svou rodinu